Praha - Žižkov

Turistické cíle • Městská část

pohled z vrchu Vítkov na starý Žižkov • Fotografie (31) • Foto: Ovečka

Vstoupit do fotogalerie (31 fotografií)

největší jezdecká socha ve střední Evropě - Jan Žižka na Vítkově

letní pohled na starý Žižkov

Vstoupit do fotogalerie (31 fotografií)

Dnešní území Žižkova bylo v minulosti řídce osídlenou krajinou za hranicemi Prahy. Velkou změnu přineslo rozhodnutí císaře Karla IV. z 16. února 1358, aby stráně kolem Prahy v okruhu tří mílí byly posázeny vinicemi. Majitel pozemku byl přímo povinen vinice založit, a pokud tak nechtěl nebo nemohl učinit, musel povolit zakládání vinic druhým osobám. Obyvatelé ?hor viničních? se řídili zvláštním viničním právem, které bylo dalšími panovníky potvrzováno, naposledy Františkem I. v roce 1808. Podle těchto privilegií byli vinaři osvobozeni od berního poplatku a ungeltu a zároveň se tu přísnými tresty hrozilo škůdcům veřejného pořádku. Správu území vedl zvláštní úředník s titulem ?perkmistra hor viničních?. Nechráněné vinice mnohokrát během staletí zpustošily nájezdy vojsk, koncem 17. století musel perkmistr zapsat do knih: ?Na vinicích jest mnoho, velmi mnoho porubáno?. Za takovéhoto stavu mnozí majitelé raději přeměnili vinice na pole a zahrady. Proto také císař Josef II. zrušil perkmistrovský úřad a v roce 1848 se dokonce vážně uvažovalo o rozdělení viničních hor mezi sousední obce. Naštěstí se místním osadníkům podařilo zachovat celistvost území, které guberniálním nařízením z 13 června 1849 obdrželo pojmenování Vinohrady. Teprve roku 1867 během své návštěvy v Čechách císař František Josef I. dovolil obci užívat polepšeného názvu Královské Vinohrady. Ještě podle soupisu z roku 1837 napočetli sčítací komisaři na celém rozsáhlém území 66 domů a usedlostí se 169 obyvateli a k tomu 216 kusů hospodářského dobytka, 115 ovcí, 67 koní, 8 vepřů a 4 kozy ? zvířat tedy bylo více než lidí. Za posledních sto let většina usedlostí zanikla a jejich památku připomínají jen místní názvy jako Hrabovka, Ohrada, Parukářka, Pražačka, Sklenářka nebo Vyšinka. Podnikatele staveb v hradebním obvodu pražské pevnosti odrazovala vojenská správa, která si demolicemi vynucovala bourání budov poblíž hradeb pro případ válečného ohrožení. Prohraná válka s Pruskem roku 1866 sice ukázala na neúčelnost hradeb v moderní poválečné strategii a vedla k prohlášení Prahy otevřeným městem, ale stát neustále otálel se zbořením opevnění. Teprve po zdlouhavém vyjednávání pražská obec hradby vykoupila a roku 1874 začala s jejich bouráním. Bohužel, hradební plochu z větší části získala železnice, která znemožnila plynulé spojení Prahy a Žižkova. V důsledku pádu hradeb několikrát stouply ceny pozemků za branami, na kterých se urychleně začalo stavět. Zájem stavebníků se nejvíce soustředil na vídeňskou silnici (pozdější Husitská a Koněvova) a do okolí nově vzniklého Komenského náměstí, kde stavěli domy František Horn, Karel Hartig, Ferdinand Kühn a Josef Kutina. 16. července 1875 Zemský výbor rozdělil přes nesouhlas obecního zastupitelstva Královské Vinohrady na dva díly. Při rozdělení připadlo prvnímu dílu (dnešní Žižkov) 354 domů a druhému dílu (dnešní Královské Vinohrady) 235 domů. Příslušný výnos ponechával oběma dílům právo žádosti o udělení nového jména, čehož také žižkovští využili. Název Žižkov byl úředně povolen výnosem ministerstva vnitra ze 7. srpna 1877, když se neujal loajální název Rudolfov na počest rakouského korunního prince.

Byty u parku na Vackově