PAŘÍŽ - Eiffelova věž, Invalidovna, Centre Pompidou, Louvre (průlet) - FRANCIE

 

Před  dlouhou zimou ráda vyjíždím alespoň na  pár  dnů  za poznáním. K nápadu - bláznivé hurá akci  napomohlo výročí dne vzniku samostatného Československa – tedy prodloužený říjnový víkend a narozeniny parťačky. Obojí nahrálo zaječímu úmyslu. Místo chystání chlebíčků jsme naházely pár věcí do kufru a ujížděly s cestovkou noční Evropou do hlavního města Francie.

V Paříži jsme (všichni účastníci zájezdu) pobyli pouhé dva dny, nebylo tedy zdaleka možné vidět vše, co nabízela. Čas strávený zde jsme ale využili maximálně. Počasí si z nás trochu udělalo šprťouchlata a hrálo si na Apríla. Prudké přeháňky střídalo ostré slunce, užili jsme si úplného zakaboněna, i modrava s bělostnými mráčky, viděli jsme duhu.

Návštěva metropole začala v brzkých ranních hodinách okružní jízdou autobusem, která končila na vrcholu kopce Chaillot, na náměstí Trocadero, jehož dominantou je Palais de Chaillot. V neo - klasicistní budově z roku 1937, skládající se ze dvou pavilonů a dvou zakřivených křídel, jsou umístěna muzea a divadlo. V prostoru před palácem by byl za pěkného počasí krásný pohled na Eiffelovu věž. Bylo však nevlídno, špičku kovové konstrukce zahalovala mlha. Cestou ke věži nás  začali zlobit dotěrní prodejci cetek.

Sestoupili jsme do zahrad Trocadera, prošli kolem bazénu s fontánami a dostali se po mostě Pont d´léna přes řeku Seinu k úpatí Eiffelovy věže. Stoupli jsme  si do chumlu lidí a doufali, že se do otevírací doby mlhavo protrhá.

324 m vysoká „Železná dáma“, dominanta Paříže, byla postavena v roce 1889 v rámci Světové výstavy, na počest stého výročí Velké francouzské revoluce. Stavěla se 26 měsíců. Dle informací průvodkyně na stavbě samotné i v továrně pracovalo cca 250 dělníků. Do roku 1930 se Eiffelovka se svou výškou 300,65 m (tenkrát bez antény) pyšnila světovým prvenstvím. Věž byla pojmenována po konstruktérovi Gustavu Eiffelovi. Tento pán byl též autorem  návrhu kostry Sochy Svobody, kterou Francie darovala Spojeným státům americkým. Jeho busta stojí u Eiffelovy věže od roku 1923.

Věž váží asi 7 300 tun. Na výstavbu bylo použito 18 000 ocelových konstrukcí a 2 500 000 nýtů. Původně měla věž stát 20 let, ale protože fungovala jako meteorologická stanice a později jako televizní a rozhlasový přijímač, byla zachována. Pařížané považovali původně věž za ošklivé monstrum, v současné době jsou na ni pyšní.

Ročně navštíví Eiffelovu věž 7 000 000 turistů. My to štěstí prvního dne pobytu, bohužel, neměli. V čase čekání na otvíračku jsme si náhle všimli nějakého pohybu nad hlavou. Z konstrukce visel chlapík s transparentem. Organizátoři nás pak všechny vyhnali pryč s informací, že věž nebude vůbec otevřena. Nejen naše účastníky zájezdu (nevyspalé a polámané  z noci strávené  v autobusu), ale i další stovky turistů z celého světa, kteří za atrakcí cestovali mnoho kilometrů, tato skutečnost velmi rozladila. Ze zpráv na internetu jsme se až doma dozvěděli, že strůjcem náhlé uzavírky vstupu byla organizace Greenpeace, která chtěla, aby Moskva propustila ekology z Greenpeace, které v polovině září zadržela na lodi Arctic Sunrise u ropné plošiny společnosti Gazprom... Prostě nám  pánové svou formou protestu pokazili den.

