Tajemný vrch Kopce nad Čertovými skálami u Lidečka

Tímto výrazným kopčiskem, vypínajícím se nad mohutnou hradbou Čertových skal u Lidečka a nad soutěskou Lomensko, končí hlavní hřeben Vizovických vrchů a dál na východ se už rozkládá horstvo Javorníků, pod které spadá i okolní malebná Pulčínská vrchovina. I když pozornost projíždějících turistů asi nejvíce upoutá nepřehlédnutelný pozůstatek po nepovolené činnosti "ďábelské stavební huti," bylo by velikým omylem se domnívat, že kromě Čertových a Pulčínských skal se v okolí už žádná významnější geomorfologická pozoruhodnost nenachází. Tou nejbližší je právě vrchol Kopců, který dosahuje nad údolím Senice převýšení více jak 200 m a svou výškou 699 m je asi tak na půl cesty mezi krtincem a Gerlachem. Místní lid jej odedávna nazývá také Zámčiskem a o jeho tajemných a strašidelných místech pod vrcholem mezi ním koluje řada hororů, báchorek a pověstí. Pozůstatek zaniklého hradu či tvrze bychom na jeho temeni ale hledali marně. Namísto nich tu ale stávalo veliké pravěké hradiště ze starší doby železné. Mělo výhodnou strategickou polohu - vysoko nad údolím Senice kontrolovalo průchod starých kupeckých karavan či nepřátelských nájezdníků soutěskou Lomensko - a samo bylo díky několika mohutným příkopům a valům téměř nedobytné.

Tyto příkopy a valy jsou dnes také tím jediným, co na těchto místech návštěvník uvidí, ale každého jen trochu vnímavějšího pozorovatele vzápětí napadne, že s nimi asi nebude něco v pořádku. Má pravdu: tyto široké a dlouhé prohlubně skutečně nejsou pozůstatkem po našich prapředcích - ty tu byly už dávno před nimi - a oni je jen šikovně využili pro budování svého opevnění. Vznikly totiž přirozenou cestou - vrchol Kopců je, tak jako ostatní malebné kopce v okolí, tvořen karpatským flyšem. Tady se nám jen jeho kry poněkud více rozlámaly a začaly sjíždět po nepropustném slínovém podloží dolů z vrcholu. V místech zlomů se vytvořilo díky hlubinnému gravitačnímu ploužení několik dlouhých a hlubokých skalních propadlin. Jámy mají místy až několik metrů široké ploché dno a to se na mnoha místech černá tajemnými vstupy do podzemí. Všechny jeskyně v západokarpatském flyšovém pásmu jsou ale pseudokrasové, což znamená, že krápníky a jiné jevy bychom zde hledali marně... a všechny jeskyně jsou puklinové anebo suťové.

Že se nejedná jen o tak obyčejné "ďůry" do země, tak o tom nás přesvědčí už zmiňovaná ústní lidová slovesnost, ve které se vypraví o tajemných, ve slujích se skrývajících zbojnických pokladech... a také o tom, že ze dna některých jeskyní vedou vchody do samotného pekla! (Což je více než logické - při budování Čertových skal přece museli mít pekelníci ke stavebnímu dílu pokud možno co nejbližší přístup.)

Já osobně jsem navštívil tato místa už ve svých 14 letech. Přihlásil jsem se tehdy do horolezeckého oddílu na Vsetíně a protože většina mých začátečnických horolezeckých aktivit se odehrávala na stěnách, spárách a převisech skalní hradby Čertových skal u Lidečka, pojal jsem jednoho dne úmysl se na to tajemné místo vypravit. Má fantazie byla víc než vydrážděna také vyprávěním mé brumovské babičky, která, ačkoliv tam nikdy nebyla, tak prý slyšela, že "sú navrchu veliké jeskyně a aj propasť!" Opustil jsem tedy jednou o nedělních polednách své horolezecké druhy a vydal se cestou necestou k vrcholu strašlivě strmého kopčiska. Pod jeho vrcholem jsem vskutku narazil na ty pozoruhodné skalní příkopy a veden svou neomylnou intuicí, natrefil jsem i na ten největší příkop, lemovaný nižšími rozeklanými skalisky. Místo, ukryté tehdy pod korunami jehličnatých velikánů, působilo na první pohled trošku strašidelným dojmem. Ale to jedince, který se bál leda tak zubaře, nijak nerozhodilo. A on se dal s kapesní baterkou v ruce do průzkumu tajemných otvorů, které se mu černaly pod nohama. Ten první klesal velkým portálem asi 10 metrů do podzemí a pak se stáčel vpravo do už neprůchozí skalní trhliny. Takže zpět a sestup po dřevěném žebříku do další ďúry. Tato jeskyně už byla daleko větší - dolů mírně klesala široká chodba do jakési větší vlhké skalní komory, vlevo mne zavedla chodbička do suché síně s rovným dnem a ohništěm, u kterého přespávali čundráci. Největší raritou podzemí byla ale daší úzká chodbička vlevo: po několika metrech se její strop snížil tak, že jsem si musel lehnout na břicho a zároveň se mi v těchto místech odkryl pohled do děsivého ústí podzemní propasti. Moje batérečka taktak dosvítila na její dno a v tom zaječím věku jsem odhadoval její hloubku na takových 15 metrů. Pokračoval jsem chodbičkou dále a úzkou plazivkou jsem se ocitl opět na světle božím.

