Olomouc - Ústřední hřbitov Neředín

Na místa posledního odpočinku mnohých měst můžeme dnes bez uzardění pohlížet i jako na zajímavé historické památky, soubory děl sochařů i architektů a do jisté míry i relaxační zóny. Alespoň na mě působily hřbitovy – zvláště ty večerní a noční – vždy velmi příjemným a uklidňujícím dojmem. A to - prosím – nejsem ani upír ani vlkodlak a dokonce ani star z nějaké filmové ságy. Výjimkou není ani centrální hřbitov stotisícové hanácké metropole, který najdete na Třídě Míru v olomoucké čtvrti Neředín. Dopravní dostupnost hřbitova je dobrá (tramvaje, autobusy, parkoviště pro auta), ale večerních prohlídek si zde moc neužijete. Hřbitov je otevřen po celý rok od 7,00 hod., ale uzamykán je – podle ročního období – již mezi 17. a 20. hodinou.

Olomoucký hřbitov je schopen svým návštěvníkům vyprávět o životě lidí a samotného města, a to zejména v období první poloviny minulého století. A stejně jako na pražském Vyšehradu, i zde najdeme hroby významných občanů, skutečných osobností i uznávané činy uměleckých architektů a díla sochařů. Vydejme se tedy hřbitovní galerií, kterou postupně vybudovali nejen tvůrci místní, ale i ti z Vídně, Prahy a Brna. Přitom je potřeba si uvědomit, že olomoucký Ústřední hřbitov vznikl teprve v letech 1898 až 1901, a proto zde velkou roli hrají tzv. hroby přenesené, pocházející převážně z 19. století a ze starého hřbitova U Dřevěného Zvonu. Mezi nejcennější hrobky tohoto typu lze zařadit vysoký empírový jehlan prodejců klavírů z familie Neswadba und Wiedermann, trojhrob rodiny Woletz, rodiny Johanna Reislina nebo pomník někdejšího starosty Josefa von Engela. Přenesené hroby patří téměř vždy rodinám německým a jejich tvůrce neznáme.

I v době vzniku neředínského hřbitova převládalo v Olomouci německé obyvatelstvo s touhou po aristokratické prezentaci i na poli funerálním. Nejpříkladnějším typen je v tomto ohledu hrobka známé bankéřské rodiny Primavesi, jejíž podoba je dílem vídeňského sochaře Antona Hanaka, ovšem s možnou spoluúčastí – rovněž vídeňského - architekta Josefa Hoffmanna. Náhrobek je tvořen třímetrovou stěnou ze švédské černé žuly, kterou doplňuje – o půlmetr nižší a v nice umístěná - sedící ženská postava ze salcburského bílého mramoru, představující Věčnost. Pomník na hrobce rodiny Primavesi je nejluxusnějším a umělecky nejhodnotnějším dílem celého hřbitova.

Špičkovým dílem vídeňské secese je hrobka rodiny Ottahalovy. Zdobí ji další socha Antona Hanaka, původně určená pro halu Vily Primavesi. Hrob z načervenalého mramoru koncipoval staviteli Karel Starý a Hanakova socha sem byla umístěna v roce 1945. Monumentálními rozměry vyniká hrobka rodiny starosty Karla Brandhubera, v jehož volebním období byl hřbitov vybudován a otevřen. Hrobku zřejmě vytvořila v roce 1910 mnichovská firma E. Reyer. Mezi tvorbu, pocházející z vídeňské provenience, řadíme také hrobku Gustava Meretty (návrh tohoto diecézního architekta realizovala vídeňská firma Ed. Hauser) nebo rodinnou hrobku majitelů sladoven Briessů (arch. Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, realizace olomoucké firmy J. L. Urban a spol.).

