Zadní mlýn v Lázních Bohdaneč

Velkým příspěvkem ke zřízení mlýnů v Lázních Bohdanči se stalo vybudování Opatovického kanálu, jehož stavba měla být Vilémem z Pernštejna dokončena v roce 1513. Nedlouho poté vznikl na jeho levém břehu tzv. Přední mlýn, dříve nazývaný též jako Sladovní, a na jeho pravobřežní části Zadní mlýn, který zůstával tak trochu ve stínu toho předem jmenovaného, přičemž dříve s ním byl několikrát spojen v jeden celek. Někteří autoři přicházejí i s názorem, že mlýny byly starší než sám Opatovický kanál, což by znamenalo, že před ním tu již nějaký tok musel být, ale nic z toho se nedá průkazně dokázat. Podle urbáře, který byl založen roku 1500 (jinde je uváděn rok 1515), náležely oba mlýny bohdanečské obci, jež ze svých mlýnů odváděla o sv. Jiří 3 1/2 kopy a 15 grošů úroku a tentýž obnos ještě o sv. Havlovi. Kromě obce samé zde musely mlet také vsi: Neratov, Bukovka, Kasalice, Rohovládova Bělá, Habřinka a Pravy.

Na přelomu 15. a 16. století byla tato dvojice mlýnů velkým bohatstvím bohdanečské obce a ta se o jejich stav skutečně zajímala (důkazem údajné obnovy by měla být kamenná deska s letopočty 1563 a 1760 na mlýnském průčelí směrem k Opatovickému kanálu), i když je pronajímala prostřednictvím písemných kontraktů a mlynáři tak byli pouze majiteli požitků s nimi spojenými. Aby se oba blízcí mlynáři nehádali, tak se v mnohém oba mlýny navzájem podobaly. Měly jak 2 složení s přistrkovací jahelkou, tak 4 žlaby pro každé vodní kolo. Abychom si udělali představu o tom, jak náročné bylo jeden z těchto mlýnů udržet, tak se musíme podívat do bohdanečského "Počtu důchodu obecního", v němž nalezneme zápisy o tom, že v letech 1631-1632 odváděl držitel mlýna do obecní pokladny plných 140 kop grošů. Když ještě připočteme náklady spojené s údržbou a dalšími vydáními, tak bylo nesmírně těžké vydělat dostatečné peníze k obživě vlastní rodiny a mlynář se tak měl co ohánět, aby se nedostal do dluhů a s nimi spojených problémů.

Možná i z těchto důvodů se majitelé Zadního mlýna často měnili, roku 1631 zde působil Matěj Uhřínovský, v letech 1640 a 1644 Václav Kosina, v roce 1646 Bartoloměj Cabicar, roku 1647 Jan Pokorný, v roce 1656 Jan Halda, v letech 1676- 1685 Jan Šišan, roku 1696 Dorota Šišanová, v roce 1700 Václav Halda, o 10 let později Matěj Jeremiáš, roku 1727 Jan Pelikán, v roce 1729 Jan Oliva, v letech 1734-1740 František Příbramský, v letech 1743-1747 vdova Košková, z čehož můžeme usuzovat, že předchozím držitelem mlýna byl její zesnulý manžel, v letech 1747-1760 František Náhlík, roku 1761 František Fryč, o 2 roky později Petr Jesenský, v roce 1764 František Langer a M. Vejrovský, roku 1780 Ignác Šinták, v letech 1798-1803 vdova Dorota Šintáková, v roce 1805 Václav Šinták, roku 1811 Jan Šinták, v roce 1812 Petr a Marie Deylovi, roku 1813 František a Terezie Walterovi, v roce 1814 Josef a Terezie Jakobi, v letech 1815-1839 Václav a Kateřina Pourovi, v letech 1839-1882 Jan Pour (psán i jako Paur a Pauer), v letech 1882-1902 Otakar a Johanna Hanělovi, roku 1902 Pavel a Kateřina Rindovi, v letech 1910-1911 Pavel Rind ml., v roce 1911 Josef Baudyš, roku 1916 Františka Baudyšová, v roce 1928 Anna Baudyšová, roku 1928 Vincenc Baudyš a v témže roce ho získali Jan a Zdeňka Novákovi. Exkurzí do dobových listin a zápisů matrik bychom nalezli ještě další držitele tohoto mlýna.

