Mazance - severozápadní pás mohutných mrazových srubů

Turistické cíle • Skalní útvar

Fotografie (29) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (29 fotografií)

směr od spodního okraje skalního města na Maliníku

Vrchol okrajové skály

Vstoupit do fotogalerie (29 fotografií)

Zhruba před rokem jsem na jaře podnikl další průzkumnou výpravu na dvojhoru Maliník – Mazance, chtěje „objevit“ skalní výchozy, které se dle geologické mapy měly nacházet na severozápadních svazích té rozložitější a vyšší z nich. Po překročení bludného kořene si bohužel už podruhé (!) nechala tulákova milovaná hora své tajemství pro sebe a on byl nakonec rád, že se po průstupu nepřehledným terénem a divokým porostem probojoval na jakousi lesní cestu, která vyústila poblíž tur.rozcestí Rabštejnský potok.

Nemaje už síly si ten průzkum zopakovat, vrátil se po silničce na okraj skalního města Maliníku a nafotil místa, která by se dala s troškou opatrnosti doporučit k návštěvě veřejnosti.

Díky nedostatku času a vzdálenosti od domova jsem se dalších případných výzkumů vzdal a odhodil rukavici s tím, že ji zvedne kolega Aleš ze Šumperka (zde na stránkách Turistiky dobře znám pod nickem Bobkart) a v terénu dozkoumá, co bylo mé maličkosti odepřeno.

Leč nestalo se tak. Nejspíš mu to též kvůli jeho aktivitám a nedostatku času nevyšlo.

A já k tomu svým rodným jazykem dodávám: „Dobře aj tak!“

Myslel jsem totiž, že se na svahy Maliníků a Mazanců hned tak nevrátím, jenže se přiblížily Velikonoce. S nimi volno a Velký pátek, slibující dle předpovědi vcelku přijatelné počasí. A já na velkém mítinku se svým svědomím zjistil, že zpátky do této oblasti prostě musím, neboť se mi tak vřezala do duše, až se díky předchozím pěti návštěvávám stala mou srdeční záležitostí.

Tentokrát jsem měl čas důkladně se na cestu připravit a vše si naplánovat, rozumně zamítl pobíhání po už známých místech a soustředil se na jeden jediný skalní pás. Ještě před rokem byl k vidění pouze na Lokalizační a mapové geologické aplikaci, ale před časem byly hnědé a černé ikonky Malinických a Mazaneckých skal doplněny i na Mapy.cz.

Musím se přiznat, že jsem se nejprve na nějakou dobu „zasekl“ v údolí Oskavy, neboť soutěska nad Bedřichovem nabídla nesmírně půvabné ledopády. Příjemné mrazení na zádech vyvolal i pohled na burácivý jarní tok Oskavy, ozdobenými menšími vodopádky a kaskádami. Pak už jsem pobídl kanady do kroku a vyrazil vzhůru údolím po lesní silničce. V místech, kde se její tok u mostku přesunul na opačnou stranu asfaltky, přišel povel „Vpravo vbok!“

Asi třista metrů stoupání prudkým svahem rovno hore roztavil některé přebytečné zimní špeky, zbytek zmizel při následném výstupu.

(Předtím jsem ale na chvilku vydechl u spodního konce skalního města Maliníku, k němuž jsem zdola od Oskavy naprosto přesně dorazil).

Následovalo asi 300 m trasy po silničce směrem k Rabštejnskému rozcestí. Tady od ní do prudkého svahu Mazanců, pokrytého bučinou, stoupala na první pohled rozježděná a blátivá lesní cesta. Naštěstí byl ten marast ještě zaklet pod bod mrazu. Po kličkující komunikaci asi půl kilometru pořád nahoru, při rozvětvení cest vlevo, kde byl v dáli vidět skalnatý hřebínek. Na první pohled žádná sláva, ale doufal jsem, že směrem k severu spadá nějaká skalnatá stěna.

Přes nepřívětivý terén přiblíženo k okraji srázu a zde „objevitel“ Osudem za předchozí útrapy obdařen zaslouženou odměnou.

Přiznám se, že jsem čekal jen dlouhý pás nevysokých skalních výchozů, ale úžlabina mezi dvěma vyššími skálami, ke kterým jsem dorazil, dala nahlednout do pořádné hlubiny. Další příjemný šok následoval po sestupu úžlabinou k úpatí skal: ta vpravo byla „jen“ zajímavá, i když už slušně vysoká okrajovka, ale vlevo se mi otevřel pohled na stěnu mohutného mrazového srubu, dosahujícího výše nejméně 15 metrů!

Aby se ten „mamut“ vůbec vlezl do hledáčku, sestoupeno o nějakých deset dvacet metrů níž. A zde následoval ještě bombastičtější pohled: první stěna těsně sousedila s ještě větším a o něco vyšším „drobečkem“ (asi 18 m!) a tyhle první dvě spojené a přitom odlišné skály dosahovaly celkové délky asi sedmdesáti metrů.

Za nimi následoval delší, ale daleko nižší skalní pás. Pod ním se nacházela terasa, při troše opatrnosti bez problémů po celé délce prostupná, přičemž člověk procházel nad skalnatým srázem, vysokým asi 6-7m, tvořícím spodní patro mrazových srubů.

Ten největší úžasný ledopád, který vidíte na obrázcích, byl už „jen“ takovým bonusem a měl v pokračující skalní stěně ještě několik nedorostlých sourozenců.

Na konci skalního pásu se hladké, jakoby ledovci ohlazené skalní stěny nečekaně rozvinuly do rozeklanějších a neuspořádánějších tvarů a pod tímto „Královstvím divočiny“ jsem sestoupil až na samotný jejich konec.

Suma sumárum:

Za prvé: mnou viděný pás mrazových srubů dosahoval délky dobře přes 200 metrů, přičemž já s průzkumem začal asi v horní třetině celkové délky pásu. Horní konec ale vypadal při pohledu zdáli nevýrazně a rozdělené, nepříliš vysoké výchozy obklopené hustším lesním porostem mne k návštěvě nezlákaly.

Za druhé: skály mrazového srubu jsou tvořeny (tak jako ty v blízkém malinickém skalním městě) fylonity.

Za třetí - aneb to nejlepší na konec: od spodního konce skal vede k okružní asfaltové silničce spojnice v podobě 200 m dlouhé lesní cesty, takže případný zájemce si může mrazové sruby prohlédnout zdola alespoň z ní.

Pokud půjdete od rozcestí u Rabštejnského potoka, narazíte na ni asi po 400 metrech chůze a je to první lesní cesta odbočující ze silničky vlevo.

(Vlastní, těžko přístupný skalnatý terén mrazových srubů totiž opravdu nemůžu k návštěvě doporučit!)

Poslední aktualizace: 3.4.2018

Nadmořská výška:

741 metrů nad mořem

Mazance - severozápadní pás mohutných mrazových srubů na mapě