Bělá pod Pradědem – Šerák – Petříkov cč 6207

Hrubý Jeseník jakožto druhé nejvyšší pohoří v ČR láká množství turistů všeho druhu a protože už nemůžeme hovořit o žádné módě, ale regulérní aktivitě široké veřejnosti je mezi návštěvníky i řada cykloturistů. K jejich snažší orientaci v méně známém prostředí slouží už poměrně široká síť cykloturistických tras (částečně i pěších značených tras, ovšem pozor, ne všude, kam může pěšák, může cyklista.

V podstatě zcela zapovězené jsou nejvyšší partie hřebenových tras. Má to vcelku logické opodstatnění, až na výjimky, všechny stezky na hřebenech a jejich přístupech jsou nezpevněné pěšiny. Tam kde noha turisty občas šlápne vedle si ještě příroda jakž takž poradí, ale pneumatiky kol už umí cestu pěkně rozrýt (zvláště po vydatnějším deštíčku).

Aby ale cykloturista nebyl zcela ochuzen o přístup k nejvyšším místům hor, pár tras se k hřebenům alespoň přibližuje, a uznalý cyklista si může někde kolo zamknout a na horu se podívat pěškobusem.

Díky asfaltce je „snadno“ dostupný vrchol nejvyšší hory Pradědu (slovo snadno znamená bez omezení, ovšem úsilí se musí vyvinout značné). Asfaltová cesta vede až ke Švýcárně, dál šotolinová sedla na Červenohorské sedlo, z té se na hřebeny dá rovněž vyběhnout, podobná je Miliónová cesta, od Alfrédky se dá vylézt na Jelení studánku, asfaltky vedou až na vrchol Dlouhých strání s vodní nádrží PVE.

K nejbrutálnější trase na hřeben Hrubého Jeseníku pak můžeme řadit červenou terénní cyklotrasu 6207 Bělá pod Pradědem (Domašov) – Pod Keprníkem – Ostružná – Petříkov. Je to tedy trasa zpřístupňující západní okraj hřebene Hrubého Jeseníku, kterému říkáme Keprnická klenba. Pokud je budeme absolvovat v popsaném směru, tedy od Bělé, v počátku nás čeká příjemná asfaltka mezi loukami, dnes převážně pastvinami s širokými výhledy na severní úbočí hřebenovky, nebo západní úbočí Medvědí hornatiny (severní část Hrubého Jeseníku), případně jižní svahy Zlatohorské vrchoviny. Zpočátku je stoupání snesitelné, na prvních 3 km tras stoupne o nějakých 120m (rozcestí Keprnický potok). Sem doprovází cykloznačku zelená pěší, dál následuje kilometrový souběh s modrou pěší značkou.

Nedaleko rozcestí narazíme na přístřešek s upoutávkou na pietní místo lesního hřbitova na Rudohoří. Za 2. světové války tu bylo místo zajateckého tábora sovětských vojáků. Asi 50 m od cesty (neznačeno) objevíme nedávnou obnovený hřbitůvek s pomníčky nejen rudoarmějců ale najdeme i pár německých jmen, obětí divokého poválečného odsunu.

Pokud jsem doposud relativně odpočívali, za lesním hřbitovem už začínají hory, tzn., že cesta se citelněji nakloní a to směrem vzhůru, již následující rozcestí (odbočka pěší modré) u chaty Výrovka je o cca 100 m výš než předchozí křižovatka. A tak do bude pokračovat.

Cyklotrasa naštěstí stále pokračuje lesní asfaltkou, která je pohodlnější variantou pěší značky, která vede přímo kolem bystřiny Keprnického potoka. Cyklista je sice ochuzen o pohled na peřeje, ale párkrát přejede jiné potůčky, kde se mu nějaké vodopádky předvedou). Za Výrovkou následuje velká serpentina směre k jihu, asi po kilometru další zatáčka, která vrací trasu v původním zhruba západním směru. K velké škodě je cesta stále v lese, takže supící a funící cyklista se nemůže vymluvit při zastávce, že se kochá dalekým výhledem. Snad jediná opodstatněná zastávka může být prohlídka velké lovecké chaty zv. podle jednoho z okolních potoků Bysterská.

To už je ale nedaleko rozcestí Bystrý potok, kde se vrací souběh modré pěší značky. A k velké škodě i končí asfalt respektive pokračuje mimo náš směr). Při pohledu na informační místo zjistíme, že na cca 2,5 km cesta překonala dalších asi 250 m výšky, a žádné ulívání nepokračuje ani dál již na šotolině. Asi půl kilometru zvedne cestu o 70 m k vrcholu Šumného z rezervací Šumárník (serpentina, zas na západ), pak ještě asi kilometr „rovnějšího“ směru, závěr v několika (asi 5) serpentinách, kdy už cyklista proklíná všechny možné i nemožné okolnosti, kterého přiměly mít tak blbý nápad jet sem na kole.

V sedle Pod Keprníkem dojde ke katarzi, prudké stoupání končí (pokud nezahodí stroj). Na Keprník se s kolem beztak nesmí, tak zvolí pohodlnou odbočku širokou lesní cestou jen s mírným převýšením. Odměnou mu je brzy pohled nejdřív na zvoničku a vzápětí zelenou střechu Jiřího chaty na Šeráku.

Tím by se skoro dalo skoro skončit, protože to co následuje dál, by se ani cyklistikou nemělo nazývat.

Samozřejmě musíme nejdřív posilnit znavené údy v pohostinství.

Nejjednodušší by bylo vzít kolo a jet zpět tím co jsme právě absolvovali, kdo ovšem potřebuje dál ve zvolené trase, má před sebou úsek, který by snad ani největší optimista nenazval kolem sjízdné. Trasa je tu vedená po staré štětové cestě, která je obtížně schůdná i pěšky. Turisticky jde sice o velmi pěkný úsek strmým svahem Šeráku a Mračné hory, ale vézt tu ještě kolo je o zdraví. V poslední době se sice uvažuje o přeložku trasy na sjezdovku, tzn. kolem lanovky, ale změna trasy prozatím nebyla provedená a je otázkou, jestli provedená někdy bude. Ovšem pro méně odvážné jedince se nabízí jednoduché řešení, naložit sebe i kolo na lanovku a na Čerňavu to vzít dopravním zařízením (podle provozní doby).

Od mezistanice lanovky naštěstí už žádný děsuplný úsek nenásleduje, sice jde o svižný sešup, ale cesta je poměrně široká se štěrkovým povrchem. Podle potřeby může v rozcestí Nad Dobrou Vodou odbočit po červené pěší značce přímo na Ramzovou, v rozcestí Nad Pěchotním srubem použít souběžnou modrou pěší značku směrem k Branné, samotná cyklotrasa zde prudce odbočuje poněkud méně kvalitním povrchem k dolnímu konci Ostružné, ale ten poslední úsek už nějak vydržíme. Utrpěné rány a příkoří může cyklista zapít v některé z nesčetných hospod, které Ostružná nabízí.

Technicky vzato, značení trasy 6207 pokračuje po asfaltce až okraji Petříkova, ale to už asi většinu poutníků nebude zajímat.