Noc kostelů 2014: tentokrát v Olomouci

Kam a jak jedeme?

Noc kostelů je již akcí dlouhodobě zavedenou, oblíbenou a úspěšnou, takže se nelze divit, že o prohlídky interiérů našich sakrálních památek byl zájem podstatně vyšší než o volby do europarlamentu. Šumperk nabízel tradiční menu – rozšířené tentokrát o pravoslavný chrám sv. Ducha, který jsem již navštívil dříve – a proto jsem se rozhodl, že bych tentokrát mohl vyrazit někam mimo rodné město. Olomouc byla – se svou nabídkou 24 církevních památek - první volba a musím říct, že volba vynikající. Původně to vypadalo, že pojedu sám, ale přes prvotní nesouhlas nakonec Martina podlehla mým argumentům, přesnému časovému harmonogramu i krásnému počasí a jela se mnou. Možná i proto, že nás čekala místa, která byla začleněna mezi Kulturní památky ČR již v první vlně, tedy v roce 1958.

Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Poslední dobou je to nejrychlejší i nejlevnější řešení. Měl jsem z cesty trošku obavu, protože v rádiu hlásili nějaké problémy se zabezpečovacím kabelem na olomouckém nádraží, ale nakonec nám všechno krásně vyšlo, takže jsem ani peskován nebyl. Když ale hned po příchodu k vlaku v Šumperku oznámili, že vlak od Olomouce přijede minimálně 25 minut opožděn, nedívala se na mě má nejdražší vůbec láskyplně. Ze Šumperka jsme odjížděli v 16,31 hod. s předpokládaným příjezdem v 17,25 hod. To by nám mělo bohatě stačit, protože první kostely a kaple měly být otevřeny v 18,00 hod. Udělal jsem ještě drobné korektury v programu dne, koupili jsme preventivně lístky na tramvaj a pěšky vyrazili do víru hanáckého velkoměsta.

Za čím jedeme?

Zahájili jsme komentovanou prohlídkou biskupské kaple, která se nachází ve II. patře rezidence olomouckých biskupů a arcibiskupů. Kaple je běžně nepřístupná a není ani součástí běžného zpoplatněného okruhu palácem. Omezená kapacita patnáctiminutové prohlídky – tedy maximálně 20 osob – nám nijak nevadí. Jednak se stejně můžeme podívat jen „spoza špagátu ve dveřích“ a také máme vstupenky číslo 8 a 9. Barokní kaple je relativně prostá a skromná, její největší výzdobou je původní valená klenba s výsečemi a štuky italských umělců Baldasare Fontany a Inocence Montiho. Celkem brzy krásnou arcibiskupskou rezidenci v podobě z II. poloviny 17. století po monumentálním schodišti s Maxovým sousoším sv. Cyrila a Metoděje opustíme a vydáme se do středu města. Cestou ještě zcela neplánovaně navštívíme modlitebnu Církve bratrské v jednom z kanovnických domů ze 17. století, které se nacházejí na Mariánské ulici. Škoda, že není víc času, program večera tu mají dost zajímavý (živé sochy, divadlo, koncert). Tak si alespoň poslechneme část přípravy na hudební představení v modlitebním sále.

Vzhledem k návaznosti časového harmonogramu jsem se rozhodl volnou chvilku zaplnit návštěvou gotického chrámu sv. Mořice, který svůj program předem nezveřejnil, a tak mohl jen překvapit.. Tuto stavbu máme rádi oba, dokonce i Rybovu Mši vánoční si doma pouštíme z CD, které se tady nahrávalo a které jsem kdysi zakoupil na sousedící faře. Pravda, stálo mě více než sedminásobek ceny, za kterou se Rybovka později prodávala jako příloha nějakého obskurního časopisu, ale nelituji. Stejně jako jsme nelitovali návštěvy sv. Mořice. Tady by se dala trávit snad celá kostelní noc. Vždyť jen tabulek s nejzajímavějšími kuriozitami je zde snad kolem třiceti a to nepočítám označení místa, kam má návštěvník odložit někdejší silnou zbraň amerického impresionalismu, tedy žvýkací gumu. Zmínit však musím alespoň pobyt na kruchtě, protože varhany jsou skutečnou chloubou tohoto pozdně gotického trojlodního kostela s křížovou klenbou a dvěma hranolovými věžemi. Jedná se o největší varhany ve střední Evropě, pocházející z roku 1745. Zhotovil je mistr M. Engler a vyzdobil je F. Sattler.

V chrámu, který je od roku 1995 Národní kulturní památkou, stojí za pozornost také např. presbytář se síťovou klenbou, unikátní dvojité šnekové schodiště nebo renesanční Edelmanova kaple, která však zpřístupněna nebyla. Mobiliář chrámu je částečně barokní z počátku 18. století a částečně neogotický. Věž jsme tentokrát vynechali a vydali jsme se pro změnu do undergroundu. Příliš však nesouhlasím s uvedeným označením krypta. Podle mého se jednalo pouze o větvící se olomoucké podzemní chodby. Musíme vzdát varhanní produkci, která zde probíhá každou celou. Je totiž čas pokračovat dál, protože na 19. hodinu mám naplánovanou komentovanou prohlídku jednoho z nejzajímavějších olomouckých kostelů.

