Po hřebeni na Sidorovo a Malino-Brdo.
Už delší dobu jsem potřeboval nějaký poctivý výlet, který dá zabrat, ale bude i silným zážitkem. Pokud tedy potřebuji turisticky „přitvrdit“, tak je nejsnadnějším řešením vyrazit na Slovensko. Už jen překonáním moravsko-slovenské hranice se dostávám do zcela jiného světa. Stačí jen kousek za hranice a kopce jsou nějak výraznější, větší, strmější, syrovější. Potřebuji potrénovat na „Behaj lesmi Velká Fatra“ [1] a to v místech, která zatím vůbec neznám. Je tedy rozhodnuto, kam se mám vypravit. Do severní části Velké Fatry, známé lyžařské oblasti se jménem Malino-Brdo. Je více možností jak se do cíle dostat, ale hřebenovky bývají nejkrásnější a často i mnohem těžší. Vybírám si červenou turistickou trasu z Ružomberoku. Jak už to tak u mě bývá, největší orientační problém jsou města. Po pár zeptáních se místních (menší prohra než se podívat na GPS-ku, ve které jsem nakonec ještě „neměl čas“ si nahrát slovenské mapy a tak vidím jen černou čáru na zcela bílém podkladu :-) ) se dostávám na dobrou cestu a hlavně dobrým směrem. Chytám se červené turistické značky. V části města se jedná o vcelku nevšední kombinaci tří turistických značek – modré, želené a červené. Zelená se po chvíli odpojuje do oblastí „Baničné“ a „Pod skalami“. Modrá s červenou pokračuje dále až ke Kalvárii (křížové cestě) s kostelem „Povýšení svatého Kříže“. Pokud by se pokračovalo po modré, tak se vcelku lehce, ale stálým a méně zajímavým stoupáním dostaneme do „cíle“ - lyžařské oblasti Malino-Brdo.
Já si ale s představou a očekáváním náročnější, techničtější, ale určitě i mnohem zábavnější a dobrodružnější cesty vybírám k prvnímu seznámení se s oblastí přímo červenou hřebenovku. Dopředu mohu uvést jen to, že jsem udělal jak jsem nejlépe mohl. Chtěl jsem silný zážitek a dostal jsem ho… K tomu se ovšem dostanu o něco později.
Podél křížové cesty vede i asfaltka a na kalvárii je zákaz vstupu. Pokračuji tedy po asfaltce, kdy se pohodlná cesta z města začne mnohem strměji stoupat nahoru. Otevírá se zde úchvatný půlkruhový výhled na město i dále. Když budu stoupat dále, tak budou výhledy ještě kouzelnější. Hřeben, který jsem si vybral prozkoumat je malou částí turistického okruhu s názvem „Extrémna krížová cesta Ružomberok“. Asfaltovou cestu opouštím a příjemným stoupáním loukou stále po červené se dostávám až na křižovatku cest s výhledy čím dál tím krásnějšími. Nedaleko tohoto místa bude později (13.7.2024) i občerstvovací stanice slavného terénního závodu „Behaj lesmi Velká Fatra“ [1]. Z ní se bude v den závodu sebíhat dolů k „žluto-modré“ trase po níž závod povede až na Vlkolínské Lúky. Já ovšem mířím nejstrmější cestou hodnou mé drzé dobrodružné duši. Jedná se o trasu označenou červenou barvou. Stoupání z města až sem bylo jen předehrou co přijde. Na druhou stranu jsem zažil i mnoho mnohem obtížnějších stoupání. Vyběhnutí ovšem je zcela jinou výzvou a já prohrávám, vzdávám se. Běžet toto stoupání je nad mé možnosti, tak jen jdu. Jsem ve svém živlu a vůbec se netrápím tím, že jen jdu. Za chvíli dojdu i k překvapení se kterým jsem ani v nejmenším nepočítal. Přede mnou se objevuje něco jako rozhledna. Pochopitelně, že ji nemohu minout a nepodívat se ji na „kořínek“.
