Šmidrkalova vila čp. 165 v Roudnici nad Labem

U zrodu této obytné nárožní jednopatrové budovy v novorenesančním stylu stál architekt a bratr spisovatele Julia Zeyera Jan Zeyer, který ji v roce 1900 navrhl pro roudnického obvodního lékaře MUDr. Františka Šmidrkala a jeho manželku Emilii, roz. Švagrovskou († 17. října 1913 v pouhých 49 letech), a to na místě zděného objektu čp. 148, jehož položení můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 1. třídy Carla Koralka a geometra 2. třídy Josefa Schwarze a podle „Adresáře města Roudnice“ z roku 1892 náležel dědicům J. Prachenského. Stavba čp. 165 bývá označována za poslední dílo tohoto architekta a jeho provedením byl pověřen místní stavitel Jan Brodský, jenž ho o rok později dokončil. Tento člověk totiž nebyl pouhým stavitelem, ale rovněž architektem, který nasbíral mnoho úspěchů v různých architektonických soutěžích (např. 2. místo v soutěži na stavbu radnice v Sedlčanech v roce 1902 a na výstavbu nové budovy roudnické záložny podřipské téhož roku, kterou alespoň podle návrhu architekta Františka Pfistra v letech 1902-1903 realizoval) a mnohé z jím navrženého bylo také vybudováno (domy čp. 16 z roku 1898 a čp. 896 z roku 1910).

Architekt umístil do přízemí, v jehož vstupní chodbě byla vymalována profesorem Otakarem Nejedlým, jehož pamětní desku od sochařky Pauliny Skavové nalezneme od 8. listopadu 2019 na domě „U Petráčků“ čp. 35 u kaple sv. Josefa (původní, odhalená v listopadu 1958, měla zmizet beze stopy v 80. letech 20. století), dvojice nástěnných obrazů, ordinaci s čekárnou na jedné straně a rezervní pokoj na druhé straně schodiště. Proti čekárně byly situovány toalety pro pacienty a prádelna. Zbytek přízemí zabíral byt, který sestával z předsíně, kuchyně, spíže, pokoje pro služku a dvojice pokojů, kam byl přístup pouze jedním uzamykaným vchodem, takže se nemohlo stát, aby se zatoulaný pacient ocitl v tomto bytě, který býval často využíván k činžovnímu bydlení.

Bytu lékaře a vlastníka domu zároveň bylo vykázáno místo v patře, aby nebyl přímo obtěžován pacienty nebo jinými příchozími, u nichž se nejednalo o rodinné hosty. Byl o mnoho větší než výše jmenovaný přízemní, protože se skládal z předsíně, kuchyně, lázně (z dnešního pohledu koupelna), toalety, pokoje pro služku, spíže a pětice dalších pokojů. Zvláštní vchody z předsíně měly 3 pokoje, kuchyně, lázně, toaleta a pavlač ve světlíku.

V době stavby byla parcela obklopena ze tří stran zahradami, o nichž se uvažovalo, že nikdy nedojde k jejich zástavbě. Z tohoto důvodu byla většina pozemku využita rovněž pro zahradu a zbytek pro malý dvorek se železným bidlem ke klepání koberců, pro umístění jámy na popel a odpadky a navíc tu byl umístěn malý dřevěný drůbežník. Celková zastavěná plocha činila 213,73 m2, přičemž předběžný celkový náklad před kolaudací budovy činil 18 697 zlatých a 76 krejcarů, z čehož 1 200 zlatých tvořilo vydání za zmíněnou žumpu, drůbežník, úpravu dvorku a zahrady a oplocení.

Sedlovou střechou krytý objekt je však zajímavý zejména svým exteriérem, který upoutá okamžitě zrak návštěvníka, procházejícího Rvačovem. Zejména jde o silně členěnou fasádu se vstupem z Proboštské uličky (dnes ulice U Úlů), v přízemí pouze bosovanou, a nárožní rizality s volutovými štíty, přičemž rostlinnými sgrafitovými ornamenty zdobená patrová římsa člení dům horizontálně a v prvním patře rizalitu se nacházejí navíc velká sgrafita – vlevo sv. Václava (památkáři označovaná za Jana Žižku z Trocnova, v mnohém podobná sv. Václavovi na továrně firmy Kopecký a Svátek v Hostomicích) a z druhého díky povětrnosti a dlouhodobé neúdržbě zbyly pouhé náznaky. Podle všeho šlo o dalšího světce či zemského patrona, ale nedá se poznat, zda šlo o sv. Vojtěcha či sv. Jana Nepomuckého, případně úplně jinou postavu, např. malířem Ladislavem Novákem oblíbenou figuru sv. Floriána. Dohledat se mi nepodařilo, kým by toto sgrafito mohlo být, třeba mé řádky bude číst nějaký pamětník, který mi bude moci tuto věc osvětlit. V parapetu oken 1. poschodí hlavního průčelí se navíc nachází datace objektu – letopočet 1901. Tato vnější i vnitřní výzdoba vznikla spoluprací architekta a malíře Ladislava Nováka z Prahy s malířem Otakarem Nejedlým.

MUDr. Šmidrkal (* 5. prosince 1860 Velké Hlušice) ordinoval v objektu ještě koncem 30. let 20. století (roku 1922 byl jmenován vrchním železničním lékařem), kdy byly jeho ordinační hodiny každodenně od 7.00 do 9.00 hod. a od 13.00 hod. do 14.00 hod., měl vlastní rentgen i horské slunce. I když byl jeho jazyk mnohdy až příliš ostrý, jako lékaře si ho místní nemohli vynachválit. K drobné přístavbě domu došlo v 1. polovině 30. let 20. století, čehož důkazem může být zakreslená půdorysná změna v katastrální mapě z roku 1935 od Ing. Františka Valchy. Po úmrtí MUDr. Šmidrkala v roce 1947 se stali jeho dědici synové: lékárník Vojtěch Šmidrkal a štábní kapitán Ing. Zdeněk Šmidrkal, jenž se roku 1924 oženil s Jarmilou Dlouhou, roz. Nettlovou. Později se dostal dům do rukou státu a byl obhospodařován místní Domovní správou, jež ho používala k nájemnímu bydlení. 26. července 1967 byl zapsán do státního seznamu kulturních památek, ale jeho údržbě nebyla věnována tehdy velká pozornost. Příkladem může být zpráva z roku 1967 o tom, že z domu silně odpadává omítka. Díky privatizaci bytového fondu se dostala nemovitost zpět do soukromých rukou. Od roku 2006 spravuje objekt Společenství Rvačov 165, Roudnice nad Labem, které je společenstvím vlastníků bytových jednotek. To v roce 2010 nechalo dům s příspěvkem města opravit. Těchto prací se zhostila firma RO-AL CZ, s. r. o. Roudnice nad Labem. Více o tomto domě lze nalézt zde: https://pamatkovykatalog.cz/dum-18403427. Co říci na závěr? No, není ta Roudnice překrásná, když ukrývá tolik skvostů?