Pak jsem tu nějakou dobu vodil kamarády, prolezli jsme celé okolí, v sousedním skalním příkopu nalezli další větší jeskyni se studňovitým vstupem a dlouhou, v puklinách zalamovanou a stále do útrob kopce klesající, chodbou... až se zmenšila na neprostupnou štěrbinu a odtud na nás podnikla nálet letka netopýrů. Prozkoumali jsme také další deprese, podzemní sluje a valy v okolí a udělali si představu o areálu bývalého pravěkého hradiště. Též jsme obdivovali ohromnou plochu sesuvu pod skalními příkopy, pokrytou sutí, balvany i menšími skalkami. Jak ubíhal čas, ubylo také návštěv podzemí. Když jsem se vrátil z vojenské služby, byl už hlavní vchod do největší sluje přikryt uzamčenou mříží a v průzkumu podzemí mne vystřídali speleologové. Ještě nějakou dobu jsem snil o tom, že uspořádám za tajemstvím propasti průzkumnou výpravu, ale toto nakonec padlo kvůli zbabělosti mých přátel... Ještě několikrát jsem se tam byl podívat sám a při mé poslední návštěvě podzemí - (někdy těsně před vyhlášením PP Kopce v roce 1999), jsem byl překvapen rozsahem nových prostor, které vyčistili a vykutali jeskyňáři.

Tato hlavní jeskyně se dnes nazývá Naděje a délka jejích podzemních prostor přesahuje 100 metrů! Další jeskyně (možná právě ta naše "Netopýrka") je dlouhá 70 m a v okolí se nachází ještě deset dalších větších podzemních prostor. Dnes je už ale vstup do podzemí zakázán. Nejen kvůli nebezpečí možnému řícení skalních bloků, ale hlavně v zimním období kvůli ochraně vrápence malého, což je ten zvlášť ošklivý netopýr. Dneska už také vím, že hloubka propasti (tak přehluboká kdysi díky strachu v mých ještě dětských očích) dosahuje schodku "jen" asi 6 metrů a spojuje horní patro suťových jeskyní s tím spodním. Ale to už tvoří - podobně jako u velkých Pulčínských jeskyní, až 9 m vysoké úzké chodby. A také už dnes vím, že do takovýchto slují by člověk neměl vstupovat nikdy sám, ale na svoji omluvu musím uvést, že se mi bohužel při narození rozumu moc nedostalo a po špetičkách jsem jej začal pobírat teprve nedávno...

Přírodní památka Kopce má rozlohu přibližně 4 ha, žádná turistická značka k ní nikdy nevedla - (modrá, která původně stoupala do sedla pod vrcholem na západě byla přeložena), a tak je k ní přístup jen terénem podle mapy. Vlastní chráněné území se přitom rozkládá až 150 m pod vrcholem Kopců a od něho spadá do údolí Senice extrémně strmý svah. Terén jako stvořený pro časté sesuvy... a k těm tu také v minulosti mnohokrát došlo. Při dlouhotrvajících deštích se totiž jílové podloží pod pískovci chová jako vrstva sádla a bloky a laviny kamení po ní pak ujíždějí fofrem dolů do soutěsky. Poslední takový větší sesuv se udál v letech, kdy naši Moravu postihly ničivé povodně a masa kamení a hlíny sjela svahem dolů až do vln říčky Senice. Kamenná lavina sebou také strhla část lesní cesty, která mírným stoupáním kopíruje svahy hory a na níž byla přeložena ta modrá značka. Když jsem tu později několikrát procházel, všiml jsem si, že vinu za tuto událost nenese jen samotná Příroda, ale hlavně hospodaření lesního závodu, který v takovémto sesuvovém terénu neprovádí těžbu dřeva probírkou, ale ve větších plochách holosečí. Tehdy jsem si s chutí zanadával na komunisty a utěšoval se, že chybami se člověk přece učí...

V naší vrcholně demokratické (a poučené) současnosti ale "zdobí" vrchol Kopců hned tři další velké holiny! Teď už nezbývá než se modlit a doufat, že tento čarokrásný kout východní Moravy nepostihne další velká voda v horizontu alespoň sto let...