Nadmíru tajemné místo se jménem "Kopce".

     Nyní jde spíš o velmi zvláštní atmosféru místa. Pokud si někde čteme o tajemnu a „nevšednostech“, tak je to vždy jen slabým odvarem toho, co se dá zažít, když na to které místo zavítáme. Některá místa nemusí říct nikomu nic. A naopak jsou i místa, která budou neopakovatelně působit na mnoho lidí, ne-li na všechny. Druhé polovičky s tím v mnoha případech souhlasit nebudou a skály nebo jeskyně jim mohou být zcela ukradené (většinou až na pár výjimek potvrzujících pravidlo). A pak jsme my dobrodruzi všemožného ražení a ač například z geologického hlediska může být mnoho nevšedních oblastí „na jedno brdo“, tak nám to nikdo nevymluví, protože my víme… :-)

     Objevování míst utajených nebo alespoň těch, které by měly být utajeny, nás neskutečně přitahuje a tyto „výpravy“ nebývají úplně vždy zcela „košér“. Toužíme po poznání míst, které jsou zastřeny tmou a neznámem. Zkoušíme vylézt čím dál tím větší „balvany“ abychom se podívali tam, kam už zdola nevidíme. Na spoustu z toho z mnoha pohledů „nemáme“, ale o to víc nás to láká. A to vše až do doby než se něco vážnějšího stane – například, že vlezeme do „ďury“, ze které se nemůžeme a nemůžeme dostat ven. Když se to pak s modřinami, hlubokými škrábanci a klepajícími se nohami po mnoha vyčerpávajících neúspěšných pokusech po hodině neskutečné dřiny konečně podaří a člověk si řekne, že takhle to již dále skutečně nejde, tak mu to vydrží maximálně do dalšího volného víkendu. Pak všem opět „musí nutně na průzkum“ nebo „musí si nutně odpovědět na pár otázek“, atd…

     Po každé takové syrové lekci (většinou jde všechno dobře, ale někdy, po mnoha a mnoha úspěších, přijde větší problém) se hodně poučí – pokud si vždy dává určitou „rezervu“. Někdy to ovšem přepískne více a začne být skutečně úzko – třeba, když má lézt bez jištění vysoko nad zemí. Zázrakem to nějak zvládne, ale „průzkumy“ získávají na několik dní jakousi pachuť. Kdy by mě předtím napadlo, že nebudu chtít slovo „jeskyně“ ani slyšet. Vydrželo to maximálně týden, možná dva a zase se někam lezlo. Pár let byl „klid“ až nakonec mě vyhmátli ochranáři a ti dali poslední pořádnou lekci. „Pozvánka na kobereček“ přišla nečekaně brzy – za pár dní a představa mastné pokuty mě čekání do termínu „koberečku“ situaci nijak nezlehčovala, mírně řečeno…

      Výsledek byl tedy velice VÝCHOVNÝ. Ač „pohovor“ dopadl mnohem líp než čeho jsem se děsil, tak na velmi dlouhou dobu jsem se „Maloplošným Zvláště Chráněným Územím“ velkým obloukem vyhýbal a jakási pachuť a pocit, že mě nějaké utajené oči ve formě fotopastí nebo schovávajících se ochranářů kdoví kde, stále sledujících, zůstal dodnes. Inu pochopil jsem, že do jeskyní se „na vlastní pěst“ a skoro vždy jen jako „soloakce“ nechodí. Trvalo mi to nemalý čas, ale se skřípáním zubů jsem si to sám sobě nakonec i přiznal. Z velkého problému se totiž v mnoha případech skutečně nemusím dostat. Mnoho z toho tedy skončilo, ale v paměti zůstaly místa a jejich nepopsatelná atmosféra navždy. Do některých z nich už asi jen tak nepolezu, protože se jich dnes bojím ještě více než při „prvním a posledním průzkumu“, ale na většinu z nich mám vzpomínky příjemné.

