Oblazy v Kvačianské dolině – historie a současnost vodních mlýnů

V horní části Kvačianské doliny v Chočských vrších se kousek od modře značené turistické cesty nacházejí dva unikátní vodní mlýny. Postavené jsou pod soutokem tří potoků Hutianky, Borovianky a Ráztockého (soutokem těchto tří potoků vzniká říčka Kvačianka) na příhodném místě pro mlýny s využitím horní vody (horního náhonu). Tj. vody, která padá na lopatky shora a svojí hmotností roztáčí kolo. Pro úplnost: vodní mlýny s využitím dolní vody (dolního náhonu) se stavěly spíše v nížinatém kraji a využívaly síly větších toků. Účinnost těchto mlýnů byla menší.

Mlýny v Oblazech byly důležité pro život v okolních obcích Velká Borová, Svinarky (dnes Malá Borová) a Huty. Nejednalo se pouze o hospodářská centra, ale i o místa, kde se lidé setkávali.

Mlýny se jmenují podle svých posledních obyvatel, horní gejdošovský a dolní brunčiakovský. Oba jsou ukázkou lidové architektury na Liptově a technickými památkami.

Mnoho se nepíše, že zde v minulosti stály tři vodní mlýny. Ten třetí, původně nejstarší, postavila začátkem 19. století obec Huty. Mlýn se nacházel čtyři sta metrů nad gejdošovským v místě zvaném Polana. V roce 1913 jej smetla povodeň.

Horní gejdošovský mlýn postavila obec Svinarky začátkem 19. století. Jeho podílníci ho brzy prodali. V průběhu století mlýn vlastnilo několik majitelů. Těmi posledními, kteří mlýn i obývali, byli manželé Pavol a Mária Gejdošovi. Seznámili se během 1. světové války na Ukrajině. Společný život prožili zde v Oblazech. Ve mlýně mleli mouku z ječmene a ovsa, vyráběli šindele a jednosměrný elektrický proud, paní šila šaty. Manželé Gajdošovi společně vychovali pět dětí, které se jim pod střechou mlýna narodily.

Když pan Gejdoš v roce 1960 zemřel, starala se paní Gejdošová o celé hospodářství sama ještě sedmnáct let. Po její smrti mlýn koupil státní ústav památkové péče.

Dolní brunčiakovský mlýn postavila obec Velké Borové rovněž začátkem 19. století. O jeho prvních majitelích a obyvatelích se v kronikách již nedočteme. Dočteme se však, že dne 23. dubna 1931 mlýn koupil František Brunčiak z Kvačian za 200 (slovy dvě stě) korun československých. A hned se pustil do přestavování. Zrušil jedno ze dvou vodních kol, převodové mechanizmy nahradil ozubenými. Především v roce 1936 postavil a dal do provozu vodní pilu, zvanou gáter. Nahradil jí dosavadní méně účinné okružní pily šindliarky.

Také na dolním mlýně se mlela mouka z ječmene a ovsa a pomocí dynama vyráběl jednosměrný elektrický proud ke svícení.

Manželům Brunčiakovým se narodilo sedm dětí, čtyři synové a tři dcery. Ke konci ve mlýně pracoval už jen pan Brunčiak se synem Karlem. V roce 1961 pan Brunčiak zemřel a po čase mlýn zůstal opuštěný. Později ho koupili ochránci přírody.

Pro toho, koho zajímají technické památky, uvedu několik údajů o vodní pile, kterou je dnes možné vidět v patře dolního mlýna. V roce 1893 ji vyrobila vídeňská fabrika na stroje a slévárny Gustava Tophama. Pan Brunčiak ji koupil už jako starší od majitele jiného mlýna na Liptově. Vzhledem k hmotnosti pily 7.800 kg nebyla její Doprava do údolí snadnou záležitostí.

Zatímco jednolistové šindliarky byly dřevěné, pouze jejich list byl ocelový, konstrukce vodní pily je celá litinová s rámem o světlé šířce 660 mm. Může se na ní nastavit, podle požadované tloušťky fošen nebo prken, až 24 řezných listů, jejichž zdvih je 440 mm. Optimální počet zdvihů, tj. pohybů listů nahoru a dolů, je 150 za minutu, maximální 200 za minutu. Listy řežou pouze při pohybu dolů, kdy je kmen do stroje posouván. Rychlost posunu je 15 cm za minutu.

K nastavení žádané šířky řezu, optimálnímu počtu zdvihů, správné rychlosti posunu kmene, napnutí řemenic a dalších úkonů slouží řada ovládacích prvků.

Vodní kolo, náhon, stavidlo a další součásti mlýna jsou z červeného smrku, který dlouho odolává hnilobě. Průměr vodního kola je 300 cm, jeho šířka 110 cm. Při daném počtu a velikosti lopatek je optimální průtok vody 250 l za vteřinu. Ten se dá udržet přibližně 180 dní v roce. Při tomto průtoku se kolo otočí 8,5 krát za minutu a dosahuje výkonu 5.960 W. Hmotnost vodního kola je 2.500 kg.

Když koncem 70. let v záchranu chátrajících mlýnů nikdo nevěřil, začali ochránci přírody a dobrovolníci ve svém volném čase a bez nároku na odměnu s postupnou rekonstrukcí mlýnů.

Koncem 80. let minulého století byla v horním mlýně postavená nová mlecí linka včetně nového vodního kola.

Práce pokračovaly i na dolním mlýně, který se v roce 1995 stal obyvatelným i přes zimu. V květnu roku 2003 ochranáři postavili původním řemeslným způsobem nové vodní kolo, k němu náhon se stavidlem. V roce 2005 po několika desetiletích pustili mlýn do provozu. Kolo roztáčené vodou opět pohání původní přes sto let starou pilu a generátor vyrábějící elektřinu.

V budoucnosti se ve mlýně počítá s mletím mouky a pečením chleba jako za starých časů.

Dnes je Dolní mlýn volně přístupný. Návštěvníci mohou zblízka vidět náhon, otáčející se vodní kolo a uvnitř všechna ta vrzající soukolí a mechanizmy propojené řemenicemi. V patře si potom každý může prohlédnout vodní pilu vyrobenou ještě za Rakouska – Uherska a seznámit se s historií.

Návštěva funkčního mlýna je nezapomenutelným zážitkem pro velké i malé, umožňuje blíže poznat nelehkou práci lidí, kteří tu dříve žili.

I když před 2. světovou válkou na Slovensku pracovalo několik tisíc podobných vodních mlýnů, v současnosti je tento dolní brunčiakovský jediným, který je vyjma zimních odstávek trvale v provozu a jeho energie je využívána.

Vstupné za prohlídku mlýna se neplatí. Můžete přispět drobným obnosem do schránky u okénka s prodejem pohlednic. Vybrané prostředky slouží na nákup materiálu potřebného k dalším úpravám mlýnů.

Více informací a zajímavostí se dočtete na www.oblazy.sk.