Stačí chvíle a chápu, že se patrně nejedná o rozhlednu přístupnou veřejnosti. „Zub času“ na ní už také „trochu“ zapracoval. Ocelové dveře, které zde již skoro nejsou – zbyly jen futra, mě silně lákají k nahlédnutí. Netváří se příliš přístupně a abych ji viděl i trochu zevnitř, tak se musím i trochu zapřít v rukou, abych se dostal do „přízemí“. Chápu, že zde nemám co dělat, ale zvědavost je silnější. Obhlížím situaci a hledám „nástražný systém“. Elektroinstalace vypadá jako, že má za sebou ještě více než samotná stavba. Z venku jsem viděl, že na anténním stožáru snad nějaké antény jsou, ale jestli k nim něco vede, tak to tedy netuším. Nahoru vedou kramle nebo žebřík (už si to přesně nepamatuji). Celkový pocit (šestý smysl) na mě působí vcelku tísnivě – asi už jsem starší a mám „trochu více“ rozumu, už se všude nederu sám skoro bezhlavě – jak dobrodružné například bylo mé první poznávání pseudokrasu v Beskydech „na vlastní pěst“ a úplně sám. Až tak, že když si ještě dnes na některé situace vzpomenu, tak mi z nich běhá mráz po zádech. Inu, v tu dobu jsem měl velmi málo zkušeností a kritických situacích spíš více štěstí než rozumu. Dnes už bych do některých míst takhle „odvážně“ (v překladu HLOUPĚ) nelezl. Naštěstí vše vyšlo, ale byly to drsně získané zkušenosti. Ani ne tak v množství modřin nebo škrábanců, ale LEKCÍ STRACHU po kterém už rozhodně příliš moc netoužím.
Podstatné bylo to pochopení, že většinou to vyjde, ale zdaleka nemusí. Poznání té jemné nitky (hranice) mezi DOBRODRUŽSTVÍM a „SITUACÍ O HUBU“.
U tohoto vysílače mi „šestý smysl“ vcelku jasně řekl NEBLBNI a já se tedy jen chvíli (asi pár minut) pohledem nahoru snažil toto plíživé slovo odsunout do pozadí, jak bych ho jen obešel. Při sestupu do jeskyně ve skružích s místními znalci [2] občas nějaký „šicí stroj“ v nohou přijít může, ale většinou stejně rychle odejde. Zde jsem ovšem zcela sám a jakýkoliv pád z deseti, možná dvaceti metrů bych už asi rozcházel vcelku těžko (v tom lepším případě). Navíc přilbu se světly jsem neměl a také nevím jak bych lezl nahoru, v jedné ruce držel kameru a druhou se tak nějak držel a ještě si svítil mobilem, tedy světlo o ničem. Odpočinková místa žádná, jištění taktéž žádné. Inu „ZBABĚLE“ :-((( jsem se poddal svému bojácnému rozumu a na vymýšlení ptákovin se vykašlal.
Trochu beru tuto situaci jako PROHRU sám před sebou (jak chceš někdy, SNAD, lozit po skalách, když se bojíš vylézt po kramlích nebo stupačkách „pár metrů“ ve věži?!) :-((((
STRACH mi zatím vždy radil dobře a nakonec i vykousal z problémů do kterých jsem se jeho ignorací zbytečně dostal (například jeskyně „Velryba“ - „Lidomorna“ bez jakéhokoliv jištění – jak rychle člověk vystřízliví a slovo „LIDOMORNA“ něco co si člověk představuje spíš v bájích, pověstech nebo jeho se netýkající historie, najednou dostane velmi výrazné a nadmíru reálné obrysy. Tak reálné, že jsou v daném okamžiku jediné ohraničující jeho BYTÍ a NEBYTÍ. Neexistuje nic co by bylo před ani potom. Jediné co musí řešit je tato nadmíru zapeklitá situace ve skále možná 15 metrů nad zemí (možný sebezachraňující sestup níže a opuštění skály v bezpečnější výšce neznám). Do těchto situací se člověk nedobrodružné povahy po značených cestičkách nedostane, ale mohu za to, že to není můj případ. Někdy mi běhal mráz po zádech zároveň se studeným potem, ale možu za to? Když jsem to nakonec „dal“, tak mohu říci, stále trochu s „tlumeným úsměvem“ (i po mnoha a mnoha letech), že jsem za tyto zkušenosti rád. Podruhé to ale nechat dojít takto daleko raději určitě NE.
