Město Hranice - kostel Českobratrské církve evangelické
Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel
Historie evangelického kostela v Hranicích na Moravě je celkem pestrá. Budova nejprve sloužila jako modlitebna Jednoty bratrské. Byla postavena počátkem 16. století za Viléma z Pernštejna, který povolil už od 80. let 15. století, aby se na pravém břehu Veličky pod městskými hradbami, usadili členové Jednoty bratrské vypuzení z Čech. Byli to dovední řemeslníci a skromní poddaní, kteří se stali hospodářským přínosem pro město i vrchnost. Nové předměstí Novosady mělo v roce 1530 už 37 domů s pozemky. Ve druhé polovině 16. století v důsledku pronásledování Jednoty bratrské v jiných částech Čech a Moravy osadníků přibylo. Hranická vrchnost byla bratřím velmi nakloněna. V roce 1584 koupil Jan mladší z Žerotína domek poblíž sboru a daroval ho bratřím pro zřízení bratrského špitálu.
Správcové sboru obývali dům přistavěný k modlitebně, v němž byla i bratrská škola. Jako správce sboru zde působil i Jiří Strejc, jeden z překladatelů Bible Kralické. V roce 1596 byla budova sboru rozšířena a přistavěn byl i nový kůr. Budova se tehdy podobala hranickému Kostelíčku, o kterém se více dozvítev mém jiném článku. Budova měla gotická okna, opěrné pilíře a presbyterium. Bratři nesměli být pochováváni na městském hřbitově církve podobojí (později luterské) okolo farního kostela, který stál tehdy na dnešním školním náměstí u římskokatolické fary. Byli pochováváni U kostelíčka, později si s povolením vrchnosti zřídili vlastní hřbitov na místě dnešního městského hřbitova.
Zvětšená budova sboru s věžičkou a zvonem, který přinesli bratři vyhnaní ze Šternberka, sloužila pak spolu s domem a špitálem Jednotě bratrské až do zlomení stavovského povstání, konfiskace hranického panství Václavu Molovi z Modřetic a jeho darování roku 1622 olomouckému biskupovi kardinálu Františkovi z Dietrichštejna, kterého ustanovil císař Ferdinand II. gubernátorem na Moravě. Bratrští kněží byli vyhnáni, část bratří prchla do exilu na Slovensko, ostatní byli násilím převedeni na katolickou víru.
V roce 1626 při dobývání města dánskou armádou a oddíly gen. Mansfelda bojujícího proti císaři za věc evangelických stavů, bylo celé předměstí Novosady i s bratrským sborem vypáleno. Kardinál Dietrichštejn zabral v roce 1628 šest Spálených bratrských usedlostí i s pozemky a zřídil na jejich místě knížecí zahradu, kterou dal ohradit. Knížecí tzv. květná zahrada byla později užívána vrchnostenskými správci jako zelná a ovocná zahrada až do 19. století.
Spálená a do základů zbořená budova bratrské modlitebny byla po skončení třicetileté války koncem šedesátých let 17. století na příkaz knížete Ferdinanda z Dietrichštejna opět vybudována na starých základech pro zřízení kostelíka sv. Šebestiána a Rocha, patrona střelců a ochránce proti moru. Už v roce 1668 byla hrubá stavba dokončena. Loď kostela již neměla gotická okna a opěrné pilíře. Na obou stranách byla dvě polokruhová okna. Pětiboké presbyterium postavené na původních základech dostalo dvě polokruhová okna. Sedmé půlkruhové okno bylo nad vchodem do kostelíka. Dřevěný vyřezávaný oltář se sochami sv. Rocha a Karla Boromejského po stranách zhotovil v roce 1670 valašskomeziříčský stolař a řezbář. Oltářní obraz sv. Šebestiána namaloval r. 1679 hranický měšťanský malíř Mikuláš Franta, který namaloval také menší obraz sv. Marka Evangelisty se lvem na vrchol oltáře. Franta oltář také pozlatil, namaloval i dřevěný plochý strop se zlatými hvězdami, podnes dochovaný.
V roce 1680 za velkého moru byl Kostelík urychleně dokončen a vysvěcen. Kníže Ferdinand z Dietrichštejnu nařídil každoročně konání 7 slavnostních mší s prosebnými průvody z města a modlitbami měšťanů za odvrácení moru a ohně. Průvody pak byly konány až do zákazu procesí za císaře Josefa II. V r. 1786 při rušení přebytečných kostelů za Josefa II. byl zrušen i kostelík sv. Šebestiána a Rocha. Vnitřní zařízení bylo prodáno. Oltářní obraz sv. Šebestiána a obě oltářní sochy sv. Rocha a Karla Boromejského byly zakoupeny a umístěny na kůru Kostelíčka pod Hluzovským kopcem. Po postavení varhan na kůru Kostelíčka byl obraz sv. Šebestiána umístěn v přízemí za lavicemi a roku 1949 přemístěn do farního kostela ve městě.
Bývalý kostelík byl v roce 1787 prodán hranické vrchnosti s tím, že bude přestavěn a upraven pro transportní stanici solního skladu. Stát měl v té době monopol na dovoz a prodej soli a obojí bylo přísně kontrolováno. Při úpravě kostelíka pro účely transportního skladu soli bylo roku 1787 zbořeno presbyterium, celá stěna zazděna až na malé spojovací dveře, byla zazděna půlkruhová okna lodi i páté okno nad bývalým vchodem do kostelíka a na obou stranách kostelíka byly přistavěny malé domky. Na obou stranách kostelní lodi byly prolomeny dveře pro dovoz a odvoz soli a zřízena menší tři okna. Sálová místnost kostela byla přepažena a upravena pro uložení soli. Státní monopol soli byl zrušen v roce 1829. Budovu solnice i oběma domky koupil roku 1837 obchodník Jan Stummer a používal ji opět jako sklad soli. Domek přistavěný k průčelí kostelíka dal upravit na obytný domek. Při těchto úpravách byl hlavní vchod do bývalého kostelíka, spojující dosud obě budovy, zazděn a kamenný portál rozbit a odstraněn.
V roce 1923 koupila budovu bývalé "solárny" Českobratrská církev evangelická, aby zde zřídila opět modlitebnu. Při rozsáhlých stavebních úpravách byl domek přistavěný v roce 1788 na místě bývalého presbyteria zbořen. Domek přistavěný na hlavní vchod kostelíka byl však ponechán, neboť byl mylně považován za původní bratrský dům někdejšího správce sboru (domek byl zbořen až roku 1959, vchod a půlkruhové okno nad ním však již nebyly obnoveny). Původní půlkruhová okna lodi, zazděná v roce 1787, byla opět obnovena, oba boční vchody, zřízené téhož roku, však ponechány. Obnovená modlitebna byla slavnostně otevřena 29. května 1924 jako kazatelská stanice farního sboru Českobratrské církve evangelické v Přerově.
Dnes slouží modlitebna samostatnému farnímu sboru Českobratrské církve evangelické v Hranicích.
http://mmghranice.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=100143