Lisabon (Lisboa) – historická městská čtvrť Bairro Alto

Historická centrální lisabonská čtvrť Bairro Alto, jejíž název bychom mohli přeložit jako Horní Město, je bezesporu jednou z nejmalebnějších částí hlavního města Portugalska. Je totiž čtvrtí, charakterizovanou úzkými dlážděnými uličkami, několik staletí starými domy, malými tradičními obchůdky i neuvěřitelným množstvím nejrůznějších restaurací, vinárniček, barů a nočních podniků s živou hudbou. Právě tady tráví mnozí návštěvníci portugalské metropole většinu svých večerů. Historicky přitom bylo toto místo zastavěno vlastně nedávno – čtvrť totiž vznikla „až“ na přelomu 15. a 16. století. Tehdy ovšem byla známá jako Vila Nova de Andrade. Následné dějiny této čtvrti – stejně jako celého města – výrazně ovlivnily přírodní katastrofy, zejména zemětřesení v letech 1531 a 1755.

Čtvrť Bairro Alto, od 80. let minulého století nejpopulárnější část Lisabonu co se nočního života a hudebního stylu fado týče, ohraničuje na západě ulice Rua de O Século, na východě Rua da Misericordia a Rua de São Pedro de Alcantara. Ze severu je to pak ulice Rua Dom Pedro V a z jihu Calçada do Combro, Largo de Camões a Rua do Loreto. Celá čtvrť, oficiálně nazývaná Bairro Alto de Săo Roque, je přitom umístěna ve svahu se sklonem směrem na jih. V její podobě se nenásilně kloubí styl středověký s manuelistickým, renesance s architekturou „pombalinskou“, manýrismus s rokokem a baroko s modernismem. Vápenec zde střídá železobeton a pískovec slavné dlaždičky azulejos. V roce 2002 byly některé zdejší ulice změněny na pěší zóny a na konci roku je celá čtvrť klasifikována jako architektonicky významná.

V průběhu celého 19. a většiny 20. století zde také sídlilo vedení nejvýznamnějších novin a tiskáren v zemi. Zřejmě se zde dobře živil i bulvár, protože sem rádi zašli – a často zde také trvale žili - nejen novináři, spisovatelé, umělci nebo univerzitní studenti, ale také námořníci, prostitutky a veškeré ztracené existence se špatnou, a ještě horší, pověstí. Zde také vznikly významné noviny Diário de Notícias (tedy vlastně Daily News) nebo divadelní společnost Artistas Unidos. Dnes je Bairro Alto přes den naprosto klidnou, až ospalou, lisabonskou čtvrtí, která vždy ožívá až ve večerních hodinách (zavírá se většinou ve 3,00 hod. ráno) a připomíná tak trošku Johna Travoltu v jednom slavném diskotékovém filmu (tam to ale probíhalo jen jednou v týdnu, tady denně). Koneckonců je pochopitelné, že největší koncentrace restaurací, barů a tetovacích salonů v celém Lisabonu přitahuje velmi rozmanité publikum ze všech zemí světa. Některé budovy přitom stále zůstávají zachovány ve své původní podobě. A vzhledem k tomu, že je Bairro Alto od roku 2010 kulturně i památkově chráněno, výrazně poklesla také zdejší – a v minulosti běžná - vyšší kriminalita i počet uličních graffiti. Možná za to může i zdejší patron, São Vicente.

Čtvrť Bairro Alto si v podstatě zachovává pozdně středověké, pravoúhlé, uspořádání s dlouhými úzkými uličkami a podobně koncipovanými tří až čtyřpodlažními domy s asymetrickými fasádami. A určitě nevadí, že zdejší domy jsou podstatně méně reprezentativní než obytné stavby v „dolním“ městě. Dodnes je také patrné, že tato čtvrť přiléhala k středověkému opevnění města. Většina současných objektů, vytvářejících romantickou podobu čtvrti, pochází z 19. století. Čtvrť Bairro Alto byla vlastně vybudována ve dvou odlišných etapách. Ta první byla zahájena v roce 1487 smrtí Guedelha Palaçano, jehož vdova následně (v roce 1498) prodala veškeré zdejší pozemky Luísovi de Atouguia. Ten vzápětí zahájil budování čtvrti u městských hradeb a kláštera sv. Trojice. Kolem roku 1502 tak vzniká městská část Vila Nova do Olival. Okolo roku 1513 získá část pozemků Bartolomeu de Andrade a následně zde máme nové domy i část Vila Nova de Andrade. Vytváří se síť ulic a zanedlouho zde stojí více než 400 obytných objektů, ve kterých žije přes 1.600 obyvatel. V průběhu roku 1530 přijde další rozšíření čtvrti a o rok později … zemětřesení. A po je čas pomalu začít s další stavební fází.

Na té se výrazně podepíšou jezuité, kteří do Portugalska přišli v roce 1540. Vzniká civilní farnost São Roque, takže severní část čtvrti začne být nazývána Bairro Alto de São Roque, budují se hraběcí paláce i celé nové ulice. A pochopitelně také nové svatostánky Tovaryšstva Ježíšova (např. na Largo de São Roque). Velké zemětřesení v roce 1755 sice Bairro Alto nijak významně nezasáhlo, ale i pro tuto oblast měl ministerský předseda Pombal připraven svůj „Markýzův plán“. V letech 1760 až 1780 je zahájena velká renovace ulic Rua de São Roque, Rua de Calhariz a Rua do Século, včetně jejich rozšířování a výstavby nových budov (čtyřpodlažní blok s diferencovanými okny, symetrickým průčelím, centrálním schodištěm a mansardovou střechou). V 19. století je sice tato oblast již konsolidována, ale čilý stavební ruch zde panuje i nadále. čtvrť Bairro Alto totiž stále vypadala tak trošku jako vesnice, a tak mnohé jednopatrové domy se svými dvorky musely ustoupit – např. na D. Pedro V – rezidencím mnohdy až pětipodlažním. Starší stavby zachovávají půdorys 13,2 x 6,6 m, běžný v 16. a 17. století. Přes veškeré změny, které zde v průběhu 17. až 20. století proběhly si však Bairro Alto, rozdělené do čtyř částí, zachová jednotnost a jedinečný charakter současně.