Mezi Hranicemi a Přerovem (kdysi a poprvé)
Když jsme takto jednou s přáteli debatovali o tom, kam vyrazit na tradiční výlet, navrhl jsem Hranice. Tedy ne státní, ale ty severomoravské, u kterých se na vlakových nádražích pro jistotu přidává „přívlastková koncovka“ na Moravě. Všichni se na mě podívali, jako bych se právě viditelně zbláznil, a zeptali se, proč chci – ještě před návštěvou dr. Chocholouška - vidět zrovna cementárnu. S myšlenkou, že kvůli jejich dobrému sponzoringu kvalitní házené, jsem neuspěl, a tak muselo přijít něco silnějšího. A tím něčím byl zdejší renesanční zámek s arkádovým nádvořím „zakrytým skleníkovým plexisklem“.
Tomuto kalibru už neodolal nikdo, takže bylo domluveno. A jelo se. Nejprve já vlakem do Olomouce, kde se přidali ostatní, a potom stejným dopravním prostředkem do Hranic (na Moravě). Již z dálky mi všichni ukazovali hranického giganta, který je doposud od (jiné než čistě pracovní) návštěvy tohoto města spíše silně odrazoval. Já se ale vysloveně těšil a i své kolegy nabádal k optimismu. A potěšilo mě, že mi později bylo nadšeně dáno za pravdu.
Teď však nastal čas nasednout na kola, sjet dolů do města a poprvé v životě zahájit jeho důslednou prohlídku. Koneckonců úkolů bylo před námi dost a dost – a ten nejdůležitější jsme si nechali hned na úvod. Většina laskavých čtenářů jistě pochopila, že se jenalo o onen renesanční zámek, který byl kdysi středověkou tvrzí i hradem a který mj. vlastnili Cimburkové, Pernštejnové, Žampachové z Potštejna i Ditrichštejnové. A „ke koukání“ je tady toho opravdu hodně (a tím teď rozhodně nemyslím úřednice na zámku sídlícího městského úřadu, i když by to zde také - alespoň částečně - platilo).
Arkádový zámek opravdu nikoho nezklamal a pracovní den nám dovolil i pohyb na všech třech arkádových podlažích. Za pozornost ovšem kromě nádvoří jistě stojí také renesanční vstupní portál z přelomu 16. a 17. století, polygonální pernštejnská věž z I. poloviny 16. století nebo detaily arkád (kuželková balustráda, reliéfní ornamentální i figurální výzdoba). Unikát moravské pozdní renesance už pak lehce pozměnily pouze drobné klasicistní úpravy z I. poloviny 19. století nebo ono moderní zastřešení nádvoří. A navíc u zámku najdeme i zbytky původního opevnění.
Následovaly Pivovarské schody, Zámecká ulice s měšťanskými domy (některé mají podloubí i gotické jádro) a Masarykovo náměstí. To také rozhodně stojí za zdržení – už jen proto, že se zde nachází pozdně barokní kostel Stětí sv. Jana Křtitele z let 1754 až 1763 (projekt F.A. Grimm), barokní morový sloup, renesanční a muzejní budova radnice z 16. století s nádherným pozdně gotickým sálem (cihlová hvězdicová klenba svedená na středový sloup pochází z roku 1528) nebo měšťanské domy s podloubím z poloviny 16. století.
Zmíněný sál už jsem si ovšem – stejně jako pohled do Radniční ulice - užíval sám, protože ostatní se tak nějak zasekli na tatíčkově náměstí. A zanedlouho jsem se k nim – a k točené Litovli – přidal i já. Nezdrželi jsme se ale nijak dlouho, protože nás čekala návštěva zdejší synagogy, která byla postavena roku 1864 a v tehdy velmi oblíbeném maursko – byzantském stylu. Ta dnes ovšem už slouží jako výstavní síň moderního umění, takže jsme v jejím interiéru neplánovaně shlédli zajímavou výstavu plastik Julia Pelikána.
Poté jsme se zašli podívat na renesanční dům se sgrafitovou výzdobou z roku 1583 a na hřbitovní kostel Panny Marie zvaný Kostelíček (jedná se o velmi zajímavý areál s pozdně gotickým kostelem z konce 15. století, renesanční vstupní bránou, barokní kaplí sv. Antonína Paduánského a několika pozoruhodnými skulpturami). Tím byl náš hranický program vyčerpán a my se vydali stejným směrem jako řeka Bečva.
Naším dalším cílem totiž byl osmitisícový Lipník nad Bečvou, tedy město, které mě svými památkami i okolní přírodou zaujalo už dávno. Je tady rozhodně co vidět a navíc zdejší nabídce vévodí paní Renesance. Prohlídku města jsme zahájili u kostela sv. Jakuba (postaven ve 13. stol., ochoz věže z r. 1596, úpravy na počátku II. poloviny 18. stol., interiér spojuje baroko s počátkem 19. stol.) a vedle stojící renesanční zvonice se slunečními hodinami (r. 1609).
Následně jsme se vydali na náměstí, které je tradičně „zasvěceno“ TGM a na kterém najdeme mj. renesanční dům s mázhauzem z r. 1545, radnici, morový sloup a kašnu. Židovskou synagogu vidíme, bohužel, jen z venku - a tedy v podobě úprav z konce I. poloviny minulého století. Jedná se však o nejstarší synagogu na Moravě a uvnitř je ta gotika stále dosti „cítit“. A podívat se musíme i k městským hradbám s půlkruhovou západní baštou z roku 1715.
Závěr naší krátké návštěvy Lipníku je věnován „sekci“ sakrálně – zámecké, tedy kostelu sv. Františka Serafinského (renesanční chrám z let 1590 - 1593 v podobě barokních úprav z let 1682 – 1687) a renesančnímu zámku (stavba z let 1596 – 1609 prošla neoklasicistní úpravou v 60. letech 19. století). V souvislosti se zámkem nelze opomenout střešní zahradu a zámecký park se slavným dubem zv. Opičák.
V této chvíli nám zbývá poslední bod denního programu, k jehož splnění musíme dojet do téměř padesátitisícového Přerova. Pro někoho se možná stále jedná o temné – a chemicky nevonící – město, ale i tady se dá najít několik velmi zajímavých záležitostí. Zmínit je potřeba zejména souvislý hradební val z lomového kamene pocházející z 15. století, Horní náměstí s přerovským zámkem (dnes Komenského muzeum) a před vlakovým nádražím stojící historickou parní lokomotivu č. 310.0102 z r. 1902.
Potom už jsme stihli pouze poděkovat někam nahoru za slušné počasí, nastoupit do vlaku a vydat se na cestu k domovu.
Závěrečná poznámka: Vzhledem k tomu, že se jedná o popis akce ze srpna roku 2007, přidal jsem jako fotogalerii úmyslně pouze skeny fotografií 13 x 9 cm, které jsem tehdy pořídil. Dnes mohou být pro naše turistické „následovníky“ nejen inspirací na výlet, ale i zajímavým dokumentem doby. A třeba i výzvou ke srovnání ...