Zámek v Bílých Poličanech

Od dávných dob bývaly Poličany jedinou a nedělitelnou vsí, jež se později rozdělila na Bílé a Červené Poličany. Na místě bělopoličanského zámku se původně nacházela tvrz, o jejíž historii se obsáhle rozepsal profesor August Sedláček ve svém díle „Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl pátý. Podkrkonoší“ z roku 1887, a tak bude nejlépe ho citovat:

„POLIČANY BÍLÉ.

Uprostřed krásné zahrady nad Bílými Poličany stojí úpravný a pěkný zámek, za posledních let rozšířený, avšak původně r. 1725 na místě bývalé tvrze založený. Tato povstala okolo r. 1580, a starší ještě tvrz stávala snad někde nad nynějším zámkem. Poličany byly nad paměť lidskou velikou a dlouhou vsí a měly teprve v 17. věku jednoho pána. Bývalo tu nejméně dvé ne-li více dvorův a dvě tvrze, z nichž jedna, hořejší, stála na místě nynějšího zámku, druhá, dolejší, na místě Červeného dvoru. Ze které tvrze pocházel Ješek z Poličan, který padl roku 1332 u Mailberka, nelze říci. Tak jest i souditi o Levíkovi z Poličan, jehož bratr byl Ješek, řečený Jás ze Studeňan. Jakožto patronové kostela Lanžovského připomínají se rok u 1380 Čeněk z Levína, Beneš z Hustířan, Zdena, vdova po Dikovi z Poličan, Přiba, manželka Jiříka z Hustířan, kteří seděli na hořejším dvoře. Čeněk a Bavor koupili čásť jeho od Zdeny, kteráž asi roku 1384 zemřela, a vyskytují se r. 1383 jako patronové kostela Lanžovského. Roku 1391 byli patrony tu Bavor a Jan z Poličan; onen slíbil r. 1394 ze zboží svého Poličanského vydávati plat faráři z Chotěbořic. Roku 1408 učinili Čeněk a Mikuláš z Poličan smlouvu o podací kostelní a statky své v Poličanech, ale není známo, kde který seděl.

O osudech této části Poličan v 15. věku není nic známo. Na počátku 16. věku prodal Prokop Haléř z Jičiněvsi tvrz Poličany se dvorem a ves s krčmou Bavorovi Rodovskému z Hustířan. Když se synové tohoto roku 1523 o dědictví otcovské dělili, obdržel Jan starší za díl svůj Velichovky „a což v Poličanech jest“ s polovicí podací v Lanžově, ale prodal zboží Poličanské (tvrz, dvůr a ves) nedlouho potom Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic a na Skalách. Od té doby drženy Poličany drahně let k panství Miletínskému a poněvadž páni na nich nebydleli, zanikla tvrz docela.