Proč v článku o části Velké Fatry zmiňuji Valašské skály a jeskyně? Nečekaně proto, že právě zmiňovaná oblast je jeskyněmi přímo poseta (s většinou z nich se musím teprve seznámit, což je skvělá inspirace pro mnoho následujících let), nicméně v tomto článku o jeskyních psát nebudu. Pochopitelně na svazích hřebene je spousta jeskyní, jedna dokonce pod úchvatnou skalní vyhlídkou se jménem „Velká skála“.
Trochu zklamaný opouštím patrně opuštěnou a již nevyužívanou věž vysílače a stoupám dále po hřebeni červenou turistickou trasou. Občas se proběhnu, pro zkušené horské běžce by tato cesta byla velkým zážitkem. Pro mě pochopitelně také, ale spoustu stoupání vnímám „jen“ jako turista a běžet se snažím jen tam, kde je to méně „stoupavé“. Nicméně výlet jsem měl v plánu brát jako běžecký trénink na závod [1], ke kterému zbývá jen pár týdnů. Proto se nemohu moc flákat a stoupákům „ustupovat“. Neběhání do vrchů je velmi výrazně cítit a moc dobře vím na čem je třeba zapracovat. I krátké okamžiky rozeběhnutí se v tomto technickém a hodně se měnícím terénu jsou ZÁŽITEK! Je to úplně jiný svět.
Někdo by řekl, že pokud to poběžím, tak přece nemohu vnímat okolí tak silně jako když jen jdu. Opak je ale možná pravdou. Sice nezaregistruji vše, čeho bych si všiml za chůze, ale i „malé věci“ vnímám mnohem silněji – MNOHEM SILNĚJI. Často se stačí na ostrém hřebínku rozeběhnout jen na pár desítek metrů, aby se člověk dostal do jiného světa. Možná i to je důvod, proč tolik lidí miluje horské běhy. Těžké, v určitém pohledu nebezpečné, ale o to krásnější a silnější. Zážitky na které se dlouho s láskou vzpomíná (dokonce i když si člověk trochu „namlátí čumák“ [3]).
Mé běžecké „schopnosti“ mi umožňují jen velice „indiánský klus“, při prudkých stoupáních se jedná dokonce o chůzi ve stylu dobývání nejobtížnějších vrcholových částí největších horských velikánů světa (alespoň takto to popisují ti, kteří měli tu nadlidskou sílu a štěstí na tyto vrcholy stoupat). Občas jsou stoupání tak prudká, že ujdu deset kroků a musím se zastavit a dlouho se vydýchávat. Pohledy do lesů prudce klesajících někam příkře dolů je osvobozující. Teď ráno jsem zde sám (až za zhruba hodinu, možná dvě potkám první lidi z protisměru).
Někdy probíhám cestičky poměrně úzké a varovné signály „ZPOMALIT“ jemně brnkají zatím jen na tenkou strunu, kterou mohu směle ignorovat. Kochám se tímto horským klusáním. Je mi fajn. Zatím se jedná více o lesní cestičku než něco skalnatého. V jednom místě mě cit vede „logickou“cestou. Opouštím značenou cestu, aniž bych si to výrazněji uvědomoval. Tato se mi jednoduše zdá tou správnější. Ale není. Nebo lépe řečeno – v určitém pohledu.