Tím kostelem je chrám Neposkvrněného početí Panny Marie, který je součástí dominikánského kláštera a o kterém jsem již na Turistice v minulosti psal. Dnes už vím, že v něm v současnosti žije sedm mnichů. Přístupný je samotný kostel, část kláštera s „dvoupatrovou“ kaplí, křížová chodba a klášterní zahrada. Kostel má opravdu co nabídnout. Gotické fresky, náhrobníky, sakristie s liturgickými předměty i obřadními rouchy, dvě přistavené barokní kaple nebo pozoruhodná osmiboká jehlancová střecha. Klenotem je asi skvělá ukázka pozdně gotického nástěnného malířství, nazvaná „Obléhání Bělehradu", kterou najdete v presbytáři. Zde se také nachází zajímavý supermoderní „závěsný“ Kristus. Bratři dominikáni byli příjemní, ochotní a informacemi rozhodně nešetřili. Maximální spokojenost.

Následuje přesun přes dolní Horní i horní Dolní olomoucké náměstí ke kostelu sv. Kateřiny. Komentovanou prohlídku tohoto kostela jsem původně plánoval jako hlavní bod dne, ale nakonec jsem program změnil. Přesto jsem se sem velice těšil. Navíc se jedná o jeden z mála olomouckých chrámů, jejichž interiér jsem ještě nikdy neviděl. Je neogotický, ale samotný jednolodní klášterní kostel je gotický a pochází z let 1360 až 1363. Původně zde sídlily sestry dominikánky, které v roce 1787 vystřídaly sestry voršilky. Po požáru v roce 1709 byl upraven barokně a v letech 1848 až 1884 prošel jeho interiér regotizací. Původní gotická okna s kamennými kružbami byla odkryta roku 1997. Interiér vysokého nevelkého chrámu si prohlédneme hodně důsledně, protože si alespoň zde dopřejeme krátký varhanní koncert.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Náš olomoucký pobyt se pomalu blížil ke konci. Čeká nás cesta kolem tržnice, naproti níž mě na fasádě jednoho z domů překvapila busta Marušky Kudeříkové, a podhradebním parkem. Mezi minigolfem a pevnůstkou Korunní se dostaneme k vysokoškolským kolejím a nakonec i k pravoslavnému chrámu sv. Gorazda. Časový harmonogram mi zatím vychází perfektně, ale Martina má pořád neodbytný – a mohutně sílící - pocit, že nám musí ujet vlak. Sice jsem přesvědčen, že si na nádraží v poklidu koupíme i něco do vlaku (samozřejmě koupili … a beze spěchu), ale i tak raději „dobrovolně“ odsouhlasím jen pětiminutový pobyt. Kostel sv. Gorazda je symetrická a členitá stavba, vrcholící osmibokou věží s cibulovitou pozlacenou bání a křížem. V suterénu se nachází náhradní modlitebna, ve které byla umístěna nějaká ekologická výstava. Ve zvýšeném přízemí se - za předsíní – nachází vlastní chrámový prostor a v nice nad vstupem je umístěn obraz sv. Gorazda. Celá podoba chrámu je inspirována byzantinizující architekturou ruské provenience a kostel je architektonickou dominantou východní centrální části města. Kostel byl postaven roku 1937 podle projektu Vsevoloda Kolomackého a jeho současná barevná podoba pochází z období generální opravy, provedené v letech 1985 až 1987. Stavba kostela je spojována se vznikem olomouckého pravoslavného episkopátu a místem působení biskupa Gorazda ... a musím se přiznat, že na mě je interiér chrámu až příliš "barevně přeplácaný". A pak už jen cesta domů vlakem v 20,56 hod. a kolem desáté krátká tiskovka na Koupáku. Následující den nás totiž čekala hanušovická Pivovarská čtvrtka.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Rubriku nelíbilo mohu v tomto případě rovnou škrtnout. Celým pozdním odpolednem a večerem na noční akci jsem byl víceméně nadšen a doufám, že si Noc kostelů v Olomouci zase zopakuji. Vybrat jedno místo je asi nespravedlivé, ale vyhrál by to asi kostel sv. Mořice. Možná proto, že původně jsem ho v plánu ani neměl nebo proto, že toto místo prostě máme dlouhodobě rádi.

Ostatní informace

Kdybych bydlel v Olomouci, tak si udělám tématické okruhy a za nějakých pět let mám splněno. Takto jsem vybíral to, co mě nejvíce lákalo a navíc bylo - pokud možno - v jedné lokalitě nabo alespoň "při cestě". Vstupné bylo všude volné, takže jsem utratil jen za nějaké pohledy a menší publikace o některých chrámech. K tomu pár drobásků do kasičky, náklady na Dopravu a nějaké to občerstvení do vlaku.