Socha „Muž práce“ v Hořicích

Význačná postava našeho sochařství Ladislav Šaloun se nezapsala do dějin pouze svými velkolepými pomníky, ale rovněž řadou drobnějších prací, k nimž náleží také „Muž práce“, který se původně nacházel v hořických Smetanových sadech.

Pro některé, méně znalé Šalounova díla, je tato a obdobné plastiky se sociálními tématy přímo překvapivá, neboť by je nejspíše zařadili do období socialistického realismu, ale chyba lávky. V té době se komunistické hnutí teprve formovalo, hledalo svá východiska a formy a označovat Ladislava Šalouna za jeho příznivce by bylo přinejmenším „přitažené za vlasy“. On se totiž věnoval sochám prostých lidí pouze z toho důvodu, že sám pocházel z obyčejné rodiny a práce podle něj byla okrasou člověka, ne pohanou, jak se dnes mnohdy zdá a je populárním o ní takto hovořit. Na pracujícím člověku chce představit ušlechtilost tohoto životního poslání a naopak ho dostat z do neprávem zapadlé periferie na zraky všech a ukázat, že se obyčejný pracující člověk nemá za co stydět, právě naopak, že by se bez jeho rukou či jiného přičinění ti ostatní neobešli. Něco jiného je planě hovořit, plánovat a něco jiného tyto věci vytvářet, dát jim tvar a formu. Zároveň chce ukázat tvrdost takového života, což můžeme vidět např. na jeho „Hutníkovi“ (1898), figurách na Živnobance v Terstu (1913), na „Lodníkovi“ (1913), v „Práci a Osvětě“ na plynárně v Michli (1927), ale zejména na soše „Ženy“, dělnice vpadlých prsou, jež připomíná díla belgického sochaře Constantina Meuniera.

Svébytným vrcholem jeho snažení je „Muž práce“, který má ztvárnit ohlas velkých sociálních změn té doby a ukázat roli dělnictva v tomto snažení. Zároveň přenáší celý problém do sochařsky účinnější podoby – jediné figury. Původně tato secesní bronzová plastika nesla pojmenování „Ze dne ke dni“, což mělo být příhodnějším názvem této skulptury, ale protože toto jméno mělo až hanlivý podtext, získalo následně současné označení.

Podle mnoha pramenů měla socha vzniknout v roce 1908 (některé zdroje kladou počátky tohoto díla až do roku 1900, ale v té době šlo o pouhou „skizzu nádenníka nesoucího těžký kámen, plnou živosti a pravdy v pohybu a jež by zasluhovala důkladného provedení“, alespoň podle zmínky v „Lumíru“ z 15. března 1901) v době přípravy Husova pomníku v Praze a před objednávkou na Husův pomník pro Hořice, ale skulptura byla vystavena již na Dělnické výstavě v Praze roku 1902, z čehož můžeme dovodit, že vznikla již na přelomu století a v uvedeném roce 1908 pouze odlita do bronzu, i když zmínky o této bronzové soše jsou v místním tisku až z roku 1914, kdy byl odhalován od téhož autora nový pomník M. Jana Husa. Autorovi „Muže práce“ byl modelem dlaždič, jenž zrovna v té době pracoval před jeho ateliérem, ale Šalounovi nešlo přímo o něj, ale chtěl se pokusit o vyjádření namáhavosti práce v kamenolomech okolo Hořic, kterou na vlastní oči tolikrát již viděl a jako sochař si jí nesmírně vážil, protože bez těchto bezejmenných lidí by nemohl tvořit tak, jak by chtěl.

