Flóra, Židé a mamuti aneb poznávací cesta do Bílé Lhoty, Loštic a Mohelnice

Kam a jak jedeme?

První květnové dny letošního roku sice nebyly těmi pravými májovými dny, plnými slunce, květů a medoviny, ale některé chvíle k výletům i tak přímo vybízely. Alespoň u nás, tedy v severovýchodní části republiky. Nakonec jsme ani my vábení slunce a polojasné oblohy neodolali a v závěru prvního květnového nedělního dopoledne dobrovolně opustili teplo paneláku a sedací soupravy. Prvotní cíl cesty byl jasný: Arboretum v Bílé Lhotě, nacházející se mezi dvěma „L“, tedy tvarůžkovými Lošticemi a královskou Litovlí. Sice jsem zde byl už několikrát, ale nejsem si jistý, že to někdy bylo na jaře. A ani tentokrát se nám nepodařilo vidět arboretum v plné Jarní atmosféře, protože letošní rok je prostě takový nějaký jiný. Mnohé rostliny, které by právě teď měly nasazovat do plného květu, mají už dávno splněno. V jedné písničce zpívá Pavel Dobeš „pestík nebo blizna, kdopak se v tom vyzná …“ Tak ty pestíky bychom tady i našli, ale okvětní lístky už většinou chyběly.

Za čím jedeme?

V každém případě patří návštěva arboreta mezi záležitosti příjemné. Nejde jen o příjemnou procházku někdejším zámeckým parkem se spoustou pozoruhodných dřevin, rekonstruovaným renesančním portálem z 16. století, který pochází ze zbořeného domu v Lošticích, nebo různých kamenných artefaktů, ale o celkově „cool“ pocit z tohoto místa. Arboretum v Bílé Lhotě se totiž – kromě pohodové atmosféry - vyznačuje také velmi příjemnou cenovou politikou, vstupenkou počínaje a různými publikacemi a pohledy konče. A kdo by zde rád viděl například také hraniční kameny nebo smírčí kříž, zklamán nebude.

Po krátké debatě na pokladně arboreta se vydáme ke zdejšímu kostelu sv. Kateřiny Alexandrijské, který je kvalitní ukázkou klasicistní architektury. Jednolodní chrám byl postaven v roce 1789 a v jeho těsné blízkosti se nachází rodinná hrobka (kaple) majitelů zdejšího panství, ústřední hřbitovní kříž z roku 1892, kaple Panny Marie Lurdské z roku 1938 a zejména empírové náhrobky rodu Kreutzerů z roku 1825. Naproti stojící budova školy byla vystavěna v roce 1926, a o to více proto upoutá „školní“ tabule u protějšího domu, sousedícího s kostelem.

V Bílé Lhotě je sice příjemně, ale byla to jen třetina plánu dne. Teď nás čekají Loštice a zdejší židovský hřbitov, nacházející se nad místní cihelnou. Tento hřbitov je sice volně přístupný a určitě stojí za návštěvu, jen pro neznalé může být trošku problémem ho najít. Já už tady párkrát byl, takže netápu, ale rovnou zamířím správným směrem. I tak jsem ho však málem o kousek přejel. