Verona – aréna, římský amfiteátr (Arena, Anfiteatro)

Jednu z nejznámějších, nejzajímavějších, nejvýznamnějších a nejmonumentálnějších veronských památek najdeme v centru města, na náměstí Piazza Bra. Vznikla v blízkosti městského opevnění a vzhledem k tomu, že má zdejší římská aréna, pocházející pravděpodobně z 1. století našeho letopočtu, takový počet nej, nikoho jistě nepřekvapí, že se stala jedním ze symbolů tohoto krásného italského města. Aréna je považována za velmi kvalitně a původně dochovanou antickou stavbu (autor článku si ovšem myslí o autentičnosti amfiteátru – tedy alespoň jeho vnitřní části - něco trošku jiného) a její věhlas ještě zvyšuje známý letní operní festival, na který české CK tak rády pořádají zájezdy, nebo koncerty mnoha slavných zpěváků a skupin z oblasti pop music i tvrdého rocku. Jistě i black metalu, protože podle pověstí je tato aréna dílo ďáblovo …

Je nesporné, že se o této památce dají napsat desítky a desítky stran textu (autor tohoto článku předem slibuje, že myšlenky zhutní a bude stručnější), možná i proto, že některá data z historie veronské arény jsou lehce zamlžena. Například již v rubrice dokončení stavby si můžete přečíst cokoliv v rozmezí od 1. do 3. století. Většina odborníků se však dnes již – i díky vykopávkám a nálezům fragmentů výbavy gladiátorů - shodne na I. polovině 1. století, tedy na přelomu vlád císařů Augusta a Tiberia, s tím, že podobou, provedením i celkovou konstrukcí odpovídá zhruba stejně staré aréně v chorvatské Pule. Hovoří se dokonce o „jednom architektovi a jedné stavební firmě“. Později je Veronská Aréna různě upravována a její obvodový plášť zesilován (bývala totiž svým způsobem také součástí opevnění města), zejména za císařů Vespasiana a Galliena. Za posledně jmenovaného vzniklo - kromě ochranných stěn před arénou – rovněž sběrné potrubí pro odvod dešťové vody. Později ovšem byla tato voda pouze jímána do centrální jámy, a to znamenalo pro arénu začátek konce.

Předpokládá se, že na počátku 4. století bývala aréna využívána hlavně k mučení a následným popravám křesťanů. A křesťanství pak časem přineslo konec gladiátorských her. Aréna začala pomalu chátrat, v 6. století byla zaplavena, chvíli sloužila jako levný zdroj stavebního materiálu, ale největší tragedií se pro ni stala až série zemětřesení v severní Itálii, při níž byl vážně poškozen téměř celý vnější prstenec arény a zcela bez újmy přežily vlastně jen čtyři oblouky zvané Ala. Tehdy se ale psalo již druhé desetiletí 12. století. A za půlstoletí přišlo „repete“. Ovšem již ve středověku došlo k zastavení drancování arény a následně pravděpodobně i k velké obnově amfiteátru ve Veroně, který se pak postupně stával úžasným divadlem pro tisíce lidí. Amfiteátr ovšem v této době slouží také jako popraviště, kde byly upáleny téměř dvě stovky kacířů, nebo místo, kde společně bydlely veronské prostitutky. Ty zde však mohly pouze bydlet a svou živnost musely vykonávat jinde. Později byl amfiteátr pronajímán a stal se pro válkou vyčerpanou městskou pokladnu významným zdrojem příjmu.

