Radoušova ulice v Hradci Králové

Pokud by někdo vyrazil z Dlouhé ulice kolem Klicperova divadla do Žižkových sadů (původně zvaných od roku 1896 jako Žižkovo náměstí, od roku 1939 šlo o Žižkovy sady, od roku 1942 o Schlageter Park, od roku 1945 opět o Žižkovy sady, od roku 1950 o Klicperovy sady, v nichž byl 4. června 1971 slavnostně odhalen pomník Janu Žižkovi z Trocnova a od roku 1971 nese tento park současné pojmenování), půjde malou uličkou, spíše takovou průchozí spojnicí, o níž by ani neřekl, že může být samostatným a dokonce pojmenovaným veřejným prostranstvím.

Jde totiž o Radoušovu ulici, která byla pojmenována již v roce 1896 a od té doby nese stále svoje původní pojmenování, neboť osobnost, podle níž byla pojmenována, nevadila žádnému z politických režimů, ani nacistům, natož komunistům. Jednalo se totiž o malíře Matouše Radouše, jenž se narodil asi roku 1550 v Chrudimi, v letech 1596-1604 žil v Hradci Králové, kde vyzdobil zdejší kostely různými obrazy a zemřel 6. prosince 1631 ve svém rodišti. Nejvíce se však na něj vzpomíná v souvislosti s dvoudílným českým Královéhradeckým graduálem, zhotoveným v letech 1592-1604 (někdy se udává za počátek díla již rok 1585, ale dílo mělo trvat 12 let, a tak se používá spíše rok 1592, i když o jeho sepsání bylo městskou radou rozhodnuto již v roce 1578) třemi osobnostmi: královéhradeckým písařem Matějem Litoměřickým, chrudimským regenschorim Jiřím Rychnovským a právě malířem Matoušem Radoušem. Z tohoto graduálu se zpívalo ještě v 18. století a po zrušení literátského bratrstva koupili zdejší měšťané 6. srpna 1785 oba díly graduálu v dražbě. Tento překrásně vyvedený graduál, v odborné literatuře uváděný též jako Královéhradecký kancionál, přesáhl jak místní, tak regionální význam a je dodnes předmětem studia různých muzikologů a historiků umění.

Původně se však této ulici říkalo Stará hradní ulička, což mělo připomínat to, že se v těchto místech původně rozkládal královský hrad, k jehož zániku došlo v červenci 1423, aby toto místo nebylo již podhoubím konzervativních sil, snažících se podkopat moc kněze Ambrože, Jana Žižky z Trocnova a jiných vedoucích husitských osobností. Mnohé středověké nálezy se zde podařilo objevit při záchranných archeologických průzkumech v roce 1995, případně na sever od ulice roku 2004. Jako zajímavost může být zmíněno i to, že do této uličky není zařazen žádný přilehlý objekt, všechny totiž náležejí k Dlouhé ulici.

Pokud do této uličky vejdeme z již jmenované Dlouhé ulice, tak celou její levou stranu tvoří zeď budovy čp. 95. Na jejím místě se původně nacházelo 16 domů gotického původu, které zanikly v souvislosti s výstavbou vojenské nemocnice, k níž došlo v letech 1787-1797. Jako vojenská nemocnice sloužil tento trojkřídlý jednopatrový areál do roku 1924, poté byl kasárnami a štábním objektem a od roku 1998 se v něm nacházejí policejní sklady a výukové prostory. Tento areál míval původně i svoji zahradu, v níž byla v roce 1821 umístěna pamětní deska veliteli královéhradecké pevnosti Johannu Sechterovi von Hermannstein, která měla připomínat to, že ji onen důstojník nechal založit. Když byly zbořeny schody od divadla do Žižkových sadů, dostali se do areálu nemocnice neznámí vandalové a tato pískovcová kostka s německým nápisem, umístěná na cihlové podezdívce, byla shozena dolů a rozbita. Na konci uličky je pak situováno kvůli nestabilnímu terénu mnohokrát opravované a stavebně proměněné schodiště, po němž se můžeme dostat do již zmíněných Žižkových sadů.

Naopak pravé nároží tvoří dům čp. 96, který tu stával již na konci 13. století. Koncem 19. století se v něm nacházel hostinec Drátenická beseda (od roku 1875 Zlatá husa, někdy psaná i jako U Zlaté husy). Jelikož neměl toalety pro hosty, byl za ně využíván prostor mezi opěrnými pilíři domu a de facto většina dnešní Radoušovy ulice. Nebyl to krásný pohled, a tak magistrátu došla trpělivost a v roce 1872 nařídil majiteli domu Janu Ulmanovi, aby mezi pilíři zřídil ohradní zeď, čímž by bylo zamezeno nepřístojnému chování hostů. Od roku 1995 dokončené rekonstrukce slouží objekt jako restaurace Satchmo a v patře se nacházejí byty pro zaměstnance Klicperova divadla.

Za ním se nachází proluka, jež je nazývána jako Divadelní náměstí. Její úprava pochází podle projektu Ing. arch. Alexandra Pura z roku 1996. Právě někde v těchto místech vedl rovněž původní vchod do Klicperova divadla, jež bylo vybudováno v letech 1884-1885 podle návrhu architekta Viktora Weinhengsta a slavnostně otevřeno 24. března 1885 představením Jednoty divadelních ochotníků Klicperovou "Eliškou Přemyslovnou". Proluka pak končí domem bez čp., který je součástí již zmíněného Klicperova divadla, čímž ulice, jež byla naposledy upravena v roce 1997, končí.