Nevzdali jsme to a následujícího dne  se rozhodli  k akci na vlastní pěst. Místo vnitřní prohlídky Louvru jsme se někteří trhli a  opět vyrazili k Eiffelovce. Risk se vyplatil. Z výšin Železné dámy máme skvělé zážitky.

Vzdálenost mezi nohama věže (díky českému géniovi, Járu Cimrmanovi, který doporučil mistru Eiffelovi nohy roztáhnout od sebe) je 125 m, průměr oblouků 74 m a nejvyšší bod oblouku 39 m.

Informační tabule před kasou nás upozornila, že nahoru můžeme pouze bez zbraní, nůžek, skla, 2 l plastových lahví, konzerv a dalších možných věcí, které by mohly nejen hodem z vrcholu poranit dolňáky. Zbavili jsme se  právě zakoupených keramických hrnků, také petek s vodou, kapesní kudličky  a dalších vražedných nástrojů. Procházeli jsme rentgeny a poměrně přísnou kontrolou batohů.

Do 1. patra (do výšky 57 m) vedou ve třech pilířích výtahy, ale dá se jít i pěšky po 360 schodech. Nachází se zde restaurace, kavárna, kino, směnárna a pošta.

Do patra 2. (do výšky 115 m) následuje z patra prvního nášup o dalších 359 schodů.

Protože jsme měli namířeno až na vrchol věže, jeli jsme na vyhlídku výtahem z přízemí rovnou do patra druhého. Mám pocit, že odtud bylo poměrně lepší focení, než z patra třetího. Nastoupili jsme zde pak do jiného výtahu, který nás vyvezl do výšky 276 m.

I když nahoře hodně foukalo, věž se, prý, vychyluje max. o 12 cm. Užili jsme si pěkných výhledů. Tato atrakce se však neobešla bez dlouhých front.

Vrátím se ale ke dni prvnímu, kdy nám výhledy byly kvůli demonstraci odepřeny. Místo návštěvy Eiffelovky jsme zvolili náhradní program.

Od úpatí Železné dámy jsme pokračovali po Martově poli velkými zelenými zahradami Champ de Mars směrem k Vojenské škole. Zastavili jsme u památníku s názvem Zeď pro mír (Mur pour la Paix), postavenému v roce 2000. Památník, oslavující mír, je vyroben z ocelové konstrukce, dřeva, sloupů a skleněných desek, na kterých je slovo mír bílou barvou napsáno ve 49 různých jazycích. Dílo navrhl Clara Halter, architektem byl Jean-Michel Wilmotte.

Další cesta vedla k Invalidovně (Invalides), bývalému špitálu pro vojenské invalidy a válečné veterány, který nechal postavit (1676) Ludvík XIV. I v současnosti zde žije několik veteránů. Hlavním architektem byl Libéral Bruant, asistentem Jules Hardouin Mansart. Průvodkyně nám ukázala Mansartovy střechy. Později, v roce 1706, byla vystavěna královská kaple Église du Dome. Z druhého patra Eiffelovy věže byl na její zlatou kopuli pěkný pohled. Nyní se v obrovském komplexu budov nachází i jedno z největších armádních muzeí na světě, Musée de l´Armée a Národní ústav pro invalidní válečné veterány (nemocnice, domov důchodců a centrum pro ambulantní lékařskou pomoc). V budovách jsou pohřbeni někteří z největších válečných hrdinů Francie a přímo pod kopulí Église du Dome je také hrobka Napoleona I. Jeho ostatky sem byly 19 let po jeho smrti převezeny z ostrova Sv. Helena, kam byl po prohrané bitvě u Waterloo (v roce 1815) internován a kde v roce 1821 zemřel.

