Městský pivovar a sladovna v Josefově

S vybudováním pivovaru v Josefově se již počítalo v nejvyšším nařízení ze 28. listopadu 1782, jež vycházelo z usídlovacího patentu pro nové české pevnosti, vypracovaného zemským guberniem. Vše ohledně toho bylo uvedeno v jednom z paragrafů: "§ 13. Ze stejného ohledu má pivovar, z kterého se hned užitek táhnouti nechá, v jednom každém těch dvou měst co nejdříve z aerárních peněz vystavěn býti, a jak brzo ten na stavění vynaložený náklad z vyplývajících důchodů dosažený bude, k užitku obce odevzdán bude."

Od svých počátků byl umístěn do kasáren č. 10, a tak byl původně spravován místní vojenskou správou, která se náležitě činila, neboť v roce 1791 bylo uvařeno 2 000 sudů a prodáno 1 847 sudů za 21 896 zlatých a 25 krejcarů. Jak vypadal pivovar s pálenkou roku 1798, tak to přináší Josef Duška ve svém dílu "Paměti c. k. pevnosti a královského svobodného města Josefova, se zřetelem k dějinám vlasti a vojenství":

"Též o dobré pivo bylo se strany c. k. stavebního ředitelství postaráno zařízením pivovaru v dvojitých kasárnách v čísle 10. Za prvního sládka ustanoven Jiří Gröger s měsíčním služným 29 zl. 10 kr. Správcem pivovaru byl Patočka se služným 33 zl. 20 kr. a bednářem Zuber s platem 18 zl. 30 kr. Režii vedl erár. Slad kupován z císařských panství ve Smiřicích, Pardubicích a v Kolíně; chmel odebírán z chmelnic na panství smiřickém.

Vařil se trojí druh piva a prodávalo se sud hnědého piva silného (ležáku) za 11 zl. 20 kr.
٬٬ bílého ٬٬ ٬٬ ٬٬ ٬٬ 11 ٬٬ 20 ٬٬
٬٬ hnědého ٬٬ jednoduchého ٬٬ 10 ٬٬ - ٬٬

Do roka dělalo se okolo 40 várek po 50 sudech.

V čísle 11. dvojitých kasáren, z kasemat zařízena jest pálenka na kořalku, nejprve též ve vlastní režii, později pronajata družstvu občanův zdejších. Hlavní prodej pálené této vody obstarával žid Šalomoun Winternitz, který též prodával tabák. Ten měl ve všech kasárnách najaté místnosti, ve kterých tento pekelný nektar čepoval."

Teprve v roce 1824 rozhodl erár o tom, že pivovar bude odevzdán z vlastní režie do správy místních občanů, kterým již delší dobu vadilo, že je zdejší pivovar pod vojenskou správou a oni nemají na jeho provoz pražádný vliv. Uskutečnila se řada různých porad a schůzí, jejichž výsledkem byla prosba k císaři Františkovi, aby byl pivovar odevzdán do správy místní obce. Tuto žádost podepsali 3. dubna 1824 jménem všeho obyvatelstva: Václav Hošek, Jan Rumpelmayer a Josef Mates. Protože se však stále nic nedělo, byla 15. června téhož roku podána císaři další žádost, na kterou přišla konečně odpověď. Bylo jí nejvyšší rozhodnutí z 2. září 1824, podle něhož byl dosavadní prozatímní pivovar a potom pálenka předán do vlastní režie josefovskému měšťanstvu, a to bez vybírání jakéhokoliv nájemného.

To však nestačilo, a tak se navíc museli reversem z 31. října 1824 zavázat, že se všemožně přičiní o vystavění nového pivovaru, s jeho stavbou započnou okamžitě po svolení vysokých úřadů, všechny čisté zisky z vaření piva budou do vybudování nového pivovaru odvádět do depozitu v pevnostní pokladně, vyvarují se všech zbytečných výloh, budou provádět všechny nutné výdaje jen se svolením c. k. fortifikace a dosavadní erární místnosti, v nichž se pivovar nalézal, budou udržovat v dobrém stavu, a to i se všemi studněmi. Kromě toho jim císař nařídil, aby zdejší posádku zásobovali "povždy zdravým a dobrým pivem" a dosavadního sládka a bednáře si ponechali za jejich věrné služby. Pod tímto reversem nalezneme podepsány tyto josefovské měšťany: Jana Rumpelmayera, Františka Helta, Josefa Kučeru, Václava Hoška, Josefa Matesa, Jana Henčla, Marii Seidlovou, setníka Mikuláše Webera (jménem své manželky, roz. Christové), Josefa Brauna, Joachima Broučka, Františka Dvorského, Josefa Knolla, Josefa Charváta, Františka Ludwiga, Terezii Veselou, Josefa Matesa jako poručníka dětí Julišových, Jana Frieda za ženu, roz. Vranou, Annu Traxlerovou a Františka Steinského.

