Panský špýchar v Dohalicích

Na místě nynější sýpky stávala původně tvrz, která byla hrazena vodním příkopem a strategicky využívala tok říčky Bystřice směřující k Nechanicím. Roku 1352 na ní seděl Václav z Dohalic, o 2 roky později Martin Kosa z Dohalic, v roce 1380 Diviš z Dohalic a roku 1403 Jan Tluksa z Dohalic. Někdy z tohoto období by mělo pocházet zdivo do výše 1. patra. V roce 1395 žil na tvrzi Bořek z Dohalic, zakladatel rodu Dohalských z Dohalic s bratrem Jarkem z Dohaliček, který založil nový oltář v dohaličském kostele, roku 1536 Mikuláš, v letech 1591-1617 Hynek a v roce 1651 Jan ml. a Václav. Roku 1659, kdy ji prodával Jan mladší Dohalský z Dohalic Ctiborovi Strakovi z Nedabylic, byla stará tvrz popsána takto: „Sídlo starožitné, od země vzhůru na díle od kamene a svrchu též na díle ode dřeva vystavené, ale hrubě zpustlé, střechy byly něco cihlami a ostatek šindelem přikryty, hrubě chatrné. Dole byly tři neb čtyři suché sklepy, komory, kuchyně, pod zemí sklep plný vody, nahoře tři světnice a čtyři komory, ostatek pustý. Okolo tvrze byl příkop vodou naplněný a za kuchyní vinopalna.“

Časem však nevelká a zpustlá tvrz přestávala svým účelům stačit, a tak Václav Záruba z Hustířan, který získal Dohalice v roce 1660 (jiné zdroje hovoří o následujícím roku) od rady soudu pražského purkrabství Václava staršího Bořka Dohalského z Dohalic, na jejím místě zbudoval novou, jež byla postavena roku 1667. Tehdy bylo namísto roubení zřízeno zděné 2. patro (ve zdivu jsou dodnes patrná tehdejší velká okna, jež byla později zazděna) a na severní straně došlo k přístavbě 2 krátkých křídel, jež byla propojena chodbou. V rodě Zárubů z Hustířan zůstaly Dohalice do roku 1707, kdy je Adam Záruba z Hustířan, syn Václava Záruby z Hustířan, prodal nejvyššímu purkrabímu Arnoštu Antonínu Schaffgottschovi a jeho manželce Marii Alžbětě, rozené hraběnce z Valdštejna. Vlastně je koupila sama hraběnka za 66 000 zlatých a poručila je svému manželovi. Oba si oblíbili za své Sídlo Sadovou, kde si vystavěli zámek, takže od té doby na dohalické tvrzi nikdo nežil. Jan Arnošt Schaffgottsch nemohl zděděné panství prohlášené již dříve za majorát udržet kvůli vysokým dluhům, a tak byl změněn na statek zpupný a v roce 1788 prodán Tobiáši Grätzlu z Gränzensteinu. Nakonec Dohalice získali roku 1829 Harrachové. Tvrz zpustla tak, že její poslední zbytky byly zbořeny roku 1825. Zmiňme, že ke tvrzi se vztahuje pověst o zemanu Holubovi, kterou literárně zpracoval František Ladislav Sál ve svém díle „Pohádky, pověsti a národní písně Královéhradeckého kraje“.

Na místě rozebrané tvrze byl následně vystavěn kamenný panský špýchar, do něhož bylo sváženo obilí z panského dvora Sadové a ze dvorů v Dohalicích a ve Mžanech. Přestavba na sýpku spolu s úpravou krovu a fasád, zrušením vnitřních příček a výměnou stropů měla proběhnout v roce 1835. Sýpka je tak brána jako ojedinělý doklad místního středověkého stavitelství a pozůstatek bývalé gotické tvrze, jež je dochována v jejím zdivu, se stopami renesančních a barokních úprav. Během bitvy u Hradce Králové 3. července 1866 probíhaly kruté boje o tuto budovu. Ve 2. polovině 19. století objekt nesloužil jen jako špýchar, ale bylo zde částečně i skladiště cukru pro cukrovar v Sadové. Po vzniku ČSR bylo u sýpky zřízeno letní sokolské cvičiště a určitou dobu bylo uvažováno o její přestavbě na sokolovnu. Od roku 1956 sloužila sýpka zdejšímu JZD, které se 1. ledna 1974 stalo součástí JZD Mokrovousy a 1. ledna 1987 JZD Mžany. Roku 1997 byla převedena na obec, jež o rok později provedla nejnutnější záchranné a udržovací práce. Donedávna se zamýšlelo udělat ze sýpky vojenské muzeum, ale vzhledem k nedostatku finančních prostředků dopadl tento záměr stejně jako uvažovaná přestavba na sokolovnu.

Dnes se jedná o mohutný objekt obdélníkového půdorysu o rozměrech 33 x 12 m se sedlovou střechou s valbami, který má přízemí s až 150 cm tlustými zdmi, čtveřici pater a 24. června 1998 byl ministerstvem kultury prohlášen za kulturní památku (do rejstříku zapsán 31. prosince téhož roku, viz https://pamatkovykatalog.cz/tvrz-byvala-sypka-2139326). Severní průčelí je tvořeno 5 osami okének. Chybějící římsa, jež byla nahrazena hladkou omítkou, je zřejmě dokladem původní přístavby. Hrubozrnná omítka byla podélně rozčleněna hladkými lizénami mezi původními okenními osami a na nároží. Na několika místech se dochovaly zbytky klasicistní omítky. V přízemí jsou ve 2. ose od silnice proražena vrata. V 1. patře mají 4 okénka kamenná ostění, z čehož můžeme usuzovat, že dříve je měla všechna okénka. Severovýchodní nároží je zhruba o půl metru odskočené a toto odskočení je za druhou okenní osou zarovnáno zaplentováním. Jižní průčelí je šestiosé s ležatými okénky, která mají z vnitřní strany segmentové záklenky. Okénka v 1. patře mají hladké kamenné ostění. Navíc v přízemí jsou původní 4 gotická okénka na výšku se zbytky zkosených pískovcových ostění. Část okének byla v době využívání objektu zazděna. V přízemí je ve 3. ose zleva proražen otvor krytý dřevěnými vraty. Ze zazdívek je patrno 9 velkých původních oken. Na jihovýchodním nároží jsou zbytky bosáže, které se nikde jinde nevyskytují. Fasáda je zakončena římsou s jednoduchou profilací. Západní průčelí je trojosé, ale okénka jsou pouze ve střední ose, krajní jsou naznačena pouze hladkými šambránami v omítce. Okénka v 1. a 2. patře mají kamenná ostění, v přízemí jsou patrné zbytky bosáže a 2 zazděné zaklenuté otvory. Východní průčelí má přízemí s 1 gotickým okénkem se zkoseným kamenným ostěním se zbytky červené polychromie. V pravé ose v přízemí je vstup se zachovalým gotickým pravoúhlým portálkem. Problémem objektu je jeho narušená statika, zejména na východní straně můžeme zaznamenat velké tvrhliny.