Za památku byla aréna prohlášena poprvé již v polovině 15. století, kdy město spadalo pod vládu Benátek. Tehdy se jí také dostalo právní ochrany a občané Verony byli rovněž povinováni udržovat toto místo v čistotě. Stále však aréna byla i ubikací místních prostitutek, které odsud byly vyhnány teprve v roce 1537, aby je následně vystřídali řemeslníci a obchodníci. Konaly se zde rovněž jezdecké závody a před nimi velmi oblíbený lov býků speciálně cvičenými psy (později přibyly i závody cyklistické, vystoupení artistů, Wild West Show Bufalo Billa, operní festival a nakonec i koncerty hvězd typu Gianna Nannini, David Gilmour, Deep Purple, Black Sabbath, Sting, Paul McCartney nebo Neil Young). A ve II. polovině 16. století byl zahájen pomalý proces rekonstrukce amfiteátru. Ten pokračoval zejména koncem století následujícícho. Od počátku 18. století v aréně probíhal také archeologický výzkum. Na počátku 19. století již byla Verona „francouzská“ a hned v roce 1805 přidělil Napoleon finanční prostředky na další obnovu této památky. Výsledkem toho všeho bylo, že sem byly roku 1820 umístěny sklady a uvažovalo se o výstavbě obytných domů. Nakonec však došlo ke stavební úpravě celého náměstí a snížení okolí arény asi o 70 cm. Rokem 1866 se pak Verona stalo opět italskou … a restaurování amfiteátru pokračovalo. Dokonce i během II. světové války byly vybudovány ochranné pilíře, které měly bránit poškození arény při bombardování města. Po válce byla stavba staticky zajištěna postupně byla zahájena demolice nepůvodních částí.

Od historie amfiteátru se nyní přesuneme k jeho podobě a technickým datům. Veronská aréna má tradiční elipsovitý tvar, přičemž uvnitř je dlouhá přibližně 75,5 metru a široká 44.5 m. Její maximální rozměry jsou však podstatně větší - 152,5 m na 123 m. I když je dnes amfiteátr „utopen“ pod úrovní okolního terénu, byl původně postaven na mírné umělé vyvýšenině a s efektivní obvodovou i vnitřní kanalizací z kamene, malty a cihel. Současný vzhled arény se však od toho původního celkem výrazně liší, protože zde již chybí její vnější konstrukce, ze které zůstalo zachováno pouze jedno „křídlo“ tvořené čtyřmi oblouky. Tato část je třípodlažní a se samotnou arénou ji spojuje „tunel“. Aréna je postavena z místního červeného vápence a výška oblouků v jednotlivých podlažích se postupně snižuje (7,1 metru, 6.3 m a 4,5 m). Pilíře v přízemí pak zdobí toskánské hlavice, ve vyšší části najdeme vlysy.

Počet podlaží vnějšího pláště také odpovídal počtu galerií o nestejných výškách (3,6 m, 9,1 m a 8,2 m). Nad těmito galeriemi se ještě zvedala další část hlediště. Všechny tři galerie byly rozčleněny na čtyři sektory. Nejdůležitější byl evidentně sektor západní, o čemž svědčí nejen monumentální západní vchod do amfiteátru, který je dvakrát tak vysoký jako vstupy ostatní, ale také uspořádání přístupových schodišť (z východního sektoru je většina diváků vedena vyšších galerií, zatímco TOP návštěvníci ze západního sektoru byli vedeni přímo k „hrací ploše“. Je však třeba si uvědomit, že v době velké „renesanční“ přestavby byla eliminována původní struktura úrovní galerií a že zmizely chodby, oddělující jednotlivé sektory.

Vnější fasády a sloupy byly vyrobeny z broušených vápencových kvádrů, zatímco vnitřní stěny tvoří kombinace cihel a menších kamenů. Vše od počátku doplňoval beton v dřevěném bednění, který tvořil např. nejen klenby, ale také většinu struktury amfiteátru. Páteř budovy však tvoří kamenné pilíře. Jinak je stavba velmi strohá, původně zde však bylo umístěno množství soch, z nichž část se dochovala a jsou umístěny ve zdejším archeologickém muzeu. Je také jistě zajímavé, že již v době stavby této arény bylo počítáno s navyšujícím se počtem obyvatel města i se zájmem „přespolních“. V současné době se uvádí, že amfiteátr pojme nějakých 12 až 15 tisíc diváků, ale je potřeba si uvědomit, že dnešní hlediště je menší a navíc je ochuzeno minimálně o horní terasovou galerii.