Palermo – katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Cattedrale della Santa Vergine Maria Assunta)

Metropolitní katedrála neboli Dóm patří bezesporu k největším, nejvýznamnějším a nejkrásnějším památkám hlavního města Sicílie. Však také byla v roce 2015 zařazena na prestižní seznam kulturního dědictví UNESCO. Její stavba byla zahájena v roce 1185 a dokončena teprve na přelomu 18. a 19. století, takže se nemůžeme divit, že se v její podobě kloubí styl normanský, maurský, gotický, renesanční, barokní i klasicistní. Dnes se jedná o rozsáhlý komplex, kde je chrámové průčelí arkádami s lomenými oblouky propojeno s arcibiskupským palácem.

Do jisté míry bychom katedrálu, tyčící se na stejnojmenném náměstí (Piazza della Cattedrale), mohli nejlépe charakterizovat volnou citací ze Zlaté knihy sicilské: "Tato majestátní budova, postavená na místě starověkého hřbitova, imponuje již svým dramatickým uspořádáním a mramorovou balustrádou s barokními sochami".

Katedrála, které se říká také Normanský dóm nebo Hřbitov všech svatých, vznikla na místě starší byzantské baziliky (stavba ze 6. století byla roku 1169 poškozena zemětřesením), která byla v 9. století přeměněna na mešitu, a její vznik je spojován s palermským arcibiskupem Offamigliem a králem Vilémem II. Gualtiero Offamiglio je také v chrámové kryptě pohřben. Z tehdejší středověké katedrály se třemi apsidami však zůstaly zachovány pouze drobné fragmenty.

Horní část čtveřice nárožních věží a podoba západního průčelí s gotickým portálem např. pochází z přelomu 14. a 15. století, jižní nartex byl přistavěn v období rané renesance a současná neoklasicistně sjednocující podoba vznikla během úprav, které zde v letech 1781 až 1801 vedli architekti Ferdinando Fuga z Florencie a velmi radikální Sicilan Giuseppe V. Marvuglie. Během těchto úprav byly některé prvky zničeny (retábl), jiné doplněny (všechny kopule). Dá se říct, že východní apsidová část se slepými arkádami pamatuje původní budovu z 12. století zatímco levá strana chrámu s portálem Antonella Gaginiho byla dokončena na počátku 16. století. Poslední větší úpravy zde proběhly v letech 1826 až 1835, vedl je architekt Emmanuel Palazzotta a způsobilo je zemětřesení.

Některé architektonické prvky, části mobiliáře a klenoty Dómu je však potřeba vyzdvihnout osobitě.

Západní průčelí s někdejším hlavním vstupem do katedrály se nachází na ulici Via Matteo Bonello, je gotické a lemované dvěma věžemi. Zdobí ho gotický portál s Madonou z 15. století v nice. Nepřehlédnutelné jsou dvě arkády překlenující ulici a spojující západní průčelí s hranolovou zvonicí, která je v podstatě součástí muzejního arcibiskupského paláce.

Nartex na jižní straně pochází z roku 1465 a v současnosti slouží jako hlavní vchod katedrály. Byl postaven ve stylu katalánské gotiky a charakterizují jej tři arkády otevřené do náměstí. První sloup vlevo přitom pochází z původní baziliky, další pak z někdejší mešity. Krásný portál vytvořil v letech 1426 až 1430 Antonio Gambara. Mozaika zobrazující Madonu pochází ze 13. století, královské sochy na stěnách z počátku 18. století (Karel III. Španělský a Viktor Amadeus Sardinský, autor Giovanni B. Ragusa). Na portiku můžeme vidět sochu trůnícího Krista mezi Pannou Marií a archandělem Gabrielem. Drtivá většina soch na fasádě ale pochází z poloviny 17. století

Při přestavbě Dómu v letech 1781 až 1801 došlo k zásadní změně v podobě interiéru. Ten se totiž stal zcela klasicistní. Týká se to jak nových kopulí, tak masivních sloupů nesoucích půlkruhové oblouky, které nahradily své gotické předchůdce. Odstraněný velký retábl byl vyzdoben 38 sochami svatých, které vytvořila sochařská dílna Gaginiů na počátku 16. století. Část z nich byla v roce 1950 navrácena zpět do katedrály a umístěna na sloupy. Sochy evangelistů, rekonstruované v roce 1780, ale najdeme na stěně jižního portika.