Lobkovický palác, dříve palác Přehořovských z Kvasejovic na Malé Straně v Praze

Na tomto místě se nacházel původně starší objekt ze 14.-15. století (nejprve pivovar premonstrátského opatství na Strahově, zaznamenaný ve strahovském urbáři z roku 1410, po něm tzv. Skálovský dvůr (též uváděn i jako Skolovský), který byl po roce 1600 zván jako dům „U tří mušketýrů“ nebo "U mušketýra") a přilehlé vinice, původně patřící řádovým svatojiřským pannám a od roku 1436 náležející staroměstskému konšelu Václavu Hedvikovi. 8. prosince 1621 se nechal uvést v právní držení domu „U tří mušketýrů“, „kdež prve pivovar býval“, strahovský opat Kašpar z Questenberka. Tehdy byl jeho majitelem Tomáš Trapolín (psán i jako Trampolín či Tommaso del Collo Trampolin), měšťan Menšího města Pražského a zedník, jenž „nemohl se žádným listem hamfeštním (převodem vlastnictví) vykázati, úroků zadržalých neodvozoval a jurisdikci klášterní poddán býti se zpěčoval“. Po 10 dnech, když Trapolín slíbil, že se chce přiznat ke strahovské jurisdikci, byl mu dům i se zahradou opět prodán za 600 kop míšeňských a roční plat 4 kop míšeňských, jednoho zajíce a 1 libru pepře k svátkům Narození Ježíše Krista. Po Trapolínově smrti byl dům prodán 27. září 1627 za 1 200 kop míšeňských Filipovi Tannenbergerovi. V té době byla lokalita u domu „U tří mušketýrů“ ve Vlašské ulici, asi v místech nynějšího Lobkovického paláce se zahradou, ještě bez domů. Podél cesty na Petřín se tu nacházelo 15 zahradami osázených míst, které strahovský opat v letech 1623- 1624 prodal pod plat za tím účelem, aby tam byly vystavěny nové domy. Ty však ještě v roce 1656 nestály.

V letech 1697-1699 přikoupil vinice s domem „U tří mušketýrů“ František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic, nejvyšší mincmistr v království Českém a později prezident apelací. Po zbourání výše zmíněného domu „U tří mušketýrů“ tu byl postaven v letech 1702-1707 barokní palác podle projektu Giovanniho Battisty Alliprandiho. Roku 1713 jej koupil od hraběte Přehořovského Jan Josef svobodný pán Bartoletti z Parthenfeldu za 70 000 zlatých rýnských a v roce 1717 František K. Libšteinský z Kolovrat.

Roku 1724 vyměnila za tento palác dům čp. 259 Antonie z Kuenburka (Khünburku), vdova po Heřmanu Jakubovi Černínovi z Chudenic, pro syna Františka Antonína z Chudenic, jehož dcera Marie Josefina Lidmila ho v roce 1753 přinesla věnem Augustu Josefovi z Lobkovic. Roku 1769 došlo k přístavbě 2. patra podle plánu Ignáce Palliardiho (podle jiných pramenů Kryštofem Dienzenhoferem, navíc dílo „Praha hlava král. Českého - Kafkův illustrovaný průvodce po král. Českém“ z roku 1901 tvrdí, že kněžna Marie z Lobkovic nechala palác přestavět již v roce 1767).

Roku 1905 byl palác popsán v 5. čísle „Osvěty“ takto: „Lobkovický palác ve Vlašské ulici na Malé Straně není ani po celý rok pustý a prázdný, ani naprosto pronajat, komukoliv by se líbilo tam býti, jak to osudem paláců mnohých českých velmožů; knížecí rodina tráví život svůj buď v Praze neb na českých statcích svých a dosvědčuje tím, že celým bytím kotví ve vlasti. Soukromý život bývá zastírán posvátnou rouškou, i nesluší se cizím zrakům, aby zvědavě nahlížely do domácí svatyně; že však v té, kterou míníme, vládne velebná kněžka, která je požehnáním rodiny, a že zde rodinný život může sloužiti za příklad vysokým i nižším, je všeobecně známo i možno proto aspoň zmíniti se o tom.“ V letech 1911-1913 byly zřízeny vytápěné skleníky s domkem zahradníka.

Od roku 1927 je palác s 85 sály a místnostmi v majetku státu, který ho zakoupil s jeho bohatou knihovnou, umístěnou v 6 komnatách a založenou knížetem Augustem Josefem z Lobkovic, a se zahradou za 10 milionů korun. Následně došlo k jeho rekonstrukci a různým úpravám, a to v letech 1927-1931, zejména šlo o větší dispoziční úpravy a opravy krovů. Od té doby se tu vystřídala řada institucí – Státní památkový úřad pro zemi Českou, v roce 1927 zřízené ústavy Slovanský a Orientální, Archeologický ústav a Masarykova akademie práce se svou Hooverovou knihovnou. V letech 1943-1945 byl palác využíván jako kanceláře, jídelna a ubytovna SS. Roku 1946 byl palác přidělen rektorátu Vysoké školy politické. V roce 1948 se zde usídlilo čínské velvyslanectví. Roku 1961 bylo rozhodnuto, že se palác přemění v Palác práce, v němž by se vždy pravděpodobně k 1. květnu zveřejňovaly nejnovější výsledky a úspěchy z oblasti průmyslu, zemědělství i vědy a odměňovali by se zde vynikající pracovníci. Později tu bylo sídlo Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii. Od 22. prosince 1964 je objekt památkově chráněn. O 10 let později se do paláce nastěhovalo německé velvyslanectví, jež na sebe upozornilo roku 1989, kdy se do něj všemi způsoby dostávaly desetitisíce občanů tehdejší NDR, kteří chtěli emigrovat.

Jedná se o palác obdélného půdorysu, pro který je charakteristické dvojí průčelí. Zatímco hlavní průčelí odpovídá městskému pojetí, tak průčelí do zahrady má ve svém středu cylindrický rizalit, který po obou stranách doplňují hranolová boční křídla s čtvrtkruhově vykrojeným nárožím. Hala v přízemí válcového rizalitu obsahuje bohatou štukatérskou výzdobu od Tomassa Soldattiho. Za zmínku stojí též hlavní sál v patře, v jehož předsíni se nachází nástropní malba neznámého autorství z doby kolem roku 1720. Neopomenutelnou součástí objektu je též barokní terasová zahrada vlašského typu s bohatou sochařskou výzdobou, jež byla založena Janem Jiřím Kapulem a v posledních 2 stoletích bývala centrem vycházek nejen Pražanů, ale i návštěvníků hlavního města. Jedním z jejích lákadel byla vždy salla terrena s množstvím fresek. Dodejme ještě, že v roce 1793 byla dolní část zahrady upravena podle anglického vzoru a zahradník Antonín Skalník v ni vybudoval první české alpinárium. Více o tomto paláci lze najít zde: https://www.pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/lobkovicky-palac-150894.