Tak jako německé obyvatelstvo Olomouce inklinovalo k Vídni s k Německu, obraceli se olomoučtí Češi čelem k umělecké matičce stověžaté. Ze známých umělců zde působili – mimo jiné - Kamil Hilbert, Quido Kocian, Josef Wagner, Janové Kotěra a Lauda nebo známá pražská firma Anýž. Právě Kamil Hilbert je považován za autora pseudogotické stavby nad hrobem rodiny Pallatovy. Jedná se o loggii se dvěma klenebnými poli a s fiálami, chrliči i dalšími architektonickými prvky neogotiky konce 19. století. Realizaci stavby zajišťovala olomoucká firma J. L. Urban. Architektovi Janu Kotěrovi se zase přisuzuje náhrobek rodiny ředitele Slovanského gymnnázia Karla Kořínka. Náhrobek ornitologa Josefa Tálského bývá připisován – alespoň částečně - Quido Kociánovi s poukázáním na podobnost s díly Vojtěcha Suchardy.

Za nejvýznamnější stopu Prahy na olomouckém hřbitově je považována plastika ženy na hrobě Hedy Pavlíkové, jejímž autorem slavný český sochař Josef Wagner. Krásná a jemná socha pochází z roku 1941. Další díla pražských umělců najdeme také na hrobech rodiny Fierlingerovy (symbol rámu s dvoufigurálním motivem akademického sochaře Jana Laudy), rodiny Semerákovy (Pelikánův reliéf Snímání Ježíše Krista z kříže, který odlila pražská firma Anýž) nebo travnatý dvojhrob MUDr. Ivety Poláchové (stojící postava Smutku, plastika Olbrama Zoubka).

Kromě umělců z okruhu vídeňského a pražského je zde bohatě zastoupena také skupina umělců moravských, zejména brněnských. V tomto směru pomyslně vítězí ateliér stavitele Klaudy Madlmayra. Jeho dílem je hrobka JUDr. Vladimíra Hrubana, rodiny Buriánkovy-Hrubanovy a lékárníka Karla Fuhricha s oltářním zakončením (vše ve spolupráci se sochařem Juliem Pelikánem) nebo hrob rodiny Gruberovy (s dominantní sochou Pastýř s ovečkou akademického sochaře Vojtěcha Hořínka). Zmínit musíme i rodinný hrob Josefa Andera, majitele firmy ASO, travertinové dílo arch. Bohumila F. A. Čermáka s Hladíkovými plastikami.

Z mimoolomouckých tvůrců je nutno uvést minimálně také akademického sochaře Otmara Olivu z Velehradu, který vytvořil urnový hrob Josefa a Jiřího Sedláků, využívající kontrast pískovcové desky a cínové plastiky. Z olomouckých architektů, sochařů a kameníků je nejznámější Semerákova kamenická dílna, firmy J. L. Urban, Havlíček - Plíhal, sochařsko-kamenická huť Rudolfa Doležala nebo akademických sochařů Václava Janouška, Vojtěcha a Karla Hořínkových nebo Oldřicha Peče.

Říká se, že neředínský hřbitov je olomouckým Slavínem, na kterém jsou pohřbeni všichni, kteří v 19. a 20. století v Olomouci něco znamenali. Většina těchto jmen je však pro mimoolomoucké – více méně – takřka neznámá, ale jedno jméno bych přece jen rád zmínil. Najdete zde hrob světoznámého jazzového hudebníka a skladatele Emila Viklického, který jazz studoval i na prestižní americké škole Berklee College.

Součástmi hřbitova v Neředíně jsou také hřbitovy vojenský a židovský, o kterém jsem již na Turistice v minulosti psal. Nachází se zde ale i různé stavby, koncipované v pseudo stylech. Těmi hlavními jsou katolická kaple, prodejna květin a židovská obřadní síň. Soubor hřbitovních staveb pak doplňuje budova krematoria, významné funkcionalistické stavby z let 1931–1932, postavené v západní části hřbitova podle projektu Aloise Šajtara. Na hřbitově najdete rovněž jeden z hanáckých smírčích křížů.