Opava – kostel sv. Václava, Dům umění a klášter dominikánů

Jednou z nejzajímavějších památek slezské Opavy je bezesporu kostel sv. Václava, někdejší to středobod dominikánského kláštera. Pro ty, kteří dávají přednost památkám úmyslně neskrývajícím nějaký ten požár, plenění nebo jinou katastrofu (a že nás takových je, přátelé), pak bude tento „surově syrový“ objekt pravou perlou. A na tomto konstatování nic nezmění ani fakt, že z původní stavby, pocházející z roku 1336, toho tady už moc nenajdeme a budeme se muset spokojit s podobou, danou barokní přestavbou. Navíc se dnes jedná o kostel odsvěcený a probíhají zde převážně různé výstavy nebo koncerty, což nepřekvapí nikoho, kdo ví, že i klášterní komplex se změnil na Dům umění a základní uměleckou školu.

Zmíněný klášter byl ještě starší než jeho kostel. Založil ho totiž někdy po roce 1291 opavský kníže Mikuláš I. Klášterní kostel byl vysvěcen roku 1336 olomouckým biskupem Johannem VII., řečeným Volek (mnohem častěji se ovšem mylně uvádí Johann VI.), a tehdy byl ještě klasickou gotickou stavbou. Později se stal kostelem převážně renesančním, aby se po požáru v roce 1651 změnil na svatostánek raně barokní. Ani to však nebyla konečná a ve 30. letech 18. století kostel – zejména v interiéru - „přepadla“ radikální barokizace. Z tohoto období, tedy z let 1723 až 1733, pochází také hlavní průčelí. V roce 1758 byl kostel silně poškozen, stejně jako celý klášterní komplex, při velkém požáru města a než bylo možné areál zrekonstruovat. císař Josef II. ho zrušil. To se psal rok 1786 a už o dva roky později byl kostel zpevněn trámy, aby armáda získala nový sklad obilí a mouky. Devastace chrámu tak pokračovala i nadále.

V roce 1824 tak byla stržena kostelní věž i loretánská kaple, roku 1851 navíc odbourán polygonální závěr presbytáře. Teprve v roce 1914 byly zahájeny první restaurátorské práce, zaměřené ovšem na klenbové fresky. Moc práce se však udělat nestihlo, přišla válka a kostel sloužil jako vojenský sklad. Totéž ho postihlo během II. světové války a ve své funkci se sv. Václav „osvědčil“ natolik, že po válce z něj postupně udělali sklad divadelních kulis a obchodního domu. Hrozícího vyřazení ze seznamu nemovitých kulturních památek se ovšem soudruzi zalekli natolik, že v letech 1967 až 1974 došlo k rekonstrukci kláštera a jeho přeměně na Dům umění. Z kostela sv. Václava se pak stala výstavní síň. Rekonstrukční práce zde probíhaly v několika etapách. Např. restaurování gotických maleb v kapli sv. Dominika bylo zahájeno v roce 1968, železobetonové statické zajištění kleneb lodi a restaurátorské práce na jejích barokních freskách proběhlo v 70. a 80. letech minulého století a na prahu nového milénia (1999–2001) došlo k rekonstrukci exteriéru kostela. Úpravy interiéru ve formě zakonzervování stávajícího stavu přišly na řadu v letech 2005 a 2006.

Součástí kostela, postaveného z lomového kamene, bývala rovněž cenná sochařská výzdoba J.G. Lehnera, ale ta se, bohužel, do dnešních dnů nedochovala. Návštěvník této památky, nacházející se na adrese Mnišská 113 (uvedením ulice Pekařská ale také nic nepokazíme), se tak musí spokojit s částečně dochovanými gotickými freskami mistra Mikuláše z let 1330 až 1340, nacházejícími se v kapli sv. Dominika a poškozenými nástropními a nástěnnými malbami v chrámové lodi. Ty pocházejí z období let 1733 až 1734 a vytvořil je vratislavský malíř Ignác Depeé.

Ke kostelu, který je dnes v majetku města, a jeho historii si v závěrečném pelmelu ještě prozradíme pár informací a zajímavostí. Svatému Václavu byl kostel zasvěcen na přání zakladatele, aby tím bylo upozorněno na příslušnost opavských knížat k rodu Přemyslovců. Mezi naše památky byl kostel zapsán společně s dominikánským klášterem již v roce 1958 a dodnes se zde občas konají svatby. Podle výsledků archeologických průzkumů byl kostel postaven na místě starší a menší sakrální stavby. Kostel byl zřejmě postaven ve dvou etapách. V té první (1291 až 1305) byl vybudován chór, sakristie a kaple sv. Dominika. Druhá etapa probíhala v letech 1318 až 1336, již za Mikuláše II. Opavského. Tehdy vznikla trojlodní orientovaná bazilika a druhý největší kostel středověké Opavy. Kostel ve své historii vyhořel hned několikrát, např. v 15. století hned dvakrát (1461 a 1490). Součástí kostela bývaly také šlechtické hrobky.

