Zábřeh – Na paměť setkání Titánů

Jak známo, severomoravský Zábřeh je rodiště jedné z našich vpravdě titánských postav. Jan „Eskymo“ Welzl proslul jako cestovatel, polárník, horolezec, lodník, strojník i všelidový vypravěč. S takovou výbavou a faktem, že se narodil v druhé polovině 19. století, je více než pravděpodobné, že se na svých cestách musel setkat s jinými proslulými Čechy.

S tím největším, tedy Járou Cimrmanem se měl zábřežský dobrodruh setkat někdy kolem roku 1893 přímo v Zábřehu. Tou dobou měl největší český spisovatel, matematik, vědec, sportovec a vynálezce (můžete s tím nesouhlasit, můžete protestovat ale to je jediné co se s tím dát dělat), pobývat v Hohenstadtu (něm. Zábřeh) u advokáta Indry. S Welzlem se patrně setkal u branky místního zámku, dnes budovy MěÚ. Jak praví svědkové, Welzl tehdy Járovi nabídl i skromné pohoštění, uzené a slivovici. Byv odměněn čtyřmi krejcary, nikdy je neutratil (jak známo, Cimrman byl drobný škudlil).

Místo setkání od 7. března t.r. (2018) zdobí pamětní deska s pomníkem ve formě otisku šlápot obou velikánů. Šlápoty se zřejmě podařilo najít při archeologickém výzkumu. Protože plochu u zábřežského zámku pokrývají různé nánosy, byly otisky okopírovány do bytelnější kamenné desky kameníkem Ivo Urbanem. Šlápoty jsou doplněny vysvětlující tabulkou, jejíž rám zhotovil kovář Pavel Kopřiva. Slavnosti odhalení se účastnili přední členové divadla JC při zdejší sportovně-společenské akci Welzlování. Pomník byl stylově pokřtěn pivem z místního pivovárku Welzl.

Při ohledání návštěvníka napadne, která šlápota je čí. Lze předpokládat, že ta menší (zhruba číslo 41–42) patří Cimrmanovi, jak známo (podoba se nedochovala), v mládí stál modelem coby dívka Josefu Mánesovi. Rovněž se o Cimrmanovi ví, že se chtěl uplatnit jako maratonec. Dálkoví běžci bývají spíše sporé postavy. Větší šlápoty (tak 45) budou spíše Welzlovy. Jeho podoba je známá a podle snímků to byl vcelku urostlý chlapík.

Poněkud matoucí je rok setkání 1893. V roce 1892 se již Welzl vyskytoval kolem Port Arthuru na tichomořském pobřeží Ruska. Po té pobýval v Irkutsku. Snad zde bude drobná skulina, že si Transsibiřskou magistrálou (nejspíš jako černý pasažér, nebo topič na lokomotivě) na čas odskočil do rodného Rakouska-Uherska.