Palermo – „hambatá“ fontána Pretoria (la Fontana Pretoria)

Fontána Pretoria na "Náměstí hanby" patří mezi nejzajímavější a nejvyhledávanější památky sicilské metropole. Vznikla v polovině 16. století a jejím autorem je florentský sochař a architekt Francesco Camilliani, kterému později s renovací před druhotným umístěním "lehce" pomohl jeho kolega – a rovněž rodák z "hlavního města světové renesance" – Michelangelo Naccherino. Je přitom velmi zajímavé, že v době vzniku této fontány neměl nikdo ani tušení, že se toto krásné dílo v Palermu někdy objeví. 

Fontána Pretoria vznikla v letech 1554 až 1555 a do Palerma se dostala až o dvě desetiletí později, podle některých informačních pramenů dokonce až v roce 1581. Fontána byla původně postavena pro florentskou zahradu Dona Luigiho Alvareze z Toleda. Její součástí bylo celkem 48 soch (dnes jich zde ale najdeme "jen" 37) a svými neobvyklými rozměry nebyla evidentně určena pro veřejný prostor. Její součástí byla dlouhá dřevěná pergola na 90 sloupech, dílo Bartolomea Ammannattiho.

V roce 1573 rozhodlo vedení města Palerma o koupi fontány od zadluženého Dona Luigiho (svůj podíl na tom měl jeho bratr, sicilský místokrál Garcia Alvarez a možná i sestra Eleonora, první manželka mocného Cosima I. Medicejského) a o jejím umístění na zdejším náměstí. K tomu zřejmě došlo skutečně až v roce 1581, protože předtím muselo být na náměstí strženo několik budov a fontána musela projít jistou renovací. Však také do Palerma dorazila v roce 1574 rozebraná na 644 kusů a nebyla ani kompletní. Některé sochy byly poškozeny, jiné si zřejmě původní vlastník ponechal ve Florencii. Při úpravách a instalaci kašny už však Francesca Camillianiho nahradil jeho syn Camillo.

V 18. století a na počátku 19. století byla tato fontána považována za symbol korupce v řadách městské správy. Nahota jednotlivých soch a nepřiměřená, neustále zvyšovaná, částka při nákupiu fontány (další nekonečné navyšování "nutných" vedlejších nákladů muselo silně připomínat - nejen současnou - českou vládu) vedla k tomu, že se náměstí začalo mezi "domorodci" přezdívat Piazza della Vergogna, tedy Náměstí hanby.

V letech 1998 až 2003 byla tato mramorová fontána na palermském "kulaťáku", jejíž krásu opěvoval již "slavný životopisec slavných" Giorgio Vasari, bez vody a proběhly zde rozsáhlé restaurátorské práce.

Závěr článku už bude tvořen jen některými popisnými údaji.

Fontánu tvoří centrální kašna obklopená čtyřmi schodišťními mosty a balustrádami. Celá fontána se pak pyramidálně zvedá v podobě tří koaxiálních nádrží, přičemž voda proudí z horní části, kde ji vylévá Bacchus, Venezianem označovaný jako palermský Genius (údajně to ale je pouze obyčejný putti). První stupeň je z vnějšku vymezen kruhovým schodištěm, vnější přístupové brány "hlídají" dvojice mytologických nebo alegorických postav na podstavcích: Nechybí zde např. Venuše, Adonis, Ceres, Diana, Apollon, Opi nebo Herkules. Tady se ještě nachází také kruhové korzo.

Druhá vnitřní koruna je tvořena kruhovou sběrnou nádrží, kterou protínají schodiště vedoucí do druhé výškové úrovně. Zde najdeme skupiny soch představujících alegorie řek. Každá tato skupina je tvořena obrovskou sochou ležící na skále, kterou obklopují Tritoni a mořské nymfy Néreovny. Od počátku se jednalo o tři zpodobnění otce všech řek, tedy Nilu (Nil, Bílý Nil a Modrý Nil), který doplnila řecká mytologická řeka Hippocrene. Jsme ale na Sicílii, takže básník Antonio Veneziano brzy přispěchal s myšlenkou, že se vlastně jedná o zpodobnění vodních toků palermských a hned sochy také přejmenoval. A tak jsme zde najednou viděli Papireto, Oreto, Maredolce a Cariopele (Gabriele).

V šesti výklencích ve vnější stěně každého kruhu druhé řady se nachází hlavy zvířat nebo mytologických příšer. Celkem se jedná o 24 hlav, z jejichž tlam či nozder stříká voda. Vše doplňují dvě desítky váz, sochy delfínů, Pegase apod.

Fontánu, jejímž inspiračním zdrojem byla zřejmě Berniniho fontána Čtyř řek na římském náměstí Navona, obklopují významné budovy v čele s Pretoriánským palácem a kostelem sv. Kateřiny Alexandrijské.

V některých informačních zdrojích se ještě uvádí, že tato – lehce elipsoidní - fontána je plná skrytých významů a měla by dokonce svým druhým stupněm představovat vstup do nebeského Jeruzaléma. Poškozené nosy měly být urážkou místních obyvatel od občanů Messiny (nosy se řezaly pasákům). Čtyři želvy prý symbolizují přechod mezi nebem a zemí, základna fontány pak Noemovu archu.