Dny evropského dědictví 2013, část I. (Zábřeh)

Kam a jak jedeme?

Pro mnoho lidí zůstává město Zábřeh pouze jedinou důležitou rychlíkovou stanicí na šumperském okrese. A je to určitě vůči tomuto čtrnáctitisícovém městu, vzdálenému čtrnáct kilometrů od okresního rivala, silně nespravedlivé. A to už vůbec nezmiňuji fakt, že ona železniční zastávka se – na rozdíl od města – jmenuje z administrativních důvodů Zábřeh na Moravě. O tom, že je Zábřeh i městem historickým se mohli přesvědčit jeho návštěvníci při letošních Dnech evropského kulturního dědictví. A protože jsem letos na kole nikam odjet nemohl a většinu šumperských památek navšěvujeme poctivě a pravidelně, přesvědčil jsem manželku, že většinu soboty strávíme „u konkurence. Dopředu jsem ovšem musel přislíbit, že nepůjdeme všude a že omezím čas využitý k focení. Obé jsem s těžkým srdcem přislíbil - a myslím, že i dodržel – a ve finále jsme byli spokojeni oba. Koneckonců, co jsme nestihli letos, můžeme nechat – jak se říká – „na indá“.

V rámci větší mobility a možnosti nevázat se na hromadné dopravní prostředky jsme vyrazili autem. A mělo to své nesporné výhody. Už jenom proto, že jsme do Zábřeha v klidu dorazili až nedlouho před desátou hodinou, kdy měla celá „atrakce“ vypuknout. Bez nejmenších problémů jsme zaparkovali ve stínu na téměř prázdném Masarykově náměstí a hned vyrazili do víru vášní, přesněji ke kostelu sv. Barbory. Ještě předtím jsme samozřejmě rychlým pohledem zkontrolovali, jestli ze zdejšího náměstí nic důležitého nezmizelo. Kupodivu bylo vše na svém místě, tedy i stará radnice (dnes výstavní a koncertní síň), mariánský sloup, Kamenná kašna, muzeum v domě Pod Podloubím, budova zámku skrývající pozůstatky původního hradu nebo Kostel sv. Bartoloměje s farním muzeem. Jenom se pořád nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, že jsem doma zapomněl něco hodně důležitého.

Za čím jedeme?

Naše první kroky vedou ke kostelu sv. Barbory. Někdejší gotický kostel za hradbami města byl barokně přestavěn roku 1772. Nedávno prošel rekonstrukcí a jeho největší atrakcí je pozdně renesanční zvon z roku 1614. Nejstarší dochovaný zábřežský zvon byl odlit Donátem Schrötterem z Hostinného a je považován za jednu z nejvýznamnějších zvonařských památek na severní Moravě. Hned při vstupu do kostela obdržíme brožuru „Památky mikroregionu Zábřežsko ve Dnech evropského dědictví“. Každé ze zpřístupněných památek je zde věnována dvoustrana a na každé z nich získáte do této publikace i speciální razítko. Skvělý nápad, který hned do kasičky odměníme … a nakonec odměňujeme všude. V této chvíli se také dozvím, že se doporučuje za brožurku vhodit desetikorunu a že onou věcí, kterou jsem doma zapomněl, jsou brýle. A rozhodně nemohu říct, že by mi ten den nechyběly. Statečně však odmítnu Martinin návrh zajet koupit náhradu do některého ze supermarketů (ztráta času a detaily si prohlédnu na fotkách a … asi měla pravdu) a raději vtrhnu do interiéru – svého času hřbitovního - kostela.

Hned s touto návštěvou jsme velice spokojeni a navíc jsme do těchto prostor vstoupili poprvé v životě. Minimálně výstup k varhanům i k – již zmíněnému – zvonu, rekonstruovaný skromný mobiliář z konce 18. století, oltářní obraz J.K. Sambacha z Vídně a zajímavá křížová cesta stojí za připomenutí. Dozvíme se, že křížovou cestu prý namaloval uničovský malíř Ignác Oderlický, známý například ze stejnojmenného kostela v Šumperku, ale podle publikace se jednalo o okruh známého pozdně barokního malíře J.W. Bergla. Časem se tomuto rozporu podívám na zoubek A kostel prý slouží také jako oblíbená koncertní síň, kterou by měl v říjnu čekat hodně atraktivní kousek – koncert houslisty Václava Hudečka s Moravskou filharmonií.

Teď nás čeká přesun k jedné ze zábřežských dominant – tedy ke Kostelu sv. Bartoloměje – a také první a snad jediné zklamání dne. Interiér kostela bude – z důvodu svatebních obřadů – zpřístupněn až ve 13,00 hod. Je nám tedy jasné, že stavbu Domenica Martinelliho s cenným obrazem Poslední večeře a nádhernou vyřezávanou Kazatelnou si necháme na příště. To ovšem neplatí pro farní muzeum, které se nachází v jeho věži a ve kterém jsme také doposud nebyli. Zajímavé – a ne příliš často zpřístupňované – muzeum nabízí svým návštěvníkům lapidárium, soubor liturgických předmětů, poklad mincí, výstavy o farnosti sv. Bartoloměje historii zvonů a prohlídku zvonového patra s obnoveným zvonovým souborem. Potěší i výstup po točitém schodišti a příležitostné krátkodobé výstavy. Určitě navštíveníhodné místo, jenom jsem zde opět postrádal zapomenuté brýle, zejména při neúspěšném pokusu přenastavit fotoaparát, .

