Starý židovský hřbitov v Roudnici nad Labem

Židé přicházeli do Čech již v raném středověku a tak tomu muselo být též v Roudnici nad Labem, i když tuto možnost nemůžeme listinně nijak potvrdit, protože první zmínku o židovském osídlení Roudnice nad Labem máme až z 19. listopadu 1541, kdy byli Židé neodůvodněně podezřelí ze spojenectví s Turky a ze zakládání ohňů na jejich objednávku. Kolik jich tehdy bylo zbito, zda nějaký Žid na toto doplatil životem, tak to se dnes již nedozvíme. Další zprávy pak nalezneme z několika listin z roku 1595, v nichž se hovoří o tom, že roudnická vrchnost obnovila místním Židům již dříve udělená privilegia. Zuřivá katolička Polyxena z Lobkovic, předtím z Rožmberka, rozená z Pernštejna totiž nejprve rozkázala Židy vypovědět z města. Ti se však na ni obrátili s žádostí, aby zde mohli zůstat. Úpěnlivé prosby byly nakonec vyslyšeny, a tak roudničtí Židé zůstali ve svých domech a provozovali nadále své živnosti.

Jejich původní ghetto se 24 domy, modlitebnou, školou a "domem života" (hřbitovem) se nacházelo v sousedství zámku, kde v roce 1613 došlo k založení kapucínského kláštera. Původní židovský hřbitov, jenž vznikl nejspíše koncem 15. století pro Židy z Roudnicka a Lounska, se stal klášterní zahradou, což můžeme dokázat tím, že zde byly v následujících staletích mnohokrát vykopány lidské ostatky. Ty byly spolu s některými původními náhrobními kameny přemístěny na nový židovský hřbitov, který byl vykázán místním Židům v období let 1613-1618.

Ten vznikl v místech zahrady, jež byla odkoupena za 40 kop míšeňských od zdejšího měšťana Jiřího Lva, u něhož se podle příjmení uvažovalo, že jeho předci mohli být původně též židovského původu, ale prokázat se to nijak nedá. Zatímco mnohé kosterní pozůstatky zůstaly pod zemí klášterní zahrady, tak ostatky nejvýznamnějších roudnických židovských osobností byly vykopávány a přenášeny s náhrobními kameny na nové židovské pohřebiště, kde později skončily též vykopané mrtvoly z kapucínského kláštera. K tomu musíme dodat, že nejstarší dochovaný náhrobní kámen pochází z roku 1611 a byl původně zřízen nad ženským hrobem. Jako další výrazný náhrobník zmiňme náhrobní kámen Mošeho Avrahama Jissachara z roku 1621.

Další náhrobní kameny byly objeveny při různých opravách klášterního areálu. Některé byly přeneseny na židovský hřbitov, jiné nakonec skončily v místním muzeu, a to díky staviteli Janu Brodskému. Řada náhrobníků se dá nalézt v základech a ve zdivu mnoha městských domů, které vznikly v té době. Některé byly dokonce použity na schodiště. Židovský hřbitov však nebyl jediným, co vzniklo v místech pozdější Havlíčkovy ulice, protože se tu nacházelo veškeré místní židovské osídlení. To si zde k od roudnických spoluobčanů odkoupeným objektům vystavělo kolem roku 1615 i svůj špitál, přičemž stěhování židovského obyvatelstva nastalo v létě 1614. Avšak během třicetileté války bylo vše vydrancováno a spáleno. Řadu škod si odnesl i sám židovský hřbitov. Většina Židů odsud uprchla, ale ti zbylí zachránili Roudnici nad Labem od toho, že by byla vypálena Sasy. Jejich velitel plukovník Hans von Löser totiž od nich obdržel velké výpalné, a tak se spokojil pouze s tím, že 25. května 1632 vyhodil do povětří most přes Labe, který vznikl ve 14. století za vlády pražského biskupa Jana z Dražic.

K obnově židovské čtvrti a nápravě všech škod pak došlo po ukončení třicetileté války, kdy se mnozí roudničtí Židé vrátili zpět. V roce 1650 požádali dokonce vrchnost o dovolení, aby si směli vydržovat vlastního rabína, jímž se následně stal Bernard Lewit. Zajímavé je, že až do roku 1670 komunikovali s ostatním světem pouze česky, teprve následně se téměř plně germanizovali. V té době byli totiž již plně ve sporu se zdejšími měšťany, řemeslníky a obchodníky, jež je považovali za svou konkurenci, která je svou existencí ožebračovala. Přitom ve skutečnosti byla obě etnika na tom ve skutečnosti stejně, ale jak to tak bývá, když se člověk dostane do úzkých, hledá jednoduché vysvětlení, proč se mu tak stalo.

Vrchnost se tvářila jako ochránkyně místní židovské populace, ale to jen z toho důvodu, že jí z toho plynuly velké finanční zisky. Z roku 1651 sestaveného seznamu vidíme, že již tehdy měl hřbitov stálého hrobníka, jehož čtyřčlenná rodina žila v obecním domě. V té době je však vrchnost postihla velkou pokutou, protože nebyli schopni doložit, že vše, co udělali v minulosti, bylo s knížecím povolením. K tomu hrozilo, že přijdou o modlitebnu, hřbitov a další věci. Knížecí rod nezajímalo, že uvedená pokuta a další poplatky jsou nad možnosti židovské komunity, nedal na úpěnlivé prosby a dokonce je věznil, přitom sám porušoval usnesení sněmu království Českého z roku 1650, v němž byli čeští Židé prohlášeni za císařské regale a měli platit pouze císařské kontribuce (viz https://encyklopedie.vseved.cz/židovský+regál). Jedinou výhodou bylo to, že nebyli vyhoštěni jako jiní Židé z království Českého, protože si zaplatili vrchnostenskou ochranu. Zda se tak stalo rovněž v 18. století, tak to nevíme, protože rokem 1728 končí zprávy o roudnických Židech v zámeckém archivu.