16. století kostelu pro změnu dvakrát přineslo drancování davem místních protestantů (1585 a 1594). Poté je kostel opraven, znovu vymalován a vybaven novým hlavním oltářem, další rodovou hrobkou s renesanční klenbou i novou dlažbou. Na počátku 17. století také kostel získává - poprvé ve svých dějinách – věž, která je samostatně stojící, renesanční a zdobí ji cimbuří. V roce 1609 je kostel přepaden a poškozen luterány. V roce 1629 byl kostel krátkodobě přeměněn na konírnu. Velký požár města v roce 1689 přežil – tehdy, a až do roku 1760 stále, hřbitovní – kostel bez následků a nadále v něm byly slouženy slavnostní bohoslužby. Teprve v letech 1712 až 1713 mizí úzká gotická okna kněžiště a nahrazují je okna barokní. A v roce 1732 je rovnou zahájena velká barokní přestavbě kostela. Staré klenby byly nahrazeny novými a ty ozdobily fresky s výjevy ze života sv. Václava a dominikánských světců. Kromě Ignáce Depée se na jejich podobě podíleli také Michal Schwegele a Kašpar F. Sambach. Lehnerovy sochy již zmíněny byly, ale tento významný opavský sochař tehdy vytvořil rovněž novou kazatelnu a dva boční oltáře sv. Anny a sv. Barbory. Lehner zůstal v kostele až do roku 1737 a postupně vytvořil ještě hlavní oltář sv. Václava a desítku dalších bočních oltářů: Roku 1736 byly přestavěny varhany, a to zásluhou opavského varhanáře Václava Thiela. A právě tyto velkolepé úpravy přivedly celý dominikánský klášter do obrovských dluhů.

Nepomohl částečný prodej majetku, včetně klášterního stříbra, a krizi ještě prohloubil velký požár města v roce 1758. O sedm let později jsou však částečně zrekonstruovány fresky na klenbě a některé dokonce musí nahradit kartuše s výjevy ze života sv. Dominika. To vše měl na starosti malíř Josef M. Lassler. Rekonstrukční práce skončily v roce 1765 a roku 1774 byly pořízeny varhany Fridricha V. Schäfflera z Břehu. A klášter byl znovu zadlužen. Právě tyto dluhy pak paradoxně zavinily zrušení kláštera, protože původně se o něm neuvažovalo ani v rámci josefínských reforem. Poslední mše se v kostele sloužila v říjnu roku 1786 a hned po jejím skončení šel kostel do neúspěšné dražby. A tak o dva roky později připadl kostel s klášterem vojsku. Nejprve jako skladové prostory, poté kasárna husarů a od roku 1802 chrám získává vojenská správa. A ta se v roce 1824 rozhodla kostel opravit, což ovšem byla skutečná tragedie (co také chtít po armádě, že ano). Zmizelo množství pozoruhodných a cenných stavebních detailů, byl zbořen průčelní zdobný barokní štít, zazděny původní portály, zasypány všechny hrobky i krypta a zlikvidovány téměř všechny náhrobky. V letech 1823 až 18/24 byla stržena zvonice i loretánská kaple. Ve II. polovině 19. století pak polygonální závěr presbytáře nahradila zeď s novými okny. Nešťastné období završil blížící se konec II. světové války a duben 1945, kdy kostel opět vyhořel.

Vojenská správa opustila silně poškozený kostel až v roce 1949, a poté následovala dlouhá léta nezájmu i nechutných tahanic o další osud stavby. V roce 1964 dokonce opavský ONV požádal o zrušení památkové ochrany zchátralého kostela i kláštera. Soudruzi na Ministerstvu školství a kultury kupodivu nevyhověli a areál byl následně rekonstruován pro potřeby Domu umění. Díky tomu pak mohli pánové Stretti, Kuthan a Doležal zakonzervovat nástropní malby. V prvním desetiletí 21. století byl chrámový interiér zrestaurován podle projektu architektů Hulce a Špičky a kostel byl také staticky zajištěn. Skvělou práci tehdy odvedla hlavně restaurátorka Josefína Pekárková a kostel tak mohl být na počátku října roku 2006 slavnostně otevřen. Od září roku 2014 sem byl dokonce zapůjčen obraz Zavraždění sv. Václava, který v roce 1844 namaloval vídeňský malíř Anton Petter pro olomouckou katedrálu a který byl do té doby „vystaven“ na půdě kroměřížského zámku. Zajímavý je také fakt, že po dokončené barokizaci se v interiéru chrámu nacházelo celkem 18 postranních oltářů.

Před bývalým klášterem a dnešním Domem umění si můžeme prohlédnout 175 cm vysokou bronzovou sochu Utíkající dívky, kterou vytvořil akademický sochař Kurt Gebauer v roce 1976. Interiér kostela je oficiálně uváděn jako příležitostně přístupný, přičemž tuto přístupnost určuje otevírací doba Domu umění a fakt, jestli je zde zrovna pořádána nějaká výstava.

Na závěr bychom ještě měli zmínit současnou dominantu interiéru chrámu. Jedná se o gigantický obraz Oslavení sv. Václava, který v roce 1844 vytvořil vídeňský malíř Anton Petter: Tento olej na plátně představuje scénu krátce po zavraždění knížete Václava a byl původně určen pro hlavní oltář katedrály sv. Václava v Olomouci. Tehdejší olomoucký arcibiskup M.J. Sommerau-Beeck však nebyl s jeho podobou spokojen, a tak byl obraz uložen na půdě Kroměřížského zámku. Jedná se sice o majetek Arcidiecézního muzea Kroměříž, ale v presbytáři kostela sv. Václava je již od roku 2014. Kostel tím získal velkou raritu. Díky velikosti (825 x 490 cm) jde o největší obraz sv. Václava, jaký byl kdy vytvořen.