Louvre

Louvre je pařížský palácový komplex, bývalé sídlo francouzských králů. V současnosti v zde sídlí jedno z největších muzeí světa.

Původ sbírky sahá do 16. století, kdy ji založil František I., dále Ludvík XIV. koupil sbírky bankéře Jabacha a Karla I, 1793 bylo v Louvru oficiálně otevřeno veřejné Muzeum. Po různých vítězných bitvách, kdy francouzská vojska přinášela z jiných zemích válečnou kořist, se stal Louvre významným evropským i světovým muzeem.

Oddělení muzea:

Louvre (metro: Louvre)
Muzeum Louvre je neproslulejším muzeem v Paříži a jeho budova sloužila dlouho dobu jako síldo panovníka. Louvre je velice rozsáhlý a dělí se na tři základní části - Sully, Denon a Richellieu, přičemž každá budova má tři poschodí a ještě je zde podzemí, kde je vyobrazena historie samotného muzea. Najdete zde prakticky jakékoliv umělecké předměty - starověký Egypte, Antika, významná díla ze středověku i novověku.
Stoprocentně nejznámějším uměleckým dílem z celého Louvru je originál Mony Lisy. Ale je tu tam spousta ostatních významných děl a některá z nich najdete i ve fotogalerii.
Hned v úvodu řekněme základní fakta: Musée du Louvre je jedno z nejpůsobivějších muzeí na světě, schraňuje více než 350 000 artefaktů výjimečné hodnoty. Louvre je někdejší královská pevnost. Na muzeum ji nechal upravit Napoleon Bonaparte. Je to největší palácový komplex na světě, který stavěly generace Francouzů. Nejstarší jeho část je pod nádvořím Cour careé, jsou tu základy původní pevnosti, zbudované v prvních letech 13. století králem Filipem Augustem.

N
Ve 14. století byl hrad proměněn dočasně v rezidenci, ale trvalým sídlem francouzských králů se Louvre nestal. Za Františka I. byl Cour careé přestavěn na renesanční sídlo. V polovině 16. století se přestavby ujala žena, vdova po Jindřichu II. Kateřina Medicejská. A ta kázala postavit 500 metrů od Louvru palác Touileries, který byl později spojen se starým Louvrem třemi galeriemi.

Pro Louvr ovšem nastaly v historii také krušné časy, a bylo to na dlouhých sedmdesát let. Stalo se tak v období let 1680 až 1750, kdy byl Louvre panstvem opuštěný a chátral. Dokonce se na základě tohoto neutěšeného stavu uvažovalo o demolici jeho nejstarších částí! Ovšem přišel císař Napoleon, chtěl a měl co slavit, nastal obrat, začal budovat, opravovat. Už víme, že na oslavu vítězství nad Rakouskem nechal postavit také Vítězný oblouk. A současně zahájil rozsáhlou rekonstrukci Louvru, která pokračovala až do doby Napoleona III., kdy byl tento komplex konečně dostavěn.
Obrazy začal v Louvru umisťovat král František I. Další panovníci sbírky rozšiřovali, například císař Napoleon je znásobil o kořisti z poražených států, část z nich ovšem byla po jeho pádu vrácena. Na sbírky, které skrýval Louvre, se mohli přijít všichni Pařížané podívat až v roce 1793, kdy byly rozhodnutím konventu zpřístupněny veřejnosti.

V Louvru jsou tato oddělení

Francouzské malířství – je to výjimečná kolekce, která zahrnuje období od 14. století až do roku 1848, představuje například díla George de La Tour, Jeana-Antoina Watteaua, Jeana-Honoré Fragonarda.

Francouzské sochařství – nejcennějším exponátem je náhrobek Philippa Pota od Antoina Moituriera a práce Sierra Pugeta na zaskleném nádvoří.

Umění starého Egypta – nejlepší sbírka staroegyptského umění hned po Káhirském muzeu, jsou tu sarkofágy, munifikovaná zvířata, hrobové předměty.

Umění starého Řecka – ukazuje kykladské sošky, řecké mramorové sochy i předměty z helénistické doby.

Orient – sbírka, která ukazuje rekonstrukci paláce asyrského krále, také zákoník krále Chammurapiho z 18. století př. n. l., což je nejstarší právní dokument na světě.

Italské malířství – Mona Lisa, Leonardo da Vinci.

Italské sochařství – k nejhodnotnějším exponátům patří Konatelova Madona s dítětem z poloviny 15. století a Otroci od Michelangela.

Nizozemské malířství – jsou tu díla Rembrandtova, také obrazy interiérů od Vermeera a podobizny od Franse Halse.

Orientální umění – Blízký východ, Mezopotámie, Írán, Indie.

