Lovětínská rokle

Jedná se o přibližně 1,5 km dlouhé údolí s velmi prudkými a částečně skalnatými svahy kolem soustavou peřejí a kaskád vybaveného Lovětínského potoka, jež jsou většinou složené z kambrických biotitických migmatitů až hybridních granodioritů, pouze na jeho jižním konci vystupují po jeho severní straně proterozoické amfibolity a na opačném břehu proterozoické pararuly až migmatity flebitstromatitického typu.

Tato propast, oddělující svahy Krkanky (zvané původně rovněž jako Krkaňka, Krkavka či Kokavka; 568 m n. m.) od srázů kopce se zříceninou Lichnicí (507 m n. m.) a Kobylí hlavy (471 m n. m.), začíná na severu mezi Rudovem a Lovětínským rybníkem, který býval s nevelkým mlýnem rájem pardubických junáků a vodáků, jež mu přezdívali „Jezero“ a později se stal známým díky rybářským závodům „Lovětínská udice pro děti a dospělé“. Odtud pak pokračuje jihozápadním směrem pod Podhradím s jeho pověstmi o zlé Miladě opředeným Dívčím kamenem (viz https://region.rozhlas.cz/z-lovetinske-rokle-v-zeleznych-horach-bude-v-budoucnu-prales-ukryva-radu-8394104) až skoro nad Závratec. Stejně jako jiné lokality v těchto místech byla i tato turisticky vyhlášená již od 19. století. Důkazem budiž řada vlastivědných knih nebo turistických průvodců. Jako příklad citujme z knihy „Východní Čechy. Turistický a výletní průvodce po památných a pozoruhodných místech východočeských“ od Stanislava Vinaře, která vyšla v roce 1946:

„Kdo z turistů sestoupí do rokle k potoku do šera stromů a křoví, aby se brodil listím až přes metr nahromaděným mezi balvany, jimiž se prodírá peřejovitý a bublavý lovětínský potok? Možno jej sledovati až k výtoku z rokle (na straně západní) k Závratci (vtéká v Ronově do Doubravky), nebo vzhůru (na východ), pod Dívčím kamenem až k překrásnému rybníku Lovětínskému mezi lesy, kde je pěkné koupání.“

Ale mnohem hezčí je literární podání Klimenta Čermáka v jeho „Průvodci po Čáslavsku“ z roku 1902: „Nastoupíme další pouť po horách Železných! Údolí Hedvičino, čili Peklo Mezihoří a rokle Lovětínská tvoří příčná údolí přes hory Železné, prvé jest schůdné, rokle Lovětínská představuje hluboké, kamenité koryto, kterým chodec s nesnází proplétá se ostružinami a skáče s balvanu na balvan.“

Když navštívíme Lovětínskou rokli, tak zjistíme, že výše citovaná slova mají platnost i dnes, protože cesta skrz ni je stále obtížná a plná nástrah, přičemž v zimním obdobím se můžeme odtud kochat pohledy na již zmíněný Dívčí kámen a ruiny hradu Lichnice, jenž byl nejspíše založen na kopci Světlici či Světlíku v polovině 12. století a jeho prvním známým držitelem byl v letech 1182-1205 Smil ze Světlíku, jehož potomci se pak zvali jako páni z Lichtemburka, což byl původní název hradu a teprve později byl zkomolen do dnešní podoby. Za husitských válek ho dobývali Sirotci, kteří hrad v roce 1428 obklopili řetězem bašt a rok ho dobývali. Roku 1610 pak vyhořel, jeho trosky posléze opuštěny a z rozkazu Ferdinanda III. byl pobořen, aby bylo kamení z něho používáno na stavby po celém okolí. V roce 1930 pak přešel do majetku Klubu československých turistů a jeho zbytky byly zakonzervovány.

Nebýt však památkové ochrany, kdy byla rokle zařazena do 26. července 1955 ministerstvem kultury zřízené státní přírodní rezervace „Lichnice“ (souhlas správy lesního hospodářství v Ronově nad Doubravou byl datován 1. říjnem 1954), která byla později sloučena s v roce 1990 vyhlášeným chráněným přírodním výtvorem „Kaňkovy hory“do Národní přírodní rezervace „Lichnice-Kaňkovy hory“ a 14. ledna 2016 opětovně rozdělena do dvou NPR Lichnice (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=14764) a Kaňkovy hory, tak by se zdejší příroda v takovém stavu nezachovala, což potvrzuje řada různých botanických, mykologických, zoologických i geologických průzkumů. Důsledky větrných kalamit totiž byly dlouhou dobu odstraňovány. Můžeme zmínit to, že roku 1985 s tímto úkolem dokonce pomáhali parašutisté aeroklubu Svazarmu Chrudim. V roce 2007 zde bylo vyhlášeno bezzásahové území, takže se Lovětínská rokle stala naším nejmladším pralesem (viz https://chrudimsky.denik.cz/zpravy_region/lovetin20071031.html). Roku 2012 došlo navíc k renovaci a úpravě naučné stezky Lovětínská rokle (viz https://www.naucne-stezky.cz/naucna-stezka-lovetinska-rokle/).

Není tedy nic divného, že tato bučinami osídlená místa lákala řadu umělců, ať již malířů, zejména Františka Kavána (Krkaňka, Pod Krkaňkou, Lichnice) a Karla Liebschera (Rybník Lovětínský) a posléze fotografů, tak mistrů pera, z nichž můžeme jmenovat: E. Ferdinanda Hvězdeckého a jeho „Upomínku na měsíc září roku 1883“, Karla J. Zákouckého a jeho dílo „Jaro. Povídka z českých luhů“ či Františka Karla Rosůlka a jeho knihu „Pověsti a báje z Pardubicka“.