Nájemná háčkovražda na Bystřičce.

Fotografie (5)  • Foto: Vitold

Ach, jak slepý jsem byl hlupák! A přitom si stačilo uvědomit jen pár souvislostí. Všechno do sebe tak pěkně zapadalo…

Bystřička je velmi svérázná vodácká atrakce. Měří sice asi jen pět kilometrů, ty však ale stojí za to. Horní polovina se skládá výhradně z adrenalinových jezů, kterých je tolik, že úseky mezi nimi můžeme klidně zanedbat. Slouží jen k tomu, aby posádka aspoň trochu rozdýchala ten předchozí jez. Druhá polovina toku se nese ve znamení velmi rychlého proudu, množství peřejí, zpestřených mnoha atrakcemi, jako jsou vrbičky přes celou řeku, dřevěné lávky pár decimetrů nad hladinou (pod jednou z nich je jez, který posádka musí sjet ležíc při tom na dně lodi) a množstvím menších (asi metrových) stupňů, které by na každé jiné řece byly výrazným zážitkem, ale tady, po té hrůze horního toku je už nikdo ani neregistruje.

Foto: Vitold

Jindy Tiché a nenápadné údolí Bystřičky se první červnový víkend mění ve vodácký ráj. Množství všelikých plavidel letí dolů s proudem, ještě větší množství čumilů povzbuzuje a fandí ze břehů a mostů. V místech, kde říčka obtéká rekreační chatky, vynesou si chataři ke břehu plážová lehátka, pořádají piknik a vesele mávají na lodě.

Na soutoku s Bečvou vypuká nezřízené Veselí. Rozjařené posádky, nadšené tím, že přežily skáčou z lodí po hlavě do vln Bečvy, která je co do teploty v porovnání s ledovou Bystřičkou vyhřátým letním koupalištěm. Pak si vytáhnou lodě na břeh, ve stánku koupí čaj s rumem a nadšeně pokřikují na další a další plavidla plné vody, které prudký proud Bystřičky vyplivuje jedno za druhým daleko doprostřed líné Bečvy.

Foto: Vitold

V pátek večer jsem se ve Valašském Meziříčí setkal s partou přátel. Mimo jiné přijel i můj dobrý kamarád, mezi přáteli zvaný Jupíčert. Sám sebe považuje za důkaz přítomnosti neandrtálských genů v lidské populaci. Dokazuje to asi metr širokými rameny, nadlidskou silou a všeobjímající a nikdy nekončící dobrou náladou. Je nás šest, kteří se zítra pokusíme pokořit rozdivočelou Bystřičku. Ještě jsme chvilku společně poseděli, popovídali si, plánovali program na víkend. Jupíčertovi velmi chutnal štrůdl, který pro nás Míša, coby paní domu upekla.

V Sobotu dopoledne jsme i my naházeli do vln pod výpustí přehrady tři lodě. Všechny posádky nedočkavě hrabaly pádlem už ve vlaku z Valašského Meziříčí. Plavba byla skvěla, obzvláště v tomto horkém červnovém počasí, voda stříkala proudem, adrenalin taky a polovina naší šestice, která jela Bystřičku poprvé se nestačila divit.. Nikdo z nás se nepřevrátil, nikdo se nekoupal, nikdo si nerozbil hlavu… Pohoda. Na soutoku jsme odpočali, posvačili, opalovali se na rozpálených kamenech plochého říčního břehu, pak se vydali po Bečvě do Valašského Meziříčí a tam až do večera trénovali na cvičné peřeji. Moc příjemný den.

Foto: Vitold

V tomto stručném popisu jsem vynechal jednu zanedbatelnou epizodu. Tak zanedbatelnou, že ani v reálu jsem ji (ke své škodě) nevěnoval Velkou pozornost. Ve všeobecné euforii a odlehčené atmosféře na soutoku jsem chytil Míšu a hodil ji do hlubokých a Teplých vod Bečvy. Nevinné laškován. Míša se jen otřepala, vynadala mi do pitomců a pak se na mě zkoumavě a přemýšlivě zadívala. Už ten pohled mě měl varovat. Nevaroval.

Sobotní večer (a podstatná část noci) příjemně uběhl při povídání, třech lahvích vína a deskových hrách. Jupíčertovi pořád chutnal Míšin štrůdl. Pak Míša chvilku Jupímu něco vysvětlovala, Jupíčert se při tom hrozně smál. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Po rozhovoru s Míšou dostal Jupíčert přidáno Velké množství štrůdlu.

Foto: Vitold

V neděli ráno jsme se probudili v bytě ve Valašském Meziříčí, za okny slabě pršelo, po včerejšku nás taky leckteré svaly docela bolely. Otázka zněla - Bystřička se vypouští i dnes dopoledne, pojedeme ještě jednou? Nikomu se nechtělo přiznat lenost a tak jsme opět vyrazili. Překvapila Míša. Nejvíc agitovala pro dnešní sjezd a najednou řekla, že nepojede. Prý nechce riskovat po právě doléčené angíně. A mně vůbec nepřišlo divné, že včera se nadšeně v Bystřičce koupala angína neangína. Po krátkém tajném rozhovoru s Míšou odmítla dnešní plavbu i Evča. Evča, která je vždycky pro každou srandu. Ani to mi nepřišlo divné. A logika dané věci rozhodla - vytvoříme dnes s Jupíčertem čistě pánskou posádku, kde já, jsa o pár kilo lehčí budu dělat háčka.

