Svitavy - ulice T.G.Masaryka

Jedna z hlavních městských tepen dosahuje délky půl kilometru, nás ale bude zajímat jen její větší část, ke které se z úžasného náměstí Míru dostaneme od kostela Navštívení Panny Marie krátkou uličkou vybíhající z rynku západním směrem. Ulici T.G.Masaryka po její severní straně lemuje v délce asi 200 m úzký parčík, jehož středem prochází chodník. Kromě stromů, keřů a spousty květinových prvků tady mineme i dva zajímavé pomníky.

Tím prvním od rynku je socha Rudoarmějce. Skulpturu vytvořil akademický sochař Jiří Marek. Umělec bohužel nedodržel požadovaný termín, a proto zde musela být roku 1960 při slavnostním odhalení pomníku nainstalována hliněná socha Osvobození z brněnské dílny Vincence Makovského. A tak zatímco první sovětský tank a první sovětský voják do Svitav dorazili už 9.května 1945, „Rudoarmějci“ z pískovce se to nahoru na sokl podařilo až v listopadu roku 1961.

 

Při konci parčíku je umístěna další plastika – Socha Vítězství. Vypíná se naproti bývalé reálné škole a symbolem konce druhé světové války se stala plastika dívky se zraky zdviženými vzhůru k nebesům a mávající šátečkem na imaginární „ocelové ptáky“ přilétající sem ze sovětské provenience. Jejím autorem se stal Josef Kadlec, žák profesorů pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové (a rodák z Borové u Poličky), který se po ukončení studií přestěhoval nazpět do rodného kraje a za místo pobytu zvolil Svitavy. Socha Osvobození byla slavnostně odhalena roku 1948, při úpravách ulice v padesátých let byla přemístěna před vilu Ferdinanda Sigmunda.

 

 

Ulici lemují mnohá zajímavá stavení. Na její jihozápadní straně se za finančním a městským úřadem vypíná budova bývalé Vyšší zemské reálné školy. Úsilí o její založení probíhalo již od poloviny 19.století, ale vystavěna dle návrhu Josefa Hudka z Vídně až roku 1897. Stavitelem byl místní Julius Randa. Ke škole patřil sad, botanický areál a cvičiště a na tento pěkný areál byli tehdejší občané města právem hrdi. Dnes objekt slouží jako ZŠ.

Nedalekým sousedem vzdělávací instituce je klášter Milosrdných sester sv.Vincence z Pauly, založený 1867 bohatým svitavským rodákem Thomasem Christem. Donátor si přál, by v něm bylo řádně postaráno o malé děti a nemocné ženy. Působily zde řádové sestry sv.Vincence de Paul z rakouského Gutenndorfu, později i řeholnice řádu sv.Bazila. Klášter míval velké hospodářství a spolu s polnostmi i rozsáhlou zahradu. Roku 1920 bylo do kláštera ze svitavské nemocnice přestěhováno oddělení pro choré ženy. Zároveň zde byla zřízena mateřská škola a oddělení pro staré a osamělé ženy.

V roce 1945 byl klášter konfiskován a přešel do vlastnictví státu.Už v osmačtyřicátém zde vznikl ústav pro oligofrenní (mentálně retardované) ženy, o které se až do roku 1988 staraly jak sestry řádové, tak už i civilní. V sedmdesátých letech došlo k přejmenování na Ústav sociální péče, v současnosti zde sídlí také Seniorcentrum.

Nejmarkantnějším prvkem objektu bývalého kláštera je členitý barevný štít novogotické kaple sv.Vincence, o kterou byl klášter rozšířen roku 1874.

Posledním a také nejzajímavějším stavením na konci ulice T.G.Masaryka před kruhovým objezdem je vila připomínající zámeček. K bydlení si ji nechala postavit jedna z nejváženějších a nejbohatších svitavských rodin - Langerovi. Stavení v novoklasicistním slohu roku 1890 vyprojektoval brněnský architekt Germano Wenderley. Dokončena byla roku 1892. Majitelé ji pak ve velké spokojenosti obývali až do třicátých let minulého století, kdy došlo k velké světové hospodářské krizi a o majetek přišla i rodina Langerů. Jejich podniky zkrachovaly, byly odprodány, no a protože exekuce hrozila i honosnému domovu s přilehlým okrasným parkem s litinovou fontánou, byl podstoupen svitavské spořitelně.

O něco později vila připadla městu a ze staré a nevyhovující radnice na městském rynku sem byly přeneseny všechny úřadovny. V roce 1942 ji město definitivně odkoupilo a sídlem MÚ je dodnes. Velkého ponížení se vile dostalo po druhé světové válce, kdy její bohatou štukovou výzdobu překryla ošklivá omítka barvy šedi. Vše se změnilo až po sametu. Exteriéry i interiéry díky velké finanční částce uvedeny do původního stavu a ona on té doby opět patří k nejkrásnějším stavbám města.

Na severní straně ulice takové množství zajímavých objektů nespatříme. Vyjímkou je Sigmundova vila vypínající se naproti soše Osvobození. V minulosti se tady všude kolem rozprostíraly zahrady, sady a statky. Ve „století páry“ na území vyrostly textilní továrny, díky jejímuž počtu se Svitavám přezdívalo „moravský Manchester.“ Stávala tu i tkalcovna Ferdinanda Sigmunda a majitel si v blízkosti továrny nechal roku 1866 vystavět vilu v „maurském“ slohu. Stavitelem byl pravděpodobně Johann Bier. Později ve vile bydlela rodina ředitele protější reálné školy. Po druhé světové válce ji získala nemocnice a zřídila v ní dětské zdravotní zařízení.

Posledním pozoruhodným stavením je na samém konci komunikace objekt restaurace Hotelu Národní dům. Ne kvůli své architektuře, ale proto, že je na ulici T.G.Masaryka jediným pohostinným objektem, ve kterém můžeme zahnat žízeň i hlad.