     Tak jsem postupem času zjistil, že i dobrodružnou povahu lze v Moravském krasu uspokojit a to dokonce na „oficiálních“ akcích na hony vzdálených nudným betonovým cestičkám, které jsou sice krásné, ale často jedna prohlídka stačí a člověka už nic neláká jít tam podruhé. Skoro vše je zakázáno, stále se někam bezdůvodně spěchá. Naopak akce, které se konají jen výjimečně, mají svou duši a dokonce mohu říct, že nejsou o nic méně dobrodružné než ty „zakázané“. Zde se pokusím uvést pár příkladu. „Vstupenky“ na některé jsou dražší, na některé dokonce jen symbolické a o to víc se tam chce člověk vracet. O některých jsem už psal, o některých snad ještě něco napíši:

RUDICKÉ PROPADÁNÍ:

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dil-druhy-maly-pohled-do-historie-a-popis-jeskyne/detail

https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dokonceni/detail

OCHOZSKÁ JESKYNĚ:

https://www.turistika.cz/mista/ochozska-jeskyne--1/detail

KRÁLOVA JESKYNĚ:

JESKYNĚ SVATÉHO IVANA: (ale v Českém krasu)

https://www.turistika.cz/mista/jeskyne-svateho-ivana/detail

ZÁVRT U BOROVICE: Skutečná lahůdky z veřejně přístupných jeskyní – převážně vertikální (propast).

https://www.turistika.cz/mista/prohlidka-zubu/detail

SPODNÍ PATRA SLOUPSKÝCH JESKYNÍ:

    U jeskyní, u nichž není odkaz, se připravuji na popis a další možná navštívím, možná také ale ne.

     V úvodu jsem ovšem psal něco o Lidečku. První skalní objekt, který každého nadchne jsou mohutné „Čertovy skály“ vzniklé „standardním“ způsobem popsaném v pověstech obdobně jako i v jiných místech naší země. Čert měl za úkol přemostit řeku nebo postavit jinou stavbu, ale to se mu do rána nepovedlo – bohužel zakokrhal poslední kohout ve vesnici a vše šlo vniveč. Když ho čert uslyšel, tak zlostí praštil všemi kameny o zem až vznikla tato mírně stoupající skalní hradba. Několik kilometrů východně se nachází nejznámější a největší pískovcové skalní město na Moravě s mnoha jeskyněmi, ale všechny jsou nepřístupné a navíc se nacházejí v NPR. Dokonce se zde nachází velmi dobře skrytá miniaturní kopie „Poseidonu“ v Teplických skalách s několika vstupy shora i zboku. Zde se nazývají Drápalovy ďury. Dokonce jsou zde jeskyně se vstupy desítky metrů nad zemí a tím pádem velice nebezpečné.

     Na opačné straně a blíž, pod tajemným vrcholem Kopce nedaleko ještě tajemnějšího hradiště patrně z období obyvatel „Lidu (nebo kultury) popelnicových polí“ (Lužická kultura) mladší a starší doby bronzové (následuje po době „měděné“ - eneolitu). Kultura tak zajímavá, až se tají dech – příkladem může být hypotetická hrobka válečníka Atilly západně od Frýdku - Místku na kopci „Štandl“. Celý tento kopec mohl být onou hrobkou.

