K Dobré Náladě, cestou z Hrabišína

Že mohou být dva po sobě jdoucí dny jako oheň a voda zmůže zdokladovat pondělí 8. května, tedy státní svátek na Den vítězství. Jestliže nedělní výlet Litovelským Pomoravím byl většinu dne spíše pošmourným a hlavně nepříjemně studeně větrným, druhý den vypadal alespoň vizuálně úplně jinak.

O tom, že se věnuji značení TZ jsem se už párkrát zmínil. Letos mi to zatím příliš nevycházelo, nicméně protentokrát už padlo rozhodnutí alespoň jednu trasu z ročního přídělu vyznačit. Volba padla na celkem jednoduchý úsek modré TZ, Hrabišín U Dobré Nálady. Důvodů byl více, jeden z nich výhodné spoje, díky kterým se nemusíme spoléhat na nějakou individuálně pojatou dopravu (auto, kolo). Nenápadně navíc navazuje na loni značenou trasu přes Benkov.

Popisovaný úsek není obzvlášť turisticky extrémní a navíc i celkem méně využívaný, takže koho rozčilují velké davy, tady se jich nejspíš nedočká.

Značení začíná v podstatě hned u zastávky, aktuálně nově zrekonstruované, předělávkou prošla v posledních letech celá trať ze Šumperka do Uničova a přes Šternberk do Olomouce. Trať dostala elektrifikaci a nové regiopantery po ní dokážou dojet do Olomouce v čase blízké celé hodině (zatím mírně přes), čímž doprava klidně konkuruje i spoji po hlavní trati (přes Zábřeh).

První metr modré TZ sledují přilehlou silnici 446, takže turisté musí přeci jen dbát na pohyb motoristů. Naštěstí celý úsek je cca 0,5 km, takže zrychleným úsilím je brzy za námi a šipka s předstihem upozorňuje na odbočení k louce. Po nějakých 100 m přichází ale zádrhel, cestu hradí elektrický ohradník z upozorněním, že ve stádě je býk. Stádo i býk ale nikde v dohledu, takže se odhodláme přelézt (podlézt, nebo přeskočit, ale opět se narovnat). Naštěstí totiž ohradník zasahuje jen na část trasy a asi po dalších 150 m se vracíme do neohrazeného terénu. Pomalu se blížíme do lesa, kde je prozatím mírně stoupající cesta přeci jen neznatelně strmější. Až na nějaké průhledy jsme zatím prosti nějakých delších výhledů. Vše se mění po zhruba 1,5 km prošlé trasy, kdy se ocitáme na veliké louce, která je z jihu ohraničená řídkým porostem a turistická značka jej sleduje takřka přímým směrem na severovýchod. Jak překonáváme výškové metry, postupně se otvírá výhled na sever a severozápad, zprvu to jsou hlavně vrcholky blízké Hanušovické vrchoviny (Chocholík, Háj), dál ale i Orlické hory (poslední sníh na Bukové hoře, Suchý vrch), ale hlavně velké pásmo vnitřního hřebene Králického Sněžníku (od Srázné na Sušinu a Stříbrnickou). Vyhlídek si můžeme užívat takřka celý kilometr, než se dostaneme k přechodu na jižní a východní úbočí Mladoňovského vrchu (547). Severní výhled tak ztratíme ze zorného pole, ale otevře se nám aktuálně řepkou okrášlený výhled na jižní stranu směrem k Libině, kterému dominuje výrazný masiv Bradla (599 m). Bohužel i z této strany lze najít nějaké paseky, které za sebou na památné hoře zanechala kůrovcová těžba. Celé Bradlo je vlastně takovou předsunutou výspou hor (patří k Hanušovické vrchovině). Dál už kopce klesají do rozlehlé roviny Hornomoravského úvalu (chcete-li do Hané). Určitě tak objevíme poměrně blízký Uničov, kousek Litovle a zřejmě i něco z Olomouce. Jen levou tedy východní stranu roviny ohraničují svahy Nízkého Jeseníku. Dál už nějaké nevýrazné vzdálené kopce, možná ty u Hostýna. Svah pod naší cestou má v mapě poetický název Kamčatka, z čehož se dá usoudit, že tu může být někdy i pěkná kosa (když teče studený vzduch z přilehlých vrcholků, je tu taková malá kotlinka).

Cesta se mírně zanoří a skloní do lesa, projdeme křižovatku lesních cet s označením Pod Mladoňovským vrchem. Za lesem se opět stočíme k západu po rozsáhlé louce, která je převážně pastvinou, což dosvědčují i sloupky elektrických ohradníků. Naštěstí cesta je vedená podél ohrazených prostorů, takže tady by ke střetu s dobytkem nemělo docházet. Cesta velkým obloukem obchází holé návrší (551 m), porostu prostý terén pak dopřává řadu oku lahodících výhledů na blízké i vzdálené masivy. V těsné blízkosti na severu se tyčí výrazný vrchol Volyně, který řadíme k Hraběšické hornatině (jeden z podcelků Hanušovické vrchoviny). Postupně se nám ale odhaluje poměrně široký obzor zhruba od jihu k severu, tedy pásmo Zábřežské vysočiny, Bukovohorská hornatina, pohoří Králického Sněžníku (s dobře patrnou Stezkou v oblacích, a to prý nenaruší ráz krajiny). V mělkém sedélku se trasa přehoupne na opačný (východní) svah kóty 580 (kterou jsem už i jako vyhlídkový vrch popsal).

Jsme takřka na konci trasy, tedy přesně u zatáčky silnice od Nového Malína, zbývá dojít necelý půlkilometr mírně u kopce k samotě U Dobré Nálady, kde světu div se, o svátcích staví autobus.