Po smrti Jiříka z Valdšteina († r. 1584), jenž byl pánem na Hostinném a Miletíně, držela vdova po něm, Aléna z Lobkovic, vedlé poslední vůle zemřelého statek Poličanský, totiž dvůr Poličany a čásť vsi, vsi Třebihošť, Zdobín a Trotinu. Poněvadž měla statek ten jen do života svého, spadl po její smrti († r. 1589) na syny, věno své pak odkázala r. 1586 sestře své Johance z Lobkovic. Poličany obdržel nyní na svůj díl syn Jiříkův Karel z Valdšteina (asi r. 1590), který byl také nějaký čas poručníkem bratří svých mladších a maje se spravováním statků jich nemalé obtíže a starosti, dobře mohl napsati do gruntovní knihy Hostinské slova: Aliis servio, me ipsum contero. Tvrz Poličanskou, kterouž byla paní Aléna znova vyzdvihla, dostavěl a na ní a několika vesnicích okolních r. 1596 manželce své Barboře z Knoblouchsdorfu 2500 kop věnoval. Zemřel r. 1604 dne 18. května a pohřben v Dubenci. Synové jeho, Krystyán, Jiřík a Jan mladší, zdědivše r. 1606 také Dubenec, rozdělili se potom takto: Krystyán obdržel Dubenec se vsí Záhliním, Jiřík Rohoznici s Trotinkou, Jan konečně tvrz, dvůr a ves Poličany, dvůr a ves Třebihošť, vsi Trotinu a Zvíčinu. Avšak poněvadž Jan brzo potom zemřel a statek na bratry jeho spadl, nastalo nové dělení: Krystyán obdržel Třebihošť a Zvíčinu, Jiřík Poličany a Trotinu, oba pak díly své prodali. Od Jiříka koupila Poličany Alžběta Valdšteinská z Ichtryc roku 1619 dne 21. září za 12.100 k. míš ., avšak smlouva ta později za neplatnou prohlášena, jelikož se zběhla v čas trvalé rebelie. Poněvadž totiž Jiřík podporoval stavy odbojné a jen proto se k nim později než jiní zbrojně přidal, poněvadž ho nemoc ženina zdržovala, také strýce svého Albrechta u stavů Moravských osočoval, odsouzen jest r. 1622 třetiny jmění svého. Statek Poličanský koupil r. 1623 dotčený strýc jeho Albrecht z Valdšteina. Týž prodal r. 1624 Bílé Poličany s Trotinou a Třebihošť se Zvíčinou k manství Janu Purkartu Kordulovi ze Sloupna, po tomto pak následovala za několik měsíců (toho roku) paní Englburg z Celtynku, manželka Vácslava Záruby z Hustířan († r. 1632), kteráž zemřela r. 1639 a pohřbena jest v kostele Lanžovském. Po smrti knížete zůstala v držení Poličan a prodala r. 1637 dne 12. března tvrz Bělopoličanskou za 26.000 fl. r. Jiříku Jetřichovi Grodeckému z Grodce, synu svému, jemuž císař Ferdinand (r. 1638) statek ten z manství propustil a ve dsky zemské vložil. V držení statku následovala potom Mandaléna Angelina Kotulínská z Brodce a tato prodala Bílé Poličany (r. 1657 dne 23. května) Kryštofu Ferdinandovi Kotulínskému z Kotulína a Křížkovic, radě při apelacích. Od tohoto přikoupen několik neděl potom statek Velehrádek, k němuž i Červené Poličany náležely. Kryštof zemřel r. 1680, zůstaviv Poličany s Velehrádkem dvěma synům svým, z nichž mladší František Karel ještě let svých neměl. Tento zůstal v držení statku celého, koupiv spravedlnost staršího bratra, v rodě pak Kotulínských zůstalo panství Poličanské až do r. 1804. Stará tvrz byla r. 1677 z kamene, s jedno poschodí postavena. Přízemí, v němž byla též kuchyně, bylo veskrze klenuté, avšak střecha byla jen šindelná.“

