Lisabon - město historie i současnosti aneb vše, co jste o něm potřebovali vědět

Hlavní město Portugalska Lisabon - neboli Lisboa - leží na řece Tejo, která se zde čte jako Težu. Od této řeky prý také pochází název města, protože Římané ji nazývali Olissipona. Město má vůbec mnoho přezdívek, které ho mají vystihovat; např. Cidade das Sete Colinas (Město sedmi pahorků – ten nejvyšší má vrchol ve výšce 227 metrů nad mořskou hladinou), Rainha do Mar (Královna moře), Cidade da Tolerância (Město tolerance) nebo Cidade da Luz (Město světla). Patrony města jsou sv. Vincenc ze Zaragozy a sv. Antonín Lisabonský, známější ovšem jako Paduánský. Město se může pochlubit mnoha nej. Je to největší město v zemi, nejzápadnější hlavní město kontinentální Evropy a jediné, které se nachází na pobřeží Atlantského oceánu.

Lisabon je také uznáván jako globální město, významné v oblasti financí, obchodu, médií, zábavy, umění, mezinárodního obchodu, školství i cestovního ruchu a najdeme zde i jeden z největších kontejnerových přístavů na evropském pobřeží Atlantiku. Město je dopravně skvěle dostupné, a to nejen letecky, ale rovněž díky dálnici nebo vysokorychlostní železnici. Současně se však jedná i o jedno z nejstarších měst na světě (taky tady vládl kde-kdo, od Římanů, za nichž bylo město součástí provincie Lusitánie, přes Germány až po Maury, kterým pak město „zabavili“ křižáci), které podle jedné z legend založil sám Odysseus. V historii města se setkáme také s všudypřítomnými Kelty nebo s Féničany, jejichž stopy byly nalezeny i pod rajskou zahradou u katedrály Sé.

Středověk začal pro Lisabon jako období podřízenosti muslimům ze severní Afriky a Blízkého východu. Žili zde však i křesťané a Židé, kteří byli po zaplacení speciální daně zbaveni povinnosti vstupu do islámské armády a jejich bezpečnost byla zaručena státem. Vliv tohoto období je dodnes vidět ve čtvrti Alfama, která přežila i zemětřesení v roce 1755. Od roku 1108 se u vlády střídají Maurové s křesťany, kterým Lisabon definitivně připadne v roce 1147. Následuje období ničení mešit nebo jejich přestavba na kostely a v roce 1255 se Lisabon stal hlavním městem „nového“ Portugalska. Následuje založení první portugalské univerzity (r. 1290), válka s Kastilským královstvím (1384) a období rozšiřování města i velkých objevitelských cest.

Tato etapa dějin Lisabonu začíná na konci 15. století, tedy v období Portugalci označovaném jako věk velkých objevů, který odstartoval Vasco da Gama svou výpravou do Indie v roce 1497. Století 16. pak Lisabonu přinese zmasakrování Židů i zlatou éru, kdy se město stalo evropským centrem obchodu s Afrikou, Indií, Dálným východem a později i Brazílií. Tento obchod byl zaměřen hlavně na koření, otroky, cukr a textil. Do architektury v tomto období vstoupil manuelský styl, který kombinoval gotiku s renesancí a podobou maurských staveb a který zde můžeme obdivovat – min. ve čtvrti Belém a pod záštitou UNESCO – dodnes. Na šest desetiletí (1580-1640) ztratilo Portugalsko svou nezávislost a vládli zde španělští Habsburkové. Přesto však potyčky mezi Portugalskem a Španělskem skončí až v roce 1668, kdy je podepsán dokument – s dnes poměrně odpudivým názvem – Lisabonská smlouva.

Příchod 18. století a dovoz zlata z Brazílie přináší stavbu několika barokních kostelů i městského divadla, to vše za finanční podpory krále Jana V. To nejhorší pro dějiny města však přišlo záhy. Přesto, že na zemětřesení bylo město zvyklé (ve 14. stol. jich Lisabon zažil 8, v 16. stol. 5 a v 17. stol. 3), datum 1. listopadu 1755 znamenalo skutečnou katastrofu. Město bylo téměř zničeno (85 % budov) a zahynula téměř pětina obyvatel. Tato událost šokovala celou Evropu a dlouhou báseň o ní napsal i sám Voltaire. Všechno zlé je však - alespoň pro někoho vždy – dobré. Ke slovu se dostává muž jménem Sebastião José de Carvalho e Melo, tedy pozdější Markýz Pombal. Tento tajemník pro vnitřní záležitosti portugalského království a ministerský předseda osvíceného krále Josefa I. rychle pochopil svou šanci a vybudoval krásné městské centrum v souladu s principy moderního urbanismu (dnešní čtvrť Baixa Pombalina). Vznikla také nová velká náměstí (Praça do Rossio a Praça do Comércio) i centrální obchodní čtvrť jako tradiční místo setkávání. V rámci své činnosti se Pombal s chutí zbavil svých konkurentů, aby se ho po smrti Josefa I. zbavila králova dcera Marie, která se chopila moci se svým ujcem, Petrem III.

Na počátku 19. století Lisabon silně poničí Napoleonova armáda, aby vzápětí začalo město opět vzkvétat. Zejména ve čtvrtích Baixa a Chiado se geometrickou řadou množí obchody, trafiky, kavárny, knihkupectví, kluby a divadla. Rozvíjí se také průmysl a – po vyhlášení první republiky – i školství. To už se ovšem píše století dvacáté. Město se nadále rozšiřuje, a to na úkor okolních okresů. Staví se nové bytové i veřejné budovy, je rekonstruován Belém a slavnostně otevřeny krásné mosty. Probíhají zde revoluce, z nichž hned ta první v roce 1910 přinesla konec portugalské monarchie a vznik tzv. První republiky. Další revoluce následovaly v letech 1926 a 1974, takže dnes je Lisabon součástí Portugalské třetí republiky.

V roce 1998 zde proběhla výstava EXPO, kvůli které došlo k další renovaci města (ale občas to tady i dnes vypadá, jakoby právě skončila II. světová). Proběhla výstavba nových čtvrtí i nejdelšího mostu Evropy (Vasco da Gama). Navíc bylo potřeba odstranit následky velkého požáru v historické čtvrti Chiado (1988). A v roce 2007 zde byla, bohužel, podepsána další Lisabonská smlouva. Koneckonců se v tomto městě pravidelně – a často - konají různé významné mezinárodní akce. Jsou však většinou zaměřeny na instituce jako jsou EU nebo NATO, takže pro nás nejzajímavější je určitě – jednou za dva roky konaný - monstrózní hudební festival Rock in Rio Lisboa.