     On celý dlouhý hřeben táhnoucí se snad už od „československé“ Makyty až na vrchol po němž je celá tato rozsáhlá oblast pojmenována – Klášťov, je velice zajímavá a „turisticky“ ani trochu snadná. I v případě cesty po značených trasách se určitě nebudete nudit. Místy prudce stoupat a místy zase klesat náročnými sestupy. Rovné cestičky budou příjemným odpočinkem. Mezi skutečné lahůdky hřebene mohu zařadit nepochybně vrchol Makyta s „výživným“ prudším sestupem na severozápad, ale také krajinu, která jakoby ještě více „přitvrdila“ ve směru již „slovenském“, ve směru na menší, ale o to krásnější skalnatý hřebínek „Vetrné veže“. Není tak snadné jej nalézt a tak i menší možná jen sedmi až desetimetrové skály jsou příjemnou odměnou. Ve směru od Makyty na západ již na našem území je krajina neméně krásná. Ani v době, kdy se zde zatoulali slovenští medvědi, jsem si nemohl odpustit dobrodružný průzkum terénu. Pokud bych neviděl ze začátku na každým kamenem nebo hromadou větví obávanou medvědici s mladými (nejhorší kombinace na kterou bych mohl narazit – vlka i rysa jsem v divoké přírodě už měl to štěstí vidět, ale v případě medvěda o takovém setkání ani příliš netoužím), tak by se jednalo o vcelku klidnou procházku zajímavostmi naší krajiny. Na druhou stranu není možné se pořád bát a tak nakonec i únava tuto myšlenku rychle pustila z hlavy. Jen, když jsem se za šera a později již za tmy neznámou krajinou vracel, doufaje, že tím správným směrem na Vsetín, tak se někdy tyto nepříjemné myšlenky s jakýmkoliv křupnutím listí, větvičky nebo pohybem v korunách stromů nebezpečně vracely na mysl. Inu, kdo se bojí, nesmí do lesa a tak jsem šel dále. I takové mohou být tyto tajemné a mnohdy hodně husté lesy. Nejtajemnější (a také i nejnebezpečnější) místa se nacházejí v oblastech skal a jejich protějšků – synonymech skutečného dobrodružství – v jeskyních. A pokud jsou nějaké jeskyně na Valašsku skutečně zajímavé, tak jsou to ty, které se nacházejí na pomyslné spojnici určené hřebenem Makyta – Klášťov. Na druhou stranu musím upozornit, že ani jedna z nich není veřejnosti přístupná, i když by si to někteří lidé například o Zbojnické jeskyni pod Pulčínskými skalami mohli myslet. Stejně tak jsou i jeskyně nebo spíš jen skalní výklenky pár metrů od značené cesty k Ludmilině skále nepřístupné. Totéž platí o „pulčínském Poseidonu“, jeskyni „Hladomorna“, slavné jeskyni obývané při nevlídném počasí vrápenci – jeskyni „Hliněné“ s poměrně nízkým vstupem již mimo oblast NPR (ale v mapách i v literatuře je uváděno, že stále patří pod „ochranu NPR“) a dalších. Skalní hřeben „Pětikostelí“ taktéž určuje hranici NPR a lezení po jeho stěnách (již v NPR) vyžaduje speciální registraci na internetu i pro registrované horolezce v ČHS a je omezena časovým obdobím. V Pulčínské vrchovině je i spousta jeskyní velmi dobře skrytých a přesné umístění znají jen jeskyňáři a případně dávní trampové, kteří tato místa důkladně prolezli již dávno. Největší jeskyně této vrchoviny budu v rámci „utajení“ nazývat lidovým a tedy i tím správnějším názvem a to „Hladomornou“. Jedná se o krásnou, ale i velmi nebezpečnou a hlubokou jeskyni se vstupem na vysokém skalním bloku. Nejištěný vstup zde znamená značné riziko velmi tvrdého pádu zejména při návratu zpět. Pod vstupem se totiž nachází i velice „zákeřné“ skalní okno, které „čeká“ na sebemenší chybu nejištěného lezce. Vzdálenost stěn skutečně děsivého jícnu (rozsedliny) jsou o dost větší než plně roztažené ruce nebo nohy průzkumníka. Jeskyně se poté zalamuje užšími chodbami, ale jen o kousek dál následuje další zkouška – skalní blok o výšce minimálně šest metrů a teprve na jeho vrcholu je pokračování této velejeskyně. Místa jež jsou pro většinu běžných smrtelníků nesmírně nebezpečná. Chyba při návratu může končit několik desítek metrů hlubokým tvrdým pádem. A takové jsou zde i další jeskyně. Tyto místa jsou skutečnými „lahůdkami“ těch nejzkušenějších dobrodruhů. Jak já říkám, ten kdo brilantně nezvládá lezení Čertových skal nad Lidečkem, tak by do těch větších jeskyní jak Javorníků, tak i řekou Senicí oddělenou oblastí „Klášťovských vrchů“ určitě lézt neměl. Rozhodně by se zde neměl pohybovat sám, aby měl v případě větších problémů šanci na záchranu.

     Dlouhou dobu jsem si chtěl nechávat své zkušenosti sám pro sebe. Ono trochu i z toho důvodu, že jsem se za ně i trochu styděl. Vedle jeskyní přístupných a relativně snadných, jako například Šipky, Průchodnice u Ludmírova nedaleko Javoříčských jeskyní, jakési „polopřístupné“ - nejsem si úplně jistý zda je přístupná oficiálně (určitě ne v období zimování netopýrů) jeskyně „Podkovy“ kousek od Mladečských jeskyní a dále známých přístupných jeskyních Moravského krasu, například „Pekárna“, holštejnská „Hladomorna“ a pak jsou další o jejichž „přístupnosti“ si nejsem zcela jist a tak je nebudu uvádět, existují i jeskyně nepřístupné, především z důvodu nebezpečnosti a opodstatněné ochrany přírody.