Sám hřbitov, který např. neuvidíme zakreslený v I. vojenském mapování z let 1764-1768 a jeho rektifikaci z let 1780-1783 (viz http://oldmaps.geolab.cz/map_viewer.pl?lang=cs&map_root=1vm&map_region=ce&map_list=c056), prošel řadou proměn, z nichž největší bylo jeho postupné rozšiřování, aby počátkem 19. století dosáhl své kapacity, kdy již bylo jeho okolí jinak zastavěno, takže nemohl růst do žádné ze světových stran, což můžeme vidět jak z indikační skici stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=RAK283018400), tak z reambulace stabilního katastru z roku 1875 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_6327_4), kdy došlo pouze k drobným změnám v jeho jižní části. Pochovávat se zde přestalo v roce 1896, i když židovské obyvatelstvo v Roudnici nad Labem postupně ubývalo.

Od té doby byli všichni zemřelí ukládáni na Nový židovský hřbitov, který byl slavnostně otevřen 22. listopadu 1896 rabínem Dr. Juliem Reachem, přičemž slavnostní řeč měl JUDr. Adolf Stein. Jedinou věcí, která zůstala až do německé okupace stejná, bylo to, že se tu každoročně konala pobožnost u hrobu významného učence Josefa Deutsche, jenž požíval velké úcty na celém Roudnicku a zemřel v roce 1826 (podle židovského kalendáře roku 5587). O udržování obou pohřebišť se pak staralo Pohřební bratrstvo, které nejvíce prosperovalo za předsedy Filipa Neumanna a náměstka Filipa Seidlera. Na něj pak navázal Spolek pro zachování židovského hřbitova, jemuž předsedal Gustav Stadler.

Dlouhou dobu se uvažovalo o tom, co udělat se starým židovským hřbitovem, z něhož se již krátce po osvobození ztrácely náhrobní kameny a posléze se stal několikrát terčem různých vandalů. Je jasné, že místní židovská obec se stavěla odmítavě k jakýmkoliv pokusům o jeho zrušení a využití pozemku k jiným účelů. Jako zázrakem se s ním nestalo nic ani za německé okupace, takže byl zachován prakticky ve své původní podobě. Po únoru 1948 však začaly židovské objekty postupně vadit, a to když se nově vzniklý stát Izrael nepřihlásil k sovětskému bloku a dal se na stranu Západu. Sice byl hřbitov nejprve památkově chráněn, ale svoji ochranu ztratil ke 14. srpnu 1980 (řízení probíhalo od roku 1975 a zdržovala ho nesouhlasná stanoviska ústecké židovské obce a nevyjasněné majetkoprávní záležitosti), když se plánovalo, že se z něj stane park, vzácné náhrobky budou odsud podle podmínek ministerstva kultury ČSR přeneseny na Nový židovský hřbitov a zbytek bude zlikvidován, i když pietní význam tohoto místa měl být výrazně vyznačen. Židovská obec v Ústí nad Labem totiž předtím nabídla hřbitov darem ONV v Litoměřicích, který ho přijal do svého vlastnictví a jeho správou pověřil MěstNV v Roudnici nad Labem.

Projekční úkol na změnu využití náletovými dřevinami zarostlého a zpustlého pohřebiště byl sice následně schválen, ale k jeho praktické realizaci naštěstí nedošlo, i když ještě roku 1984 předsednictvo Židovské náboženské obce v Ústí nad Labem se souhlasem hřbitovní komise při Radě židovských náboženských obcí oznámilo všem příslušníkům, že židovský hřbitov v Roudnici nad Labem bude v důsledku totální devastace zrušen a na jeho místě vznikne sad. V roce 1991 byl podán návrh na prohlášení hřbitova kulturní památkou, k čemuž došlo 27. ledna 1992 (viz https://pamatkovykatalog.cz/stary-zidovsky-hrbitov-18407024). Nebylo to nic překvapivé, neboť na 4 679 m2 zdejší plochy se dochovalo skoro 1 700 náhrobků, a to včetně výše jmenovaného z roku 1611, které dokládají vývoj židovské náhrobní ornamentiky od renesance až do 19. století. Dům hrobníka však byl dávno předtím opuštěn a z vozovny se stala garáž. Změnou prošel i vstup na pohřebiště, když byl v roce 1999 postaven v horní části nový vchod (viz https://www.virtualtravel.cz/roudnice-nad-labem/stary-zidovsky-hrbitov). Novým vlastníkem hřbitova se stala Federace židovských obcí v České republice, jež ho převzala roku 2001 (viz https://litomericky.denik.cz/zpravy_region/zidovsky-hrbitov-prokoukl-ma-novy-plot-i-opravene-nahrobky-20180104.html) a v následujícím roce ho nechala alespoň osvobodit od husté a bujné vegetace. Od té doby také dochází k postupným restauračním pracím, které vzhledem k rozsáhlosti areálu budou ještě nějakou dobu trvat. Ale tato místa si nápravu opravdu zaslouží, nejde jen o předchozí nezájem, ale rovněž o to, že zde byla pohřbena řada výrazných osobností židovského života, mnohdy u nás neznámá, přesně naopak však za našimi hranicemi. Jmenujme tak zejména roku 1621 zemřelého Becalela ben Sinaie, synovce rabína Jehudy Livy ben Becalela, známého též jako Maharal nebo rabi Löw (viz https://www.stredohori.cz/detail/zidovske-osidleni-roudnice-nad-labem).