Moravičany – obec plná (nejen drobných) památek
Turistické cíle • Města, obce, vesnice • Vesnice
Moravičany jsou jednou z nejdéle osídlených lokalit šumperského okresu i celé severozápadní Moravy, ale první písemná zmínka o obci pochází až z roku 1249. Možná však již z roku 1200, kdy se můžeme setkat se jménem Búz de Morauiczan. Před tím zde už ovšem přežívaly skupiny lidí mladší době Kamenné, lužické kultury, Keltové, Římané i Slované. V současné době žije v obci na dolním toku říčky Třebůvky nějakých dvanáct stovek obyvatel. Vyspělá zemědělská obec se dnes sice nemůže pochlubit památkami z těch nejstarších období, ale různých pozoruhodných artefaktů zde i tak najdete více než dost. Tou dominantní je však jednoznačně zdejší kostel sv. Jiří s 50 metrovou věží. Ten původní z 11. století už zde sice nenajdete, jeho dnešní podoba se odvíjí až od stavby z 15. století. Navíc jej obklopuje jedinečný areál, jehož součástí je např. pozdně renesanční fara, brána s obvodovou zdí a klasicistní edikulou z roku 1833, Kaple s kněžskou hrobkou nebo stará škola.
Celkový seznam zdejších pamětihodností je ovšem poměrně dlouhý, i to i v případě, kdy pomineme areál kostela. Patří sem např. dvojice smírčích křížů (jeden přímo v Moravičanech, druhý v přičleněné Doubravici), barokní mariánský sloup na návsi z roku 1703, sousoší Panny Marie, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého z poloviny 18. století (u mostu přes Třebůvku), socha sv. Jana Nepomuckého (v Doubravici) z roku 1773, Kaple sv. Floriána na návsi, kovárna s podloubím (občas zvaná žudr v Doubravici) z poloviny 19. století, doubravický zámek a památník obětem dvou světových válek na návsi jsou jen některé z nich. Za pozornost stojí také zdejší železnice. Stanice tady byla zřízena v roce 1890, ale dnešní nádražní budova byla postavena v roce 1924. Zmínit musíme také fakt, že většina zajímavých objevů z moravičanských archeologických vykopávek skončila v mohelnickém muzeu, i nález vzácného „zlatého“ relikviáře sv. Mauricia (cenná gotická památka ze 14. století v podobě vztyčeného předloktí), který dnes najdete v olomouckém Arcidiecézním muzeu.
O některých památkách alespoň pár bližších informací. Například kostel sv. Jiří. Když kolem něj projíždíte vlakem po hlavní trati, spojující Moravu s Čechami, asi vás ani nenapadne, že se jedná o cennou sakrální stavbu goticko-renesančního původu, doplněnou severní Kaplí ze III. čtvrtiny 18. století. Na svorníku klenby kněžiště se dokonce nachází znak Šternberků. Uvnitř je řada náhrobníků, pocházejících z 16. století a patřicích rodu Bítovských, pánů na Doubravici, i jejich podzemní hrobka. Mělo by zde být pohřbeno také několik členů rodu Bukůvků z Bukůvky. Interiérová fresky vytvořil moravský barokní malíř Jan Kryštof Handke. V sousedství kostela stojí pozdně renesanční budova fary z roku 1600 v podobě pozdějších úprav, klasicistní Kaple s kněžskou hrobkou z poloviny 19. století, škola se středověkými základy a hřbitov novějšího založení. V místě areálu dnešního farního kostela se – alespoň podle archeologických nálezů – nacházelo hradiště a pohřebiště.
Na území Moravičan se nachází také několik kapliček, která vznikly na přelomu období pozdního baroka a klasicismu, většinou na konci 18. století. Jedna z nich je zasvěcena sv. Florianovi a vedle ní se nachází pískovcový smírčí kříž. Ten je bohužel „dovedně ukryt“ na soukromém pozemku za pletivovým plotem. Kapličky doplňují mariánské sochy, doposud jsme nezmínili sloup Panny Marie z roku 1898, ale ani nádhernou Zahnerovu sochu sv. Jana Křtitele v přičleněných Mitrovicích. Téměř všechny památky v Moravičanech i Doubravici byly zařazeny na seznam kulturních památek ČR již v roce 1958.
Do Moravičan v průběhu jejich historie vstoupila i nejedna slavná noha. Za zmínku určitě stojí minimálně litomyšlský biskup Albert ze Šternberka nebo císařovna Marie Terezie. Nedaleko obce najdeme Moravičanské jezero, které bylo v roce 1995 vyhlášeno za přírodní rezervaci a Moravičany jsou svojí polohou i dostupností výborným východiskem turistických tras i cyklostezek do Litovelského Pomoraví, které bylo v roce 1990 vyhlášené za CHKO.