Starověký Egypt – vytvořil Jean-Francois Champollion.

Historie Louvru – architektonická historie paláce Louvre.

Umění Afriky, Asie, Oceánie a Ameriky.

V novodobých dějinách se začaly tvořit plány na modernizaci a rozšíření Louvru v roce 1981. Ministerstvo financí se mělo přestěhovat z Richelieuova křídla jinam a muzeum mělo dostat nový hlavní vchod. Navrhl ho v roce 1989 americký architekt čínského původu I. M. Pei a je to dnes ona velmi dobře známá Velká pyramida (Grande Pyramide). Vysoká je 21 a široká u základny 33 metrů. Pod Napoleonovým nádvořím byla vybudována skrytá, avšak potřebná velká servisní hala, v níž turisté najdou, co potřebují. Jsou tu informační a dokumentační střediska, průvodci, knihovna, prodejna uměleckých děl, Restaurace, bar i auditorium.

Zřejmě nejslavnějším portrétem všech dob, také nejtajemnějším a nejdiskutovanějším je Mona Lisa, označovaná také Gioconda. Jak to s tímto portrétem, pořízeným na území Itálie, vlastně bylo? Proč skončil v Louvru?

Hlavní vchod do Louvru je dnes v moderní, při zrodu velmi diskutované prosklené pyramidě na nádvoří Louvru. Ovšem do proslulé obrazárny lze vejít i docela prozaicky, a to přes nákupní středisko Carrousel du Louvre v ulici de Rivoli. Z obchodní galerie, v níž je také pokladna, se návštěvníci do obrazové galerie (ach, ta nejmodernější podoba pojmů galerie a galerie, viďte... – pozn. aut.) dostanou chodbou do tří křídel muzea (Sully, Denon a Richelieu). Díla obrazové galerie jsou rozmístěna ve čtyřech podlažích a obrazy a sochy jsou uspořádány podle země původu. Uměleckým předmětům, starověkým památkám, grafikám a kresbám jsou věnována samostatná oddělení.

Triumfální cesta obrazu staletími začala v letech 1503 až 1506, kdy ho během svého pobytu ve Florencii namaloval Leonardo da Vinci. Uplynulo pár let a Vinci se musel sbalit a z Itálie zmizet. Psal se rok 1516. Po udání svých spolupracovníků utíkal z Říma, Monu Lisu si přibalil do zavazadel. Plynul čas, Leonardo cítil blížící se konec. O ženu, byť na obrazu, se chtěl postarat, před svou smrtí tak prodal obraz Mony Lisy francouzskému králi Františku I., na jehož pozvání do Francie přijel. Král mu za ni vysázel pořádný ranec – čtyři tisíce zlatých dukátů. Dnes je tak obraz po právu oficiálním majetkem francouzské vlády a je v Louvru dalece nejobdivovanějším dílem. Během historie byl Leonardův obraz nejdříve na zámku Fontainebleau, později ve Versailles. Po Velké francouzské revoluci byl v Louvru, ovšem kromě doby, kdy si ho ve své ložnici pověsil velký obdivovatel, vzrůstem maličký císař Napoleon.
Obraz Mony Lisy je namalován olejem na dřevo topolu. Pokud se zadíváte na obraz, přesvědčíte se, že ta žena na obraze skutečně sleduje zvědavého diváka, tedy i vás, s nenapodobitelným, tajuplným úsměvem. A právě ten se stal předmětem mnoha pověstí a spekulací. Kdo nebo lépe řečeno, která žena byla malíři modelem? Prý to byla Lisa del Giocondo, žena florenstkého obchodníka jménem Francesco del Giocondo. A podle zápisků dochovaných na Leonardových skicách byla prý po porodu. Tedy nejspíš šťastná, sebevědomá, nad věcí... každopádně fascinující.

O slávu obrazu se dílem postarala i jeho krádež z Louvru, roku 1911. Podezření tehdy padlo na stoupence umělecké moderny, jakými byli například básník Guillaume Apollinaire, později přítel Čechů generace Nezvalovy. Apollinaire byl dokonce zatčen. Podezření padlo i na malíře španělského původu Pabla Picassa, ten musel kvůli Moně Lise dokonce k výslechu. Ovšem skutečný zloděj se jmenoval Vincenzo Perugia. Leonardovu Monu Lisu dopravil zpět do Itálie, až do Florencie, kde obraz nabídl ke koupi antikváři Alfrédu Gerimu. Při prodeji ale spadla klec, Vincenzo byl zatčen, a Mona Lisa se tak volky nevolky italské hrdosti vrátila tam, kde si ji před lety řádně koupili – do Francie. Zpět do pařížského Louvru byla vrácena v roce 1913.