Z Klopiny, s Úsovem, do Moravičan

Asi logičtější už vzhledem k atraktivitě, by bylo začít vycházku až z Úsova. Nicméně do Klopiny mi jede autobus, začínal mi tam jeden cestovní značkařský příkaz, a zas taková zacházka to není.

Trasa začíná u rozcestníku modré TZ poblíž křižovatky místních silnic Úsov–Veleboř a odbočky do Pískova.

V prvních metrech nemůžeme očekávat nic objevného, jde o přímou vesnickou ulici zhruba k jihovýchodu, kde za zástavbou následuje ostrá odbočka na JZ kolem vodárenského zařízení a posléze o polní cestu remízkem, kde se nám objeví vodní hladina poměrně zánovního rybníčku. Z tabulky se dozvíme, že rybařit se tu nesmí (možná na pytlátko…).

Cesta se opět zatočí pod svahem k prvním domům úsovské zástavby. Posléze se začne šikmo šplhat do malého lesíku a nenápadně se blížíme k hradu. Ano z této vlastně severní strany se při přestavbě panského sídla moc nepřebudovávalo, takže se nad námi vypínají poměrně mohutné hradby, ale i z velké části zachované bašty nebo obranné věže. Když se hrad předělával na zámek, k velké přestavbě, můžeme říci spíše dostavbě podlehl hlavně velký palác, v kterém je dnes známé lovecko-lesnické muzeum.

Pokud nespěcháme za jinými zážitky, návštěvou nic nezkazíme, případně stačí i nahlédnout na nádvoří, kde potkáme i nějakou živou zvěř. Na zámku jsou spíše jen vycpaniny.

Po opravených schodech sestupujeme k náměstí městečka. Procházíme kolem vznostného kostela sv. Jiljí, ve vedlejších ulicích bychom mohli objevit i další památky, např. barokní sýpku a na sever od nám. Míru židovskou čtvrť se synagogou a hřbitovem. I nu na to, že Úsov (od r. 1992 opět město) má sotva 1200 obyvatel je toho k vidění víc než dost.

A to máme ještě před sebou Litovelské Pomoraví.

Pokračujeme od náměstí k jihu a po silnici odbočíme směrem k Mohelnici (ulici Mohelnickou).

Bude to jen ale krátký úsek, trojboká kaplička nás upozorní na odbočku do místní části Pančava, kde asfaltka míří kolem zemědělského kombinátu (živočišná výroba Úsovsko a.s.) dál do mírného návrší, kde na kraji lesa narazíme na Kluče.

Když se něco jmenuje Kluče, značí to, že se tu dříve klučilo – srozumitelněji mýtilo. Tedy kácelo, možná že se mýtil i les severně směrem k městu, dál do kopečků Úsovské pahorkatiny se už asi tolik nezasahovalo, byť skutečnost asi bude zajímavější. Naše modrá trasa ještě nějakou chvíli pokračuje spolu s asfaltko do lesa, převážně smíšeného až listnatého (s převahou dubu, proto doubrava). Po chvíli míjíme lesní zastávku s označením U Cedru, ovšem ten strom, co tam roste určitě není cedr, ale nějaká thúje. S modrou značkou souběhuje i cyklotrasa 6026 (Ochutnej Moravu), spolu si užívají ješt necelý kilometr, pěší pak odbočí na „obyčejnější“ lesní cestu.

Jde o štěrkovanou lesní cestu, která mírným obloukem přechází na mělké údolíčko, ale brzy z této cesty odbočí pěšina v takřka přímém směru jihozápadním. Poblíž lesní silničky mezi rybníčky je mírně utajená studánka s odpočinkovým altánkem. Kratší zastávka se oplatí, protože máme před sebou nejnáročnější část túry, tedy překonání téměř šedesátimetrového převýšení (něco k tomu) pod vrchol Bradlece (342 m). Označení je poněkud pod vrcholem, který ovšem stojí za pozornost. U vrcholu objevíme něco, co připomíná dejme tomu i skálu, zajímavější je ale celé okolí kopce, které je poněkud neuspořádaně rozryté. Bradlec sloužil v dávných dobách jako pohřebiště. Odhadované stáří pohřbů je víc než 3000 let (1200–1000 př. n. l., doba bronzová). Vedou se spory, jakým jazykem mohli tito mrtví hovořit, uspokojivé odpovědi neznáme.

Modrá značka si ještě nějakou dobu udržuje svůj takřka pravítkový směr, cca 500 m pod Bradlecem se přimkne k lesní cestě mírnou odbočkou více k jihu. Udržuje si mírně zvlněně výšku kolem 300 m a ještě v této výšce nás čekají dvě zastávky. No vlastně je to skoro jedno místo, tím viditelnějším je kaplička sv. Josefa z poloviny 19. století. Méně viditelné, ale asi zajímavější je ukryté severněji od kaple. Terénní náznaky valů a příkopů prozrazují útočné hradiště někdy z doby kolem roku 1000 n.l. To už víme, že to byli obyvatelé se slovanským jazykem, kteří se usadili kolem řeky Moravy, která teče pod kopcem. Hradiště mělo asi spíše jen obranně-útočištný účel, tedy bez většího stálého osídlení. Stavělo se ze dřeva a hlíny, takže spíše tu vidíme jen úpravy terénu.

Následuje poněkud strmější sestup, naštěstí jen krátký. Obejdeme psí cvičák, přicházíme na silničku od Moravičan, podcházíme hlavní železniční trať Praha – Olomouc (Ostrava), po té po mostě přes Moravu, už na dohled Moravičan, můžeme se stále držet modré TZ, já to ale střihnul po nové hrázi k automatickému stavidlu. Kdo by zatoužil po nějakém občerstvení, v letních měsících je o víkendech dostupné občerstvení u vodáckého ležení. Jinak je v Moravičanech i několik hospod, ty jsou ale poněkud vzdálenější od blízkého nádraží. Ač jde vlastně jen o větší zastávku na hlavní trati, ilustrovaný podchod nám nenápadně prozradí, že Moravičany jsou vlastně takovou externí stanicí Loštic, které jsou od železnice poněkud dále.