Prošli jsme nádvořím Invalidovny a  parkem. Pokračovali jsme pak podél řeky Seiny. Na ostrůvku Cité - Île de la Cité, který Seina z obou stran obtékala, jsme uviděli katedrálu Notre Dame. Zde jsme všichni dostali rozchod.

S oslavenkyní jsme sestoupily k nábřeží řeky, ustlaly si na studené lavičce a s absolutní pokorou zíraly na úžasný Chrám Matky Boží (více o katedrále v násl. článku). Zlaté listí, které ze stromů, lemujících Seinu, shazoval podzimní větřík, dokreslovalo tento nádherný obraz.

Po krátkém odpočinku jsme opět utíkaly na sraz k ostatním a průvodkyně nás provedla starou Latinskou čtvrtí, nacházející se na levém břehu Seiny. Začalo krápat… Neužili jsme si dosyta bočních uliček, kavárniček a starobylých domků. Přibrzdili jsme u kostela Sv. Severína Pařížského (Église Saint-Séverin), postaveného na místě poustevnické modlitebny z 6. stol., přestavovaného do současné podoby kolem 15. stol.

Za prudkého deště jsme proběhli kolem Pantheonu, stavby z roku 1790, nacházející se na vrcholku kopce sv. Jenovéfy (Sainte-Geneviève). Budova je pohřebištěm několika desítek významných osobností, jakými byli např. Victor Hugo, Alexander Dumas, Maria Curie-Skłodowska atd. Vzpomněla jsem si opět na loňský Pantheon v Římě, jež byl tomuto pařížskému vzorem. Poté jsme se utíkali na chvíli schovat  do římskokatolického farního kostela Saint-Étienne-du-Mont .

Když se počasí trochu umoudřilo, vedla  naše další cesta na náměstí Georgie Pompidou, na prohlídku  (Centre Pompidou) Pompidouova centra (Centre national d´Art et Culture Georges Pompidou - Národní středisko pro umění a kulturu Georges Pompidou ). Dům naruby byl otevřen  v roce 1977, jeho délka je 166 m, šířka 60 m a výška 42 m. Centre Pompidou náleží k nejslavnějším ukázkám moderní architektury. Jeho nejnápadnějším prvkem je vnější barevné funkční potrubí, jímž nevedou jen komunikace a rozvody, ale  i pohyblivé schodiště. Pro mne tato extravagance, ve srovnání s historickými pařížskými skvosty, byla šokující.

Architekty Centre Pompidou jsou Renzo Piano a Richard Rogers. Kromě kinosálů, knihovny, obchodů a kaváren se uvnitř budovy nachází hlavně výstavní prostory. V 5. patře je možné zhlédnout díla umělců z 20. stol. (P. Picassa a dalších). Okoukli jsme pouze zevní část budovy a poté prošli maličkým náměstím Igora Stravinského (Place Igor-Stravinsky) k obdélníkovému bazénku s dalšími barevnými šílenostmi (vodotrysky - v čele s velkou pohybující se Stravinského fontánou - Fontaine Igor-Strawinsky). Mnohem více potěšil pohled na kostel svatého Mederika (église Saint-Merry), nacházející se za bazénem.

Průletem části venkovních prostor Louvru jsme zakončili první den v Paříži. Interiéry muzea účastníci zájezdu (kromě několika uprchlíků, kteří Monu Lisu a jiná hodnotná díla, vyměnili za výhledy z Eiffelovy věže) prozkoumali podrobněji den následující.

Z Louvru jsme přešli na náměstí Svornosti ( Place de la Concorde). U vysokého obelisku čekal dostavník, který nás odvezl kolem obrovského pařížského letiště na periferii, do teplých duchen.

V.&A.

Den druhý v Paříži: Notre Dame, Montmartre, Bazilika Sacré-Cœur, Moulin Rouge, Champs-Élysées

Obrázky z Paříže

 

Poděkování ABC- Tours a průvodkyni, paní Červené, za péči a výborné znalosti.

https://maps.google.cz/

http://www.mapy.cz/