Pomník Hany Kvapilové v zahradě Kinských v Praze

Hana Kvapilová náležela mezi největší české herečky a ve své době bývala označována za ženský protějšek Eduarda Vojana. Od roku 1888 působila v Národním divadle v Praze, kde excelovala zejména v klasických shakespeareových dramatech a vůbec ve všech novodobých hrách, ať již českého nebo světového repertoáru. Není tedy divu, že v nekrologu od F. X. Šaldy nalezneme tato slova: "Po smrti Hany Kvapilové není herecké básnířky na naší scéně."

Bylo tedy jasné, že nebude dlouho trvat a objeví se někdo, kdo přijde s nápadem zřízení pomníku této královny českého jeviště. Tím se stalo několik jejích blízkých přátel, kteří v roce 1907 zveřejnili toto provolání:

"Poslání našim spolkům.

V Praze, dne 6. listopadu 1907.

Několik intimních přátel zesnulé Hany Kvapilové ujalo se myšlenky, zbudovati nezapomenutelné této umělkyni pomník, jímž okrášleny býti mají sady na Nebozízku. Jest úmyslem komitétu, provésti sochu z bílého mramoru; dílo má představovati umělkyni dle známého Jejího obrazu Ellidy Wanglové (»Paní z námoří«). Vytvořením sochy pověřen byl český sochař pan Bohumil Kafka v Paříži. Přátelé Hany Kvapilové, uspořádavše soukromou sbírku, sebrali rázem několik tisíc korun na tento pomník, a sbírkám těm jest určen také všechen zisk z literární pozůstalosti Hany Kvapilové, kteráž co nejdříve vyjde tiskem.

Budiž dovoleno podepsaným, požádati také Váš slavný spolek, aby se súčastnil této krásné akce nějakým příspěvkem neb uspořádáním nějakého představení. Pomník, jejž zbudujeme Haně Kvapilové, bude nejušlechtilejší vzpomínkou na Její světlou, neobyčejnou bytost, a bude výmluvně o Ní vypravovat i těm, kdož Jí neznali a kdož ještě po letech uslyší o této ženě, tak významné pro kulturní rozvoj našeho národa. Ušlechtilý kámen, do něhož umělec vtesá Její rysy, bude nám všem i našim budoucím živě vypravovat o Její jasné duši.

Nepochybujeme, že pochopíte naši snahu, i prosíme, abyste příspěvky laskavě zaslali spisovateli F. X. Svobodovi v Praze, v Městské spořitelně.

Růžena Svobodová. Teréza Dubrovská. Marie hraběnka Aichelburgová, Ludmila Danzerová, Leopolda Dostalová, Isa Grégrová, Marie Hübnerová, Růžena Jesenská, Helena Malířová, Růžena Maturová, Teréza Nováková, Božena Viková-Kunětická."

Z něho vidíme, že hlavní iniciátorkou byla spisovatelka Růžena Svobodová se svým manželem, na jejichž adresu byly zasílány rovněž příspěvky na pomník, z nichž výjimečně velkým darem bylo 2 000 K od Terezy Koseové-Dubrovské, jež se od počátku snažila přičinit o vznik pomníku. Jako místo pro pomník byl nejprve zvolen Nebozízek, který Hana Kvapilová milovala kvůli tamním výhledům. V roce 1904 tam dokonce najala byt, v němž strávila se svým manželem a matkou několik týdnů. S tímto umístěním však nastal problém, protože na schůzi pražské městské rady 1. října 1909 bylo jednáno o návrhu, aby obec postoupila část pozemku na Nebozízku pro tento pomník, proti němuž se ohradil kloboučník Weiss, neboť Hana Kvapilová neměla podle něj o obec žádné zásluhy. Ten dokázal přesvědčit kolegy, aby byl onen návrh většinou hlasů zamítnut a později tam byl postaven pomník Karlu Hynkovi Máchovi. Později se přemýšlelo o Žofíně, ale tam měl zase vyrůst pomník Bedřicha Smetany. Podobně se dělo ve smíchovské městské radě roku 1913, kdy se objevila řada kritik nebo alespoň rozpačitých postojů, aby se pomník postavil v nově nalezené lokalitě - v zahradě Kinských, ale nakonec se tamní radní nechali přesvědčit veřejným míněním a ustoupili ze svých postojů. Stejně tak správní komise zahrady Kinského, jež se ve své schůzi 10. března 1914 usnesla, aby bylo oběma zúčastněným městským radám doporučeno postavení pomníku na dosavadním trávníkovém místě na jižní straně budovy Národopisného muzea, kde byla upravena skalka s horskou flórou. Pokud se týkalo převzetí pomníku do správy obou vlastnic zahrady Kinských, tak bylo konstatováno, aby byl převzat buď po 3 letech po postavení, nebo ihned při postavení, ale s dodatkem, že družstvo bude ještě 3 roky udržovat pomník svým nákladem. Zajímavá to věc, neboť správní komise zahrady Kinských ještě 17. března 1913 řekla kategorické ne umístění tohoto objektu, později svůj nesouhlas zjemnila, když 4. října téhož roku označila za vhodné místo pro pomník horní partie zahrady při pískovcových skalách, ale k tomu dodala, že by město mohlo uvažovat o umístění pomníku v Odkolkových sadech proti budově Národního divadla. Jak vidět, tak byl tento pomník přímo "horkým bramborem", který si všechny dotčené instituce navzájem přehazovaly a přitom se dušovaly, že jeho vybudování plně podporují.

