Skály okolo vrcholu Maliníku

Že se v pravé horské mlze terén velmi špatně zkoumá, dosvědčuje má prosincová návštěva "dvojhory" Maliníku a Mazanců, které se nacházejí nedaleko Bedřichova pod Rabštejnem a přináleží tudíž mezi vrcholky Hraběšické hornatiny. Při průstupu jižním svahem Maliníku, který je až na několik málo míst skáluprostý, jsem se namísto bloudění zamlženým hvozdem s důvěrou svěřil kolejím lesní cesty. Ta mne záhy vyvedla vysoko do sedélka, oddělujícího prostorově menší vrchol Maliníku od velmi protáhlého dvouvrcholu Mazanců. Tady se z jehličnatého hvozdu po mé pravici vynořilo jak tajemný přízrak rozložité skalisko, z něhož do výše víc jak deseti metrů trčí bizarní a špičatá skalní věž. Tak jako všechny ostatní v této oblasti, je i ona vystavěna z více či méně zemskými tlaky proměněných krystalických břidlic. Při obchůzce kolem dokola jsem sice mohl ocenit zajímavé tvary hlavní skály (i jejich postranních výchozů), ne tak ale už její rozlehlost, neb ta tonula v mléčné mlze. Za skalní věží jsem narazil na Rozcestí. Já se vydal po pěšině vlevo, ale tahle cesta byla slepá a končila u mohutné skalní zdi, za níž se v poryvu větru objevila hluboká propast.

Vzápětí jsem byl obklopen ještě hustší clonou oparu a i moje hlava byla najednou omotána předivem, utkaným ze zoufalství a zmatku: "Ci boha - gde to vlastně su, gdyž tady tá cesta končí?!? A jak dál?"

Stačilo ale potřást kšticí, ukrytou pod kulichem a v mozku se najednou rozjasnilo: "No, šak teď asi stojíš na samém vrcholu Maliníku a negde hluboko pod tebú sa nacházá tá Vysoká skalní stěna, kerú´s pojmenovál "Skalní katedrálú" a gde sas měl v sútěsce na podzim zapleštit!!"

A byl jsem doma! Vskutku - když poryv větru mlhu pode mnou na okamžik částečně odfoukl, spatřil jsem pod sebou ukloněnou skalní plošinu, která už byla pravděpodobně součástí té mohutné skalní stěny: "Tož tadyma dál cesta opravdu nevede, protože tys v téj mlze ztratil orientační smysl a aj sis poplétl všecky světové strany. Mosíš sa vrátit zpátky na to Rozcestí a jít na druhú stranu!"

I stalo se. A tentokrát už - i když mlha stále za mnou i přede mnou - trasa směřovala tím správným směrem. Zanedlouho jsem minul další rozcestí lesních cest a ze svahu vpravo se vyloupla silueta skaliska, kolem kterého už jsem několikrát v minulosti šel. Pak se cesta změnila na pěšinu a začala prudce stoupat k prvnímu vrcholu Mazanců, který je ozdoben věncem menšího skalního městečka, nacházejícího se poblíž staré trampské či lesnické chaty.

(Ale o zajímavostech skalního temene Mazanců už jsem tady na Turistice psal...)