Za krátký okamžik mě dovede k místu, jež mě uchvátí, ale také si „trochu“ zahraje s mými nervy. Pár vlnkami dobíhám k místu, kde se po pravici ukazuje zajímavá „skalka“. V nadšení, že je to z kopce se rozebíhám tak, abych „vlnku“ vyběhl s využitím současné energie. V „minisedle“ přidávám, ale cestička se výrazně zužuje a jsem na skále.
JSEM NA ŠIRŠÍ SKALNÍ ŘÍMSE, KTEROU PŘEBÍHÁM!
Při běžeckém „násobení síly okamžiku“ se pode mnou, po levici, nachází skalní sráz. Jak nejlépe umím tak se snažím proběhnout tuto část a zároveň dosti zpomalit, ale nenechat nohy na jemném zákeřném štěrku podklouznout. Ani trochu se nechci vidět tam hluboko dole. Tato z dálky bezpečně vypadající vlnka mě totiž „vyhoupla“ jen pár metrů pod vrchol „Velké skály“. Stejně tak na prostornější plošinu před posledními vrcholovými „hroty“ pár metrů od hrany skalní stěny. Patrně běh pestrým a zábavným terénem mi už sám od sebe pořádně rozproudil krev v těle, tak i závěrečný naprosto nečekaný adrenalinový „cíl“ udělal své. Možná také i to, že jsem se na chvíli zastavil a rozhlédl kolem sebe. Jen v malé vzdálenosti od solidní propasti podpořené plošinou se zrádným, vždy nečekaně pohyblivým, štěrčíkem.
Už dlouho jsem nezažil takový stres a nemalý strach z dalšího pohybu směrem k vrcholu. Prošel jsem si nejznámější místa Roháčů (Plačlivé, Velký Roháč, Tri Kopy, Velkou Kopu i Baníkov) ale ani tam na mě nepadl takto silný pocit strachu jako zde. Důvod je asi ten, že jinde jsem zrádnost míst očekával, připravoval se na ni, ale zde to bylo pro mě bleskovým překvapením. Viděl jsem na mapě místo s názvem „Velká skála“, ale že mě přivítá takto mohutně mě tedy ani nenapadlo.
POD VRCHOL SKÁLY JSEM „PŘILETĚL“ JAKO BLESK a pocit z toho byl VELICE SILNÝ. Kdybych zde došel v klidu chůzí asi by vše bylo v pohodě. Takový okamžik jsem ještě nikdy předtím nezažil. Nad sebou vidím tyčku s vrcholovou knihou. V tomto okamžiku jsem ani nevěděl na jakém vrcholu stojím (sedím) a zvědavost mě nutila se dostat k ní blíž. Nebylo to jednoduché. Nenapadlo mě změřit si tep a tlak, ale asi by byly výsledky velice zajímavé. Stoupám nahoru velice opatrně, někdo by mohl říct „jako s hnojem“. Míchá se strach, obavy a nejistota se zvědavostí a touhou po poznání. Jaké je to asi tak trochu výš, kam nevidím? Jaké je to tak pod tím špičatým „kamenem“. Jak hluboko mám pod sebou na druhé straně? Pohledy ně nenaplňují klidem, spíš naopak. Propasti jsou obrovské – alespoň takový je první nejsilnější pocit. Velká skála je rozhodně VELKÁ.