Zadní mlýn se lišil od toho Předního tím, že v něm bylo vybíráno clo. Roku 1718 došlo k velké rekonstrukci objektu, kdy byla vystavěna nová světnice, komora a vše bylo dáno pod krov. Další obnova proběhla v roce 1740, což můžeme doložit dochovanými účty. Velkou změnou se stal emfyteutický prodej objektu s jeho veškerým příslušenstvím, k němuž došlo 12. ledna 1780. Podle dochovaného zápisu ho získal mlynář Hynek Šinták se svou manželkou, a to za 2 580 zlatých (po skončení licitace 500 zlatých, při obdržení kontraktu 1 080 zlatých a zbytek splácet po 100 zlatých v rámci určeného desetiletého období), přičemž se zavázal za sebe i své nástupce ročním nájmem do obecního důchodu ve výši 400 zlatých ve čtvrtletních splátkách. Dále se přihlásil k odvádění 3 měřic a 3 věrtelů žita městskému zvoníkovi a 1 měřici a 1 věrtel krup a jahel a 2 věrtele žita bohdanečskému kantorovi. Stejně tak se zavázal ke správě i opravám mlýna pouze ze svých finančních prostředků, obdobně se tak stalo s čištěním a údržbou toku kanálu od haltýřských vrat až po dolanský most. Jedinou věcí, co mu musela obec poskytnout, byl 1 dubový kmen z panských lesů na mlýnský hřídel, a to každý šestý rok po sobě, což odpovídalo smlouvě s pardubickou vrchnostenskou direkcí z 11. února 1778.

Ale již roku 1815 oba mlýny vyhořely, a tak musely být opětovně vystavěny, a to díky novým vlastníkům - Václavu a Kateřině Pourovým, kteří ho pořídili ze svých na pětinu znehodnocených úspor. Nový stav, kdy byl celý jeho areál kompletně zděnou stavbou s čp. 147, můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1839 od adjunkta 1. třídy Johanna Rebla a geometra 2. třídy Josepha Grunda (Hintere Mühle, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=CHR036018390). Nový majitel Václav Pour (1789-1851) měl vždy ostrý jazyk, a tak se o něm hovoří, že byl ve věčných sporech s panským fišmistrem. Jednoho jara mělo údajně dojít k protržení hráze a všechny ryby vytekly do Opatovického náhonu a dále do Labe. Z toho vznikla hádka mezi oběma muži, která vygradovala do toho, že mlynář chytil panského porybného a mrštil jím do bahna Opatovického kanálu. Díky tomu byl odsouzen k pokutě 20 zlatých, ale on začal vyplácet soudu její dvojnásobek, protože "až se vrátím, tak toho Němčoura hodím do marastu v tom náhonu ještě jednou". V roce 1857 postavil mlynář Jan Pour stodolu a roku 1875 mu bylo povoleno zřídit nové kůlny a konírny. Tento vlastník však nepřestal ve velkých investicích do mlýna a již v roce 1877 požádal o přestavbu mlýna na zřízení "uměleckých strojů". Následujícího roku naopak obdržel povolení k výstavbě hospodářského stavení a obývání obytných místností. Těžký úraz, který mu uštědřil rozzuřený býk (vedle mlynářského řemesla byl vyhlášeným chovatelem hovězího dobytka, který získal řadu ocenění, např. na krajinské výstavě v Pardubicích v roce 1871 obdržel pochvalný diplom za 15měsíční jalovici), však znamenal konec tohoto mlynáře a ten 14. července 1882 zemřel, přičemž ve své poslední vůli odkázal 160 zlatých ke zřízení nadace pro chudé dělníky. V jeho tradici pak pokračovala dcera Johanna, jež se provdala za Otakara Haněla, neboť její bratr Josef působil jako mlynář v Novém Bydžově. Dodejme ještě, že Václav Pour, bratr Jana Poura (1817-1880), byl poslancem českého zemského sněmu a vůdcem rolnictva i organizátorem vlasteneckého života na Přeloučsku. Další rekonstrukce mlýnského objektu proběhla v letech 1903-1904 a kolem roku 1921, kdy byly rovněž pořízeny nové stroje a ty starší byly prodány. Následně se tu nacházela i pekárna (viz http://www.kppardubicka.cz/cs/menu/zprava/1399-netradicni-historicka-pohlednice-bohdance-okolo-r-1930/).

Různé přestavby a změny probíhaly též v následujících letech, což je vidět z leteckých měřicích snímků. Ve mlýně, jenž v roce 1939 náležel Janu Novákovi, se s různými přestávkami mlelo až do počátku 50. let 20. století, kdy byl zkonfiskován, uzavřen a jeho vlastníci z něj byli vyhnáni, aby se sem jejich potomci navrátili po sametové revoluci díky restitučnímu zákonu. V současné době je čp. 147 vedeno pouze jako rodinný dům a náleží Ing. Jitce Sitárové z Prahy. Další informace o tomto objektu lze nalézt zde: https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/3000-zadni-mlyn.