Právě za posledně jmenovaného rodu Kotulínských z Kotulína a Křížkovic došlo v roce 1725 k opětovné přestavbě zámku, tentokrát do barokní podoby. Tehdy byl rovněž zvýšen o 1 patro. Jeho okolí bylo obohaceno o rozsáhlý krajinářský park s důmyslným odvodňovacím systémem a v těsné blízkosti zámku vyrostly další budovy. Opětovné změny přinesli další vlastníci. Roku 1804 zakoupil poličanské panství od Josefa Jana Františka hraběte Kotulínského z Kotulína a Křížkovic pražský měšťan František Xaverius rytíř Cecingar z Birnic, který zde založil vinohrad a na kopci Vinice výletní pavilon. Později náleželo panství Jaroslavu ze Šternberka, jenž ho přepustil své dceři Rose (Růženě), kněžně z Hohenlohe, provdané za francouzského prince knížete Leopolda Croy-Dülmena, generálmajora c. k. armády a velitele josefovské pevnosti. Tenkrát byl zámek rozšířen o jižní křídlo s arkádou v novorenesančním slohu. 10. května 1893 však byl zámek poškozen velkým požárem, což zapříčinilo založení místního SDH, jehož zakládající členkou se stala i sama kněžna, která přispěla SDH 50 zl. Po požáru, jenž vznikl na klempíři opravované střeše nově přistavěného křídla a škody z něj překročily 70 000 zl., byl objekt znovu úplně přestavěn do podoby dvouposchoďové budovy s kulatou věží a bez slohových znaků. Za kněžny Růženy Croy-Dülmenové mělo panství: 488,65 ha polí, 133,30 ha luk, 23,49 ha zahrad, 33,52 ha pastvin, 705,79 ha lesů a 7,32 ha neplodné a zastavěné půdy, celkem tedy 1 392,07 ha (roku 1902, ještě v roce 1894 to bylo 1 407,74 ha). Většina majetku však byla pronajata nebo postupně odprodána.

Roku 1909 získal zámek vídeňský klenotník Alfréd Zierer, za něhož se majetky velkostatku opět zmenšily. Ty v roce 1913 zakoupil František hrabě Orssich de Slavetich, který zemřel 9. dubna 1924. Do konce 2. světové války držela bělopoličanský statek, spíše jeho skrovný zbytek, Alžběta (Elisabeth) Orssich de Slavetich, jejíž dcera Alžběta Marie se provdala za Jiřího Schönborna-Buchheima („Adresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství“ z roku 1939 však uvádí jako vlastníka velkostatku Vladimíra Jiráska, k tomuto rozdělení došlo díky čs. pozemkové reformě). Roku 1946 odkoupilo pozůstalost od oprávněných dědiců zesnulé majitelky panství město Dvůr Králové nad Labem (o rok později se o něj zajímala nemocenská pokladna ČSD a po ní SČM s plánem na zřízení rekreačního střediska pro své členy) a v roce 1948 byl zámek přenechán Československému rozhlasu Praha.

Nakonec roku 1954 přebralo objekt, nadále náležející MNV, ministerstvo vnitra ČSR a o 3 roky později zde založilo Učiliště požární ochrany, z něhož se postupem času vyvinula dnešní Ústřední hasičská škola, zařízení Sdružení dobrovolných hasičů Čech, Moravy a Slezska. 18. dubna 1964 byl zámek zapsán do státního seznamu kulturních památek. Přesto byl nadále zanedbáván jak objekt, tak přilehlý park. V roce 1982 bylo upuštěno od památkové ochrany tzv. zámečku čp. 6, který byl tehdy v havarijním stavu. Počátkem 80. let 20. století např. zanikl malý pavilon s mřížovou kopulí, jenž se nacházel západně od zámku. V té době byla rovněž kaple Povýšení sv. Kříže již dávno bez původní interiérové výbavy. Roku 1996 zde bylo založeno Divadélko na zámku (viz https://www.bilepolicany.cz/divadelko-na-zamku), v téže době se tu konaly také Mezinárodní houslové kurzy a o 3 roky později se stal zámek vlastnictvím Hasičské vzájemné pojišťovny, a. s., která v roce 2004 zahájila jeho rozsáhlou rekonstrukci, přičemž již roku 2001 byl zrestaurován kamenný vodník u jezírka, v roce 2011 opraven krov zámku a vyměněna střešní krytina (téhož roku byl zámek vykraden, přičemž škoda překonala 300 000 Kč) a v letech 2017-2018 došlo k výměně oken. Více o zámku, který je známý i literárně (např. jde o veselohru Josefa Kajetána Tyla "Ženich beneficiant" a humoresky Oldřicha S. Kosteleckého "V oblacích"), se dá více dohledat na těchto webech: https://pamatkovykatalog.cz/zamek-2326832 a https://www.uhsbp.cz.