Musím si sednout a na chvíli se uklidnit. Výhledy nádherné. Síla a mohutnost Velké Fatry zde dostála své pověsti. Jsou to kopce, ke kterým je třeba mít respekt. Srdce tluče jako zvon. Potřebuji se opatrně dostat ke schránce s vrcholovou knihou a také pro ni. Není to jednoduché ze sedu. Postavit se úplně nemám odvahu, protože cit mi říká, že to co je pode mnou je příliš zešikma na to, abych zde bezpečně stál. Pro jistotu se druhou rukou držím jakéhosi skalního výčnělku – kdyby náhodou. Místo ze kterého se snažím ke knize dostat není zrovna ideální. Ale nezdá se mi, že bych zde viděl jiné místo bezpečnější. Akrobatickým výkonem vytahuji knihu i tužku a čtu si příběhy druhých a dopisuji i něco sám za sebe. Udělám pár obrázků okolí a připravuji se na nejnáročnější úkol – dostat se z Velké skály o něco níž do bezpečnějších míst. Tato část mě vcelku vyčerpala, ale jsem již kousek níž pod skalou v onom menším „sedle“.
Určitě se jedná o jeden z nejsilnějších okamžiků výletu a jsem za něj rád. Jak dokáže HLAVA připravit nečekané okamžiky, ale i velice výrazně a rychle člověka, pokud je to třeba, USADIT. „Šestý smysl“ opět dobře zapracoval a já si do paměti ukládám barvité vzpomínky na jednu skálu, kterou jsem vlastně ani v celé síle neviděl – možná je to tak dobře… :-) I to, že někdy je dobré se nechávat „unášet přírodou“ o trochu méně… Jenže říkejte to dobrodružné duši, když mi trochu otrne, tak zase vyběhnu. Nebylo tomu jinak ani tento den, za chvíli jsem zase vyklusával dále. Jen jsem si prostě dával více pozor abych „NEBĚŽEL NA SKÁLY CO JSOU ŠPIČATÉ...“ ve stylu slavné Mládkovy písně.
Z Velké skály se kousek vracím a hledám to správné rozcestí, abych opět mohl pokračovat po červené turistické značce. Dále už není mé putování tak „divoké“, ale i tak se jedná o poctivý terén hodný Velké Fatry. Chvíli si mohu od strmých srázů odpočinout a netrvá to dlouho a jsem na další krásné vyhlídce ukončující hřeben. Jedná se o vrchol Sidorovo, který mě v té době až tak mnoho neříkal. Ale jedná se právě o onen výrazný skalní útvar při pohledu z pohádkové obce s nevšedními chaloupkami a ještě nevšednějším názvem – VLKOLÍNEC. Za dva týdny od tohoto seznámení se s „horní“ částí Velké Fatry právě touto menší, ale o to krásnější vesnicí poběžím v tomto úseku stále ještě velice rychlý závod „Behaj lesmi Velká Fatra“ [1]. Bohužel při všem tom zápalu a sledování okolo mě nenapadlo udělat záběr za sebe. Tak snad v nějakém z dalších ročníků. Vyhlídka ze Sidorova je hezká a zábradlí je zde určitě na místě. Je zde úctyhodný pohled do hlubin pod skalou až na Vlkolínec i další místa a hlavně na impozantní protější kopce. Nemohu se zde příliš dlouho kochat, protože mě čeká ještě dlouhý výlet. Následuje strmý sestup lesem k další, ale již méně výrazné vyhlídce. Vidím na opačnou stranu, na ještě úchvatnější skalní supermasív „Haliny“ a nalevo od něj svah Malinno. Nachází se zde i další kopec o kterém později zjišťuji to, že se jedná o významnou krasovou oblast s jeskyněmi i propastmi. Jedna si z nich podle popisu minimálně hloubkou nezadá s Beskydskou jeskyní pod Kněhyní. Propast na kopci s názvem „Brdó“ by měla mít hloubku až 70 metrů. Pro znalce Moravského krasu je to hloubka srovnatelná s jednou zamřížovanou jeskyní nedaleko Balcarky, jejíž jícen již jen svým „temným chladem“ vzbuzuje respekt. Nahoře vypadá, že by se rozporem dala zvládnout, ale pocit hloubky určitě nikomu na klidu nedodá. Každý asi s pokorou přijme minimálně psychickou podporu jištění lanem.