Fond váreční obnášel v témže roce již 43 906 zlatých a 49 9/10 krejcaru a nastřádané pivovarní jmění v depozitu pevnostní pokladny, jež bylo ukládáno od roku 1791, činilo dokonce 52 285 zlatých a 26 9/10 krejcaru, a tak se mohlo začít s vařením piva ve vlastní režii, nad čímž dohlížela trojice dozorců (Jan Rumpelmayer, František Helt, Josef Kučera) a početvedoucí Václav Hošek. Později začalo vyjednávání s erárem o stavbě nového pivovaru a pálenky, aby byla dodržena ustanovení výše zmíněného císařského nejvyššího rozhodnutí. 16. listopadu 1836 císař stvrdil všechny návrhy stran výstavby pivovaru a obecní vinopalny, přičemž bylo nařízeno, že musí být postaven tak pevně, aby během války vzdoroval bombardování. Dohledem nad stavbou tak byli pověřeni rovněž ženijní důstojníci. K zahájení těchto prací družstvem podnikatelů v čele s městským návladním Antonínem Králíčkem vulgo Králíkem došlo v roce 1840 a obě budovy byly dokončeny roku 1843, pivovar obdržel čp. 86 a lihovar čp. 93. Později k nim bylo ještě přistavěno obydlí pro sládka s čp. 94.

V roce 1880 odešel z pivovaru sládek Matěj Dejl a na jeho místo byl ustanoven Josef Peterka. Roku 1889 se stal novým sládkem Jan Svoboda, dosavadní podsládek v Náchodě a v roce 1904 Karel Renz, dosavadní sládek v Uhersku. K rekonstrukci pivovaru došlo v letech 1907-1908, kdy byl rovněž vybaven modernějším zařízením a z ručního se stal parostrojním. Úplné zařízení sladovny a pivovaru na vaření parou měla na starosti pražská továrna na stroje Novák & Jahn. Roku 1911 odtud odešel sládek Karel Renz, a to do České Skalice. Jeho nástupcem se stal Vilém Flégl, jenž tu působil i během 1. světové války. Takto fungoval pivovar až do převratu, i když období 1. světové války bylo nesmírně složité, protože řada zaměstnanců skončila na frontě, stále více se projevoval nedostatek surovin, a tak docházelo k častému zvyšování ceny a omezování výroby piva, které bylo ke konci války dokonce i pančováno. Někdy bylo již tak špatné, že se z pivovaru ani nedostalo a raději bylo vylito do kanálu. V roce 1918 se dokonce již ani nevařilo. Pivovaru tehdy pomáhalo samo město, protože z každoročního nájmu ve výši 25 000 K slevilo na roky 1915 a 1916 rovných 10 000 K, ale nebylo to úplně zadarmo, protože využívalo část jemu přidělovaných zásob uhlí, a to k pečení chleba a vytápění obecních místností. Po vzniku ČSR byl pivovar pronajat spotřebnímu a výrobnímu družstvu hostinských "Zdroj", zapsané spol. s r. o. v Josefově, založené roku 1920 a vedoucí pivovar ve své režii od 1. ledna 1921. Roční nájemné bylo stanoveno na 56 000 Kč. V kampani 1924/1925 bylo vyrobeno 1920 hl piva, sesladováno bylo celkem 20 vagonů ječmene a zaměstnáno zde bylo 16 lidí.

Městský pivovar a sladovna v Josefově přežily i německou okupaci, ale události po únoru 1948 znamenaly jejich zánik. V roce 1949 byl při reorganizaci pivovarů v rámci celostátního plánování zastaven a likvidován i josefovský závod. Provozní budovy byly následně předány jaroměřské mlékárně pro výrobu sýrů a sběrnu vajec. Pronájem byl uskutečněn smlouvou s jaroměřským MNV, aby došlo v Josefově k oživení tímto průmyslovým podnikem, mnohem důležitějším než dosavadní pivovar, čímž natrvalo skončila historie josefovského pivovarnictví. Přímo o budově josefovského pivovaru, jež byla upravena roku 1958 a 2. března 1964 zapsána do státního seznamu kulturních památek, se dá dozvědět mnohé na webu památkářů: https://pamatkovykatalog.cz/pivovar-2329064.