Skalica, pravý slovenský Řím

Za slovenský Řím bývá sice většinou označována Trnava, ale záhoráckému okresnímu městu Skalica, nacházejícímu se paradoxně v Trnavském kraji, toto označení sluší snad ještě více. Koneckonců málokde ve světě bývá běžným jevem, že v patnáctitisícovém městě najdeme více než desítku významných kostelů, navíc často klášterních. A to zde na nás čekají nejen stavby sakrální, ale také např. pozoruhodné památky technické nebo krásná okolní příroda. Vždyť nedaleko odsud – a východním směrem - začínají Bílé Karpaty. A vzhledem k tomu, že se Skalica stala svobodným královským městem již v roce 1372 a svého času se jednalo o jedno z největších a nejvýznamnějších měst na území dnešního Slovenska, ten počet památek zase až tak nepřekvapí. Udivující je spíše zachovalost historického jádra, které přežilo i socialistickou panelovou výstavbu, a dnes je, samozřejmě, už i chráněnou městskou památkovou zónou. 

Skalica se nachází v blízkosti hranic s Českou republikou i řeky Moravy, první písemná zmínka o ní pochází z roku 1217. Tehdy se ovšem ještě jmenovala Zakolcha. O dějinách města si v následujících řádcích prozradíme alespoň pár základních informací. A právě řeka Morava hrála v prehistorii Skalice velmi důležitou roli. Při řece vznikala první osídlení, po ní vedla velmi důležitá Jantarová cesta a ona dávala lidem úrodnou půdu a tedy i obživu. Na začátku 13. století pak začíná skutečná a doložitelná historie města.V roce 1217 uherský král Ondřej II. věnoval skalické území synům nitranského župana. Na konci století byla sice tato oblast válkami poměrně zpustošená, ale také byla vybudovaná nejstarší památka ve městě – rotunda sv. Jiří.

Roku 1372 povýšil Ludvík I. osadu na svobodné královské město a nechal ho opevnit kamennými hradbami, jejichž zbytky zde můžeme vidět dodnes. Na růstu města se pak podepsali král Zikmund Lucemburský i moravský markrabě Jošt. Počátkem 15. století vlastnil město Ctibor z Beckova, který zde založil starobinec. Vše by bylo v pořádku i nadále, kdyby se na tuto oblast nesoustředili husité, kteří město v podstatě vylidnili. V polovině století však přichází Turkobijce Jan Hunyiady a Skalica se začíná opět rozrůstat. Vzniká mj. farní kostel a františkánský klášter. Ve městě je brzy šest stovek domů, většinou bohužel dřevěných. A tak začne úřadovat červený kohout. Ten z roku 1559 město v podstatě zlikvidoval. Ty další „výživné“ přišly v letech 1592, 1601, 1620 nebo 1631 a většinou při nich hořely i pozdější památky. Nejčastěji farní kostel, ale občas i radnice nebo rotunda. Tragický byl požár v roce 1639, kdy opět shořelo téměř celé město. O sto let později se to ještě zopakovalo. A když zrovna nehořelo, řádil tady mor, jehož epidemie město zachvátila v letech 1535, 1581, 1645 a 1710. Nebo Turci, kteří město vyplenili roku 1529. Zkrátka se zde Žerotínům v letech 1527 až 1568 nevládlo úplně pohodlně a jednoduše.

Ve stejné době ovšem město zaznamenalo rovněž rychlý rozvoj řemesel a zejména vinařství. Zajímavě zní zejména informace, že přímo na radnici byl výčep, kde se točilo a prodávalo městské víno. Tedy ne že by dnes na radnicích mnozí úředníci „nechlastali“, ale tenkrát dokonce dostávali ve víně část mzdy. Dnešní vinaře by možná potěšil tehdejší zákon, podle kterého dostal ten, kdo kradl hrozny, okamžitě trest smrti (platil, bohužel, jen do roku 1616). Fungovala zde také výroba plátna nebo významné cechy zedníků, kameníků, obuvníků, kovářů, řezníků, bednářů nebo obuvníků. A také se – díky tzv. České cestě – výrazně rozvíjel obchod. Městu výrazně rovněž pomohla návštěva krále Ferdinanda III. v roce 1645 i příchod jezuitů o čtrnáct let později. Ti zde také ve II. polovině 17. století postavili své gymnázium. Ještě těsně před ním byl vybudován kostel evangelický.

Smutnou kapitolou 17. století byly pro Skalicu války a jejich následky. Například v roce 1605 pustili skaličtí za své hradby povstalecké vojsko Štefana Bočkaje. Ti pak odsud vyráželi na loupežné výpravy na Moravu. Díky tomu se následně – a ještě téhož roku – Moravané skalickým krutě pomstili a město totálně vydrancovali. Poté přišly již zmíněné požáry a následně také Třicetiletá válka ... a v roce 1650 Švédové. Naopak období, které přišlo poté, znamenalo pro město převážně růst, prosperitu a nové stavby. Vznikla budova radnice, kláštery karmelitánů i paulánů a počet obyvatel se téměř zdvojnásobil. Naopak postupně zmizely historické rybníky i komplex pivovaru, recipročně se však roku 1889 objevila železniční stanice. Začátkem 20. století se pak město stalo významným centrem národně-osvobozeneckého boje a v roce 1918 dokonce krátkodobým sídlem slovenské Dočasné vlády. A další historie je již víceméně naprosto nezajímavá.

O to zajímavější jsou však zdejší památky a také muzeum. V místním Záhoráckém muzeu najdeme část etnologickou, archeologickou a historickou, kterou ještě doplňují tzv. Blahovská izba a Koreszkova galerie. Z významných památek musíme zmínit zejména pozdně románskou rotundu sv. Jiří, Jurkovičův secesní Spolkový dům, který je současně sídlem muzea, hradební Severní bránu, židovský hřbitov ze 17. století, klasicistní kalvárii, mlýn bratrů Piláriků, několik úseků městských hradeb z I. poloviny 15. století a množství staveb sakrálních. Z nich můžeme za nejvýznamnější označit farní kostel archanděla Michaela, goticko – barokní karner, barokní jezuitský kostel sv. Františka Xaverského s kolejí a pozoruhodnou pohřební kryptou, františkánský kostel Panny Marie Sedmibolestné s klášterem, který nezapře svůj goticko – renesanční původ, nebo klasicistní evangelický kostel s Jurkovičovou zvonicí.

Ze slavných rodáků jsou - kromě již zmíněného historika Sasinka - pro běžného smrtelníka asi nejznámější hokejista Žigmund Pálffy (tým HK 36 Skalica je dnes účastníkem slovenské extraligy LH), vynikající (pro mnohé z nás hlavně art-rockový) varhaník Marián Varga nebo operní zpěvák Janko Blaho. A své nezastupitelné místo mají ve Skalici také trdelníky. Tzv. Skalický trdelník je považován za velkou místní specialitu a dones se vyrábí i v historické klášterní kuchyni.

Skalica je z České republiky poměrně dobře dostupná po silnici (chybí však rychlostní komunikace), železnici (hraniční přechod do ČR) i vodě (vnitrozemský přístav pro osobní plavidla, Baťův kanál). Vzhledem k velikosti města je zajímavé, že tady od roku 2009 funguje i MHD. Možná proto aby se zbytečně neunavovali studenti zdejší Středoevropské vysoké školy.