Kdo ví jak vypadá ona Meškovská jeskyně zevnitř? V okolí jsou další a například u Salamandří propasti se mi opět někde na internetu podařilo objevit vedle fotek vstupu alespoň svislý řez a nemusí být až tak bezpečná jak by na první pohled mohlo vypadat. Hloubka kolem 15 metrů a je otázkou jak moc bude „stupňovitá“ a tedy jeskyní „snadnější“, „obtížnější“ nebo dokonce hodně nebezpečnou? Není podstatné se do ní „jen“ dostat, ale i s přehledem vylézt nahoru. Zažít krušné chvilky, které mohou nastat raz-dva, zde určitě nikdo nebude chtít.
Ale zase zpět ke krásné krajině s jeskyněmi pro mě zatím neznámými. Běžecký trénink se změnil na „pouhou“ turistiku, ale i tak jsem se někde o nějaké proběhnutí pokusil. „Sebíhání“ slušně klesající cestičkou západním svahem ze Sidorova je hodně opatrné. V závěru klesání, už jen pár desítek výškových metrů nad loukou je výhled z Gerecké skály na impozantní Haliny. Dole na louce konečně mohu úzkou vyšlapanou cestičkou zrychlit a doběhnout až k rozcestníku. Jak dlouho to ještě bude na Malinno? Po širší polní cestě krásně sebíhám až k minifarmě. Netuším, že za čtrnáct dnů zde už budu místo běhu přecházet do chůze (totiž nemohl jsem odolat při cca 2 hodinách času navíc na průzkum kopce nad Ružomberokem, který mě uhranul okamžitě, když jsem vyšel z nádraží – kopec Čebrať).
Louka zdaleka není takovou rovinkou jak zde vypadá a Čebrať před závodem [1] dal zabrat. Dostávám se dál a nějak na mě doléhá únava, takže už po asfaltce jen stoupám pomalejší chůzí. Po chvíli jsem na místě, kde se bude za dva týdny startovat a svým způsobem mám dnes tedy splněno. Chci ale ještě vyjít na vrchol Malinné a není se čemu divit, že je zde sjezdovka. Stoupání se pořádně táhne a v některých místech se musím dlouho vydýchávat. O běhu ani plynulé chůzi zde nemůže být ani řeč. Nakonec se dostávám úplně nahoru. Chtěl jsem ještě pokračovat dále, na Vtáčník a Šiprún, ale „hlava“ při představě, že bych měl ještě někde stoupat rozhodla, že mě bolí nohy. A tak jsem raději seběhl do sedla „Seč“ a v zajímavé budově baru Apreski si dal pivní speciál. Ten mi skutečně chutnal a určitě byl něčím jiný než ostatní pivní speciály, které jsem do té doby ochutnal. V tom okamžiku bych pivo označil na jeho relativně světlou barvu za nečekaně hořké a hutné (hádal bych jestli se jednalo o 14 nebo něco ještě silnějšího). Pivo, které velmi mile překvapilo tak, že jsem si musel dát ještě jedno.
Nejkrásnější bylo rozhodnutí, že mám čas a nikam nemusím až tak spěchat. To se při mých výletech stává velice zřídka, že i „uherský rok“ je mnohem častější. Málokdy je to tak, že mám po pravici pivo a kochám se pohledem do krajiny. Žízeň hasím ještě jedním pivem, ale pak se již musím odhodlat k odchodu, protože jinak bych se kochal ještě dny a dny. U krásné obsluhy ( i proto jsem se rozhodl nespěchat :-))) ) jsem si ještě ověřil zda bude start závodu přesně zde.
„Určitě ano…“ dostávám odpověď.
Rozloučím se a vidím, že piva byly skutečně poctivé. Jaké bylo mé překvapení, když jsem doma o nich zjišťoval více informací s výsledkem, že se jedná o jeden z prvních slovenských minipivovarů věnujících se nealko-pivům a to ještě pivovar velice mladý. Na to jak poctivě dokázali uvařit i skutečné pivo (nechť ostatní prominou, ale nealko není pivo, spíš jen „minerálka“, která ovšem může i dobře chutnat, to nepopírám, ale pivo to není :-) ), které mé chuťové buňky určitě ohodnotily „všemi možnými hvězdičkami“ a je obdivuhodné, že se mu věnují jen chvíli. Spíš bych si myslel, že se jedná o zavedený, několik desítek let fungující pivovar se sládkem, který má obrovské zkušenosti. Známkou toho, že ty dvě piva měly poctivé grády bylo i to, že jsem byl dobře naladěn během celého seběhu až na vlak v Ružomberoku. Neběžel jsem po hřebeni, ale nejjednodušší cestou po asfaltce a cyklostezce číslo 2418 stále mírně dolů. Tempo jsem tedy mohl nasadit svižné (vzhledem k síle piv jsem si ale dával trošku větší odstup od krajnice :-) ). Možná po ¾ hodině klesání na náměstí A. Hlinky stále vím, že jsem „trochu nachmelený“. Tak akorát, ani ne moc ani ne málo. Za svůj výkon jsem si to zcela určitě mohl dovolit. Inu, někdy je třeba změna a ne jen se snažit něčeho „významného“ dosahovat. Někdy není od věci si udělat jen „odpočinkový“ den. Sice z celého výletu je jakékoliv hodnocení času, rychlosti nebo dokonce tempa, či „síly útoku do kopce“ zcela zbytečné, ale vůbec mi to nevadí. Co si budu pamatovat jsou především krásné výhledy do okolí, občas strach nebo přesněji mírné nebo i větší „mrazení“ v zádech na skalách při pohledu na jejich srázy a naopak krásné „kočky“ na Malino-Brdo nebo seběh do města, kdy to zase až tak pomalé nebylo. Na nádraží jsem došel se solidní časovou rezervou, což se jen tak nestává. Nejsem si jistý, jestli jsem dokonce nestihl i pendolino a tak jel až přímo do Svinova nebo jiným vlakem do Žiliny a pak přestoupil na rychlík do Ostravy. To ale také není podstatné. Ve vlaku přišla trochu únava, ale už jsem nic nemusel, tak vše bylo v pohodě. Krásně jsem mohl strávit své zážitky a pomalu nastavovat „HLAVU“ na závod, který mě ve Velké Fatře čeká za 14 dní (13.7.2024) [1].
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=lHMZtcGLm-k … „Behaj lesmi Velká Fatra“ 13.7.2024.
[2] https://www.turistika.cz/mista/prohlidka-zubu/detail … Prohlídka jeskyně „ZUB“ - Závrt u borovice v Ochozském krasu.
[4] https://eu.zonerama.com/FilipKaktus/Album/1790537 … Nějaké fotky z Meškovské propasti, které se mi podařilo na netu objevit.
[5] https://mapio.net/pic/p-6067946/ … tatáž jeskyně, ale s mnohem zodpovědnějším dobrodruhem – na pravé straně fotky je vidět lano.
[6] https://sss.sk/ … Oficiální stránka slovenských jeskyňářů.
[7] https://sss.sk/wp-content/uploads/2020/02/Spravodaj-bibliografia.pdf … Bohužel ani v seznamu článků SSS jsem nic o Meškovské propasti nenašel :-(
VIDEA:
[8] https://www.youtube.com/watch?v=hh_F8bEJ7JY … Ružomberok → Malino-Brdo → křížová cesta → Ružomberok.
[9] https://www.youtube.com/watch?v=vjPZomhiD1A … Haliny, vrchol Malinné a seběh do údolí.
[10] https://www.youtube.com/watch?v=vjPZomhiD1A … Nejkrásnější část červené hřebenovky na Velkou skálu.