     Do oblasti Pulčínských skal se nesmí, jen v určitém období je ochranáři povolena cestička podél jižní hranice národní přírodní rezervace „Pulčín – Hradisko“ ke světově (bohužel až tak) známým žlutým, oranžovým, někdy až sytě rezavým „Pulčínským ledopádům“ na skalách „Kaňonu Ancona“. Zde se také nachází několik jeskyněk nebo spíš výklenků – například „Ledový výklenek“ nad nejvýraznějším ledopádem vytvářejícím dole dokonalou ledovku…

     Ale od ledopádů zpět k jeskyním a to na opačné straně údolí vytvořeného řekou Senice, tedy v Klášťovských vrších. Dominantou, která naznačuje o co se bude dál „jednat“ jsou nepochybně úchvatné Čertovy skály nad Lidečkem. Pohled s kamarádkou na tyto ladné skály u piva po dobrodružných „poznávacích“ akcích je nezapomenutelný. Pohled, který nebyl konečným, ale otevíral další otázky. Kopec byl pro mě na dlouhou dobu otevřeným tajemstvím a budil nemalou míru respektu i strachu. Už při cestě od železniční zastávky „Lidečko – ves“ a asi kilometrovém návratu ke skalám (je lepší vystoupit o zastávku dále a neplantat se autům na hlavní cestě) budí Kopce, tak se totiž tento vrchol jmenuje, nemalý respekt. Zde vypadá jako skutečná velká hora, vysoko se vypínající nad údolí. Kdo se zkusil dostat k pozůstatkům dávného hradiště „Jihovýchodní strmou cestou“ ví o čem mluvím. I ten kdo se na vrchol dostal oklikou podél Čertových skal a v jednom místě se od modře značené turistické trasy a taktéž stezky „Vařákovy paseky“ odpojil na prudké stoupání již neznačenou cestou přímo k vrcholu, také ví své. Cesta mě důvěrně známá, cesta kdy již mnohdy byla nervozita tak vysoká, že jsem skoro ani nedýchal. Příprava na skutečné dobrodružství a boj se svým strachem. Přesvědčování sám sebe jestli jsem se dostatečně na toto místo připravil. První nákupy lan a dalšího důležitého „železa“. Opět zde upozorňuji, že jeskyně zde nejsou veřejnosti přístupné a před mnoha lety již i zajištěné proti vstupu. Já jsem měl to štěstí, že jsem měl hlavně ŠTĚSTÍ (že se mi nic nestalo a vylezl jsem někdy s menšími a jednou i s poměrně velkými problémy zpět na povrch zemský) a také, že již to bylo v době dávné a tak patrně již bude vše promlčeno.

      Seznamování s terénem nebylo jednoduché. Vyžadovalo mnoho návštěv a prolézání kdečím, nakukováním pod ledasjaký kámen nebo větev pod nimiž se nacházel větší nebo menší otvor. Často se jednalo jen o „falešný poplach“, ale někdy proplétání a nakukování bylo odměněno pohledem na skutečný vstup. O skrytosti místa ale nejlépe mluví to, že například vstup do té největší jeskyně se jménem „Naděje“ jsem našel až na pátý pokus. Jako první vstup, který jsem našel byla vodorovná mříž nad menší, porostem zarostlou, rozsedlinou s názvem „Jeskyně Ve Žlebu“ v severním (nižším) závěru výrazné deprese. O umístění některých jeskyní, například „Sirkárně“, nevím ani dnes – inu každé místo si má udržovat alespoň nějaká tajemství. Mezi některé z nich patří právě tato patrně menší jeskyně nebo také „Mamutí chodba“ naopak v jeskyni největší (nejrozlehlejší). Místo je velice tajemné a vedle zbytků dávného hradiště do něhož patřily i několikapatrové rozsáhlé podzemní prostory, mohou zaujmout i ty šťastlivce – dobrodruhy jimž ještě jeskyně neučarovaly - zde ale mají velkou šanci této závažné chorobě propadnout. Vlastně už tolik ne, většina vstupů do těch skutečně nebezpečných, je již dávno zajištěna mříží. Mezi ně patří ty, které jsou propasťovité (což je většina) a z nich ty hlubší. Nedostanete se do „Naděje“ ani „Kolonie“ či dalších. Dávní trampové a dobrodruzi tedy mohou nyní už jen vzpomínat na „staré dobré časy“. Ač určitě mnozí budou skřípat zuby, tak je to asi dobře. Nikdo z nich, stejně jako já, asi nezapomene na své začátky a veskrze nevšední objevování „nových“ světů. Žádná kniha, fotografie ani profil jeskyně o ní neřekne tolik, jako její první objevování a to často „sóloakcemi“ se značnou mírou rizika. Někdo to přijal, někdo se lépe připravil na jindy a někdo to třeba vzdal. Někteří machři to riskli a vyšlo jim to. Nevím o tom, že by se zde někdy něco vážného stalo – asi to bylo dáno neznámosti místa a důkladnou přípravou každého „zálesáka“, aby problémům předešel.

     Jsou to vzpomínky, které jim nikdo nevezme a jsou hluboce zaznamenány do paměti. Pro mě je to i první místo, kde mi jeskyně daly solidní lekce pokory. Uvědomil jsem si, že tyto jeskyně jsou skutečně hodně nad mé schopnosti a kdyby se mi například uvolnilo lano nebo jsem si ho nešikovným pohybem přeřezal o nějakou hranu, tak se určitě na povrch nedostanu. Rozdíl mezi spodním a horním patrem zde může být až 8 metrů a vyšplhat po mokré a převislé stěně s pranepatrnými lezeckými schopnostmi by pro mě bylo asi zcela nemožné. „Jištění“ lanem o vnější mříž a jeden „jumar“ (šplhátko) bez smyčky (třmenu) na nohu, jen improvizovaným „prsním“ úvazkem ve formě dračí smyčky byla velmi drsná forma jištění, lepší by bylo říct „ÚPLNÁ PITOMOST“.

     Můj první sestup a následně i výstup po zcela labilním lanovém žebříku (takové ony již prostě jsou) byl také velkou zkouškou klidu a rozvážnosti (uvnitř mi ovšem srdce bilo div, že nechtělo vyskočit). Nečekaným překvapením bylo, že spodní patro bylo mnohem blátivější než to horní! Postup k „Mamutí chodbě“ by asi znamenal jen pár kroků, ale já jsem si v tom okamžiku nějak více uvědomil, že se bojím a tak jsem se „raději“ věnoval další zkoušce o niž jsem vůbec nevěděl jestli ji zvládnu a to vystoupání po labilním žebříku o sedm metrů výš. Chvílemi jsem se opíral zády o stěnu a snažil uklidnit rozvibrované šprušle a nohy. Nyní již vím, že by asi bylo lepší po žebříku stoupat „z boku“ a tak jej udržovat ve stavu poněkud klidnějším. Chvílemi jsem se držel jen rukama a nohy byly ve vzduchoprázdnu. Někdy jsem se opíral nohami o příčky žebříku, ale přirozeně jsem si je posouval více a více od sebe. Nakonec jsem se přece jen dostal nahoru k těžkému úseku, kterým bylo přesunutí se z vrchu lanového žebříku doleva, do prostoru horních pater. Tu jsem se na delší dobu vydýchával a vzpamatovával i psychicky. Sestup i výstup byl hodně o překonávání mého strachu a hlavně jsem pochopil, že mé rádoby jištění sice na chvíli dodalo o trochu málo odvahy navíc, než jsem tehdy měl, ale kdyby zapůsobilo, tak bych se asi nezabil hned pádem, ale poznal určitě to, před čím varují veškeré horolezecké příručky.

     To jest, před „koncem z visu“. Pro nás běžné smrtelníky tím, že nezemřu na pád, ale na zaškrcení důležitých tepen lanem. Vzhledem k tomu, že jsem si vyproštění netrénoval a asi by bylo obtížné i pro zkušeného skalního „matadora“ a lezl jsem tam, kam bych neměl a ještě sám, tak bych asi velmi rychle ztratil vědomí (je otázkou jestli bych neměl větší šanci, kdybych někam zahučel) – inu raději nedomýšlet. Lepší se učit od zkušenějších a nejlépe od samotných jeskyňářů. Taktéž se naučit i základy lezení se zkušenějšími, aby si člověk (samouk) nenacvičil něco tak špatně, že by to pro něj bylo spíš ke škodě než užitku – ne vše se lze naučit z knih. Ač mi zdejší jeskyně daly více lekcí a vztyčených prstů, tak jsem za ně rád a jsem rád hlavně za to, že to vyšlo. Těžce nabyté zkušenosti mají hodnotu zlata, ale při vzpomínkách na některé, mi ještě dnes „trochu“ běhá mráz po zádech.

     Článek je ale určen především běžným smrtelníkům, kteří se do „ďur“ ani tak necpou. Svou duši má totiž místo i pokud si vrchol obejdete jako slušný turista jen po povrchu. Vedle pozůstatků dávného hradiska může být východiskem (nebo i pověstnou třešničkou na dortu při návratu) zajímavých cest jak skalními zajímavostmi, tak i nepříliš vzdálenou historií. Ať tak či onak, pár hodin na výlet určitě stačit nebude.