Historické centrum Zábřeha je malé, a tak to máme ke zdejšímu zámku – který ovšem předtím býval hradem – skutečně jen pár kroků. V budově dnes sídlí Městský úřad a samotná budova je uzavřena. Přesto je zde co vidět. Jsou otevřeny dvě sekce zámeckých sklepů. V jedné zahlédneme i jakési zásoby vína, ve druhé pro změnu probíhala výstavka erbů některých z bývalých majitelů panství. Osvětlení svíčkami přidalo na atmosféře … super nápad (a pan starosta se mi pochlubil, že jeho). A to není všechno. Otevřena je i bývalá věžová hradní brána s kamenným renesančním točitým schodištěm ze 16. století, které pamatuje své stavitele, pány z Boskovic. Schodištěm jsme vystoupali o patro výše a tedy jsem – zřejmě v rámci profesionální deformace – podebatoval o cenách tepla v Zábřehu ve srovnání se zbytkem šumperského okresu. Po krátké prohlídce někdejšího hradního nádvoří se rozhodneme pro krátkou pěší procházku.

Sestoupáme od zámku k zábřežské sladovně a kolem rybníku Oborník se vydáme k bývalému evangelickému kostelu, od roku 1946 kostelu Církve československé husitské. Zajímavá cihelná stavba, která okamžitě upoutá každého, kdo Zábřehem projíždí vlakem, pochází z let 1902-1903. Kostel byl postaven podle plánů známého zábřežského stavitele Karla Ilgnera a za jeho vznik vděčí Zábřeh financím německé evangelické obce v čele s podnikatelem Hermannem Brassem. Jedná se o členitou stavbu v neogotickém slohu, které dominuje 45 metrů vysoká věž a kterou najdete vedle železniční trati na břehu Moravské Sázavy (přesto je kostel podsklepen). V kostele upoutají dvě točitá schodiště, rozlehlý kůr i původní – skromný – mobiliář. Nejzajímavější částí exkurze byl výstup do zvonice, kde nad zvony proběhla i – lehce atypická – prohlídka místnosti s hodinovým strojem. Tato místnost navíc připomínala sekretariát strany stejně jako pařížské „nádražní“ muzeum d´Orsay. Jako třešnička na dortu nás ještě čekala neplánovaná debata s varhanáři z Krnova s ukázkou hry na harmonium.

Tím je náš zábřežský pobyt takřka u konce. Znovu rybník Oborník, sladovna, stoupání k hradozámku a Masarykovo náměstí. Projdeme kolem fontány s kapříky, prohlédneme si kamennou kašnu z roku 1829 s ženskou postavou, mušlí a rohem hojnosti a dáme si soubor razítek na balustrádě morového sloupu. Tato významná dominanta zábřežského náměstí pochází z roku 1713 a kromě krásné vrcholové Immaculaty ho zdobí sochy sv. Rocha, sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána a sv. Šebestiána. Mariánský sloup nechal postavit panský sládek Josef Počta a celé dílo z maletínského pískovce bylo realizováno podle návrhu olomouckého architekta Václava Rendera, autora projektu Sloupu Nejsvětější Trojice, tedy známé olomoucké památky UNESCO. Sloup postavila dílna sochaře a kameníka Jana Sturmera, který postavil podobné sloupy i v Moravské Třebové nebo na Dolním náměstí v Olomouci.

A nás už čeká jen zasednout do auta a vydat se za památkami, zpřístupněnými v okolí Zábřeha. Ale o nich už si povíme příště.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Úvodní část výletu jsme absolvovali "o hladu a žízni". Hodokvas byl plánován až na část popolední.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Mohu klidně prohlásit, že se nám líbilo vše a přitom vždy z jiného důvodu. V kostele sv. Barbory to například bylo o klidu a nejstarším zvonu Zábřeha. Farní muzeum o atraktivním místě v kostelní věži a hradozámek o romantice svíček ve sklepení i točitém kamenném schodišti pánů z Boskovic. Bývalý evangelický kostel o zcela originální prohlídce (nedá se popsat, musí se prožít) a morový sloup o malém zábřežském "unescu". Vybrat to svoje si zkrátka může každý.

Ostatní informace

Zábřeh dodržel "starou" tradici a sobotní Den evropského kulturního dědictví 2013 byl akcí bezplatnou. Přesto jsme všude nějaké mince do kasičky či ošatky přihodili jako poděkování za pěknou akci. A musím přiznat, že Zábřeh mě v tomto opravdu mile překvapil. Navíc je potřeba si uvědomit, že většinu roku jsou tyto památky veřejnosti nepřístupné.

Ve výčtu zpřístupněných památek chybí farní Kostel sv. Bartoloměje (byl otevřen až po našem odjezdu), muzeum v domu Pod Podloubím (byli jsme tam relativně nedávno a slíbil jsem, že nepůjdeme na všechna místa) a zámek Skalička. Tam jsem se podívat chtěl, ale ustoupil jsem tlaku spolujezdce (zámeček byl ovšem zpřístupněn až od 14,00 hod.).