Původně ji však autor ponechal vystavenou pouze ve svém ateliéru, kde si ji při jedné z návštěv vyhlédl jeho přítel Jan Kyselo, odborný učitel a kustod místního muzea. Ten ho přesvědčil, že tak kvalitní dílo, jež ukazuje namáhavou práci těch, kteří svojí lopotou dopomáhají k úspěchu právě jich – výtvarných umělců, se nesmírně hodí jako umělecký doprovod takového města jako jsou Hořice, jež jsou právě úzce spojeny se sochařstvím a kamenictvím. Plastika se tak dostala nejprve do Umělecké síně a následně do Galerie plastik císaře Františka Josefa I., zřízené při c. k. odborné škole sochařsko-kamenické v Hořicích a slavnostně otevřené 2. prosince 1908. Zde zaujala též další místní veličinu - MVDr. Josefa Fejfara, v letech 1907-1918 starostu Hořic, jenž ji nechal odlít do bronzu a umístit do Smetanových sadů k dalším významným sochařským dílům.

Zmínku o tom můžeme nalézt v č. 5 časopisu „Máj“ z roku 1910: „ZE DNE NA DEN. Ladislav Šaloun od počátku svého tvoření jevil zájem o malého člověka. Sáhl přímo ke kořenům moderního života, v massy nejslabších členů lidské společnosti, odsouzené k trudné, vražedné a beznadějné práci. Přes to však byl dalek tvořiti díla rázu agitačního. K těm ubohým, sedřeným lidem poutají ho dvě věci: hluboký soucit a interes výtvarníka. Nalézá mezi nimi víc karakteristického než v ostatní uniformní a bezvýrazné společnosti. Niterné pojímání zřetelně vidíme na sehnutém těle topičově, jenž »ve chvíli oddechu« upadl v těžké myšlenky, na skupině »Lví stopou«, kterou Šaloun illustroval stejnojmennou báseň Nerudovu, na skizzách »Vypuzenci« a »Umřel«, nejcitověji vyjádřených, ale neprovedených, na dekorativních pracích na nádraží císaře Františka Josefa a nejnověji na Zemské bance, a konečně a zvláště na pomníku Husově. Skupinou božích bojovníků dal Šaloun dosud nejmohutnějším způsobem výraz svým lidským a uměleckým sympathiím k vrstvám nesčetných bezejmenných hrdinů života i práce. Nestaví tu podle jasného zjevu Mistrova vojáků, neboť byli to prostí, drobní lidé, sedláci, řemeslníci – dělníků v moderním smyslu tehdy nebylo – kteří, uchváceni ideou, způsobili onu slavnou dějinnou smršť, tvořící jádro české historie. Proto buduje Šaloun pomník netoliko Husovi, ale i těm tisícům, bez nichž Husovo působení i jeho pře a smrt nebyly by měly praktického výsledku. Nazírá na hnutí husitské jako na hnutí mass, jemuž nelze upříti obdivu a uznání, poněvadž pramenem jeho nebyl útisk materielní, nýbrž duševní a hybnou silou myšlenka ducha osvobozující. Také muž s kamenem v žilnatých rukou, žijící ze své práce ze dne na den, je z prací Šalounových, vyjadřujících jeho pochopení životních trudů. Práce tato byla studií, kterou umělec daroval hořické galerii. Vzácnou, u nás vskutku výjimečnou obětavostí hořického starosty, p. J. Feifara, bylo pak možno dílo provésti v nadživotní velikosti a postaviti v bronzovém odlitku ve Smetanových sadech v Hořicích. Mají tak Hořice, město se známými lomy pískovcovými, svůj pomník práce, snad první v celém království.“

Za německé okupace měla být socha zrekvírována a určena pro válečné účely. Naštěstí byla ukryta a po osvobození se opět navrátila zpět do města, i když ne již na původní místo, nýbrž na rozhraní Husovy ulice a Komenského náměstí, aby se stala jakousi alegorickou vstupní branou do města, z níž by každý pochopil, kam to přichází či přijíždí, pokud by tak sám nevěděl. Později zaujala rovněž památkáře, a tak byla socha 6. února 1964 zapsána do státního seznamu kulturních památek. Více o ní lze nalézt zde: https://pamatkovykatalog.cz/socha-muz-prace-2152705.