Jupíčert je zkušený vodák. Má sice mezi přáteli vodáky přezdívku "Háčkovrah", ale už dávno ji nenaplňuje. Včera předvedl na kormidle excelentní výkon, Evča, jako jeho háček se mohla na přídi klidně opalovat a ani kapka ledové vody z Bystřičky by na ni nedopadla.. Ale proč se dnes Jupíčert tak pečlivě šněruje do profesionální záchranné vesty? A proč si nasazuje přilbu? A proč se, hrome, tak potutelně pochechtává? Míša s Evčou nás budou doprovázet po břehu. Míša si vzala foťák, založila do něj nový film a viditelně se moc těší. Na co asi, přemýšlím.

V deset hodin na hrázi Bystřičky otočili kohoutkem, v podzemí štole to zadunělo a skrz železnou mříž vytryskl dravý proud do do té doby krotké říčky. Osm kubíků, to bude dneska hukot.

A je tu hned první jez. Dost vysoký, pod ním se loď propadá pěnou mezi vlnami do válce. Je třeba pořádně zabrat. Oba. Vlítli jsme do jezu, vlny mne zalily, chystám se zabrat co to půjde - a najednou hop, Jupíčert mi sedí na zádech! Loď je plná vody, bezmocně se motá pod vodopádem jezu, proud ji zalévá zhora. Visím na pádle daleko z lodi, hulákám na Jupího ať zabere… Dobře půl minuty jsme se přetahovali s válcem pod jezem. „Co jsi to, u všech ďasů vyváděl?“, ptám se Jupíčerta u břehu, kde jsme se s vypětím všech sil dohrabali. „Vyhodilo mě to ze sedačky”, omlouvá se Jupíčert, jako já je skrz naskrz mokrý, ale oči mu spokojeně zářily. Na břehu jsem zaregistroval rozesmáté obličeje Míši a Evči.

Vylili jsme dva kubíky vody z lodi, vydechli, jedem dál.

A přišel vysoký, dvoustupňový jez. Ani nevím, jak se to semlelo. Už pod prvním stupněm jsem byl venku z lodi, ten druhý už jsem sjížděl po hlavě, voda mne trošku ostrouhala o dno a pak mne ještě přejela naše převrácená prázdná loď, které se z druhé strany držel jako vždy nadšený Jupíčert, široce se usmíval a div že neposílal davu diváků vzdušné polibky. Vytřel jsem vodu z očí, zaostřil na břeh - a opravdu. Míša se naklání nad hladinu, jednou ruku obtočenou kolem kmene olše a mačká spoušť fotoaparátu ostošest. Začalo ve mně klíčit jisté podezření. Jupíčert na Míšu gestikuluje, jako že je vše v pořádku a všechno jde podle plánu. Podezření zesílilo.

Na dalším jezu se to opakuje jak podle kopíráku. Šlapu vodu pod jezem, olizuju si odřené klouby na ruce o ohmatávám obličej, ošlehaný od vrbových větví. Diváci na břehu řvou nadšením.

S promočeným šatstvem, otřeseným sebevědomím a nadšeně zpívajícím kormidelníkem za zády projíždím již bez úhony další jezy, pak kličkujeme v peřejích, podjíždíme lávky a máváme na povzbuzující domorodce. Jde to všechno nějak moc hladce. Jupíčert si přestal zpívat a asi nad něčím přemýšlí. A pak to přišlo. Nenápadný, asi metrový stupeň, pod ním vlny, na Bystřičce fádní záležitost. Rutinně jsem zabral vší silou pádlem, abych vytáhl loď z pod jezu, stokrát jsem to takhle už dělal. Pravé koleno pořádně zapřít o bort, ať je záběr silnější. Ale kde je, k čertu ten pravý bort? Jako kouzlem mi zmizel pod nohou, já se vší silou zapřel o nic a vzápětí letěl elegantním kotrmelcem přes palubu a plácl sebou do vody. Šlo o čistou háčkovraždu, tj. o situaci, kdy háček vypadne z lodi zatímco kormidelník zůstane. Nechápavě se zvedám z vln, Jupíčert je na lodi zalomený smíchy. A já, po kolena v ledovém proudu už se chechtám zaky, protože mi nic jeného nezbývá. Diváci na břehu šílí nadšením.

Pak jsem nad tím přemýšlel. Kdyby si kormidelník počkal na vhodný okamžik a v tu kritickou vteřinu stlačil boční válec trochu dolů, stačí pár centimetrů, pro háčka, který se o tento válec opírá by to muselo mít fatální následky. Jupíčert se na moji akademickou otázku vedenou tímto směrem tváří naprosto nechápavě.

Na soutoku už na nás Míša zdálky volala: “Tak kolik?” Zvedl jsem ruku se třemi vstyčenými prsty a Míša dostala záchvat smíchu.

Když jsme se vrátili do Valašského Meziříčí, dostal Jupíčert po obědě dvakrát přidáno, potom kopec nanukového dortu a výslužku na cestu do Brna. A já pořád přemýšlím, čím si to chlapec zasloužil…