Sochař Jan Štursa přitom pracoval na pomníku v letech 1908-1912, protože nebyl s výsledkem stále spokojen a výsledný objekt v podobě Elidy z Ibsenovy hry "Paní z námoří" bývá označován za dílo, jímž bylo uzavřeno první období uměleckého vývoje tohoto sochařského génia, v němž zněla lyrická struna, která byla následně nahrazena živočišnou a smyslnou tělesností. Architekturu pomníku zpracoval architekt Josef Gočár a zahradní úpravu okolo něj měl na svědomí bývalý ředitel pražských sadů František Thomayer, který daroval ze svých říčanských zahrad vzácné druhy šeříku a jiných rostlin na osázení stráně za pomníkem. Základy pro pomník byly v zahradě Kinských vybudovány až v březnu 1914 a následně byl vztyčen podstavec, do něhož byla uložena urna s jejím popelem. V předvečer odhalení pomníku 7. dubna téhož roku byla sehrána v Národním divadle Ibsenova "Nora", přičemž hlavní roli měla členka Městského divadla ve Lvově Wanda Siemaszkowa (viz https://pl.wikipedia.org/wiki/Wanda_Siemaszkowa). Čistý výtěžek z tohoto představení putoval rovněž na uhrazení nákladů spojených s pomníkem, jehož slavnostní odhalení následujícího dne nebylo de facto slavností, protože bylo upuštěno od mnoha oficialit a vzpomínka na tuto dramatickou umělkyni byla složena pouze z květin a zpěvu smíšeného sboru. Nebylo ani slavnostních řečí, natož samého odhalení pomníku.

Péče o něj by se dala označit za vzornou, což dokazuje malá zmínka v "Národních listech" z 16. října 1922: "Toileta soch. Nedávno umyli sochu sv. Václava na Václavském náměstí od sazí, které ji pokrývaly mastnou vrstvou, a hle! již se ukazuje na bronzu náběh k oné patině, která za dob čistého ovzduší pražského nám vykouzlila věčně zelenou kupoli malostranského Sv. Mikuláše i jiných pražských budov. I sochy musí se občas umývati, bronz, jako mramor. Štursův mramorový pomník Hanny Kvapilové v zahradě Kinských byl od svého vsazení umyt již dvakráte. Rádi konstatujeme, že v rozpočtu pražské obce je položka na tuto toaletu pražských pomníků, bez toho nečetných." Roku 1932 došlo k podstatné změně místa u pomníku, a to v rámci úprav zahrady Kinských, provedených sadovým úřadem města Prahy. V tomto stavu vydržel pomník až do dnešní doby. 22. prosince 1964 získal památkovou ochranu, když byl spolu s dalšími objekty areálu letohrádku Kinských a jeho zahrady zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/pomnik-hany-kvapilove-3051921). Naposledy byl zrestaurován v letech 1988 (Marie Leontovyčová) a 2001 (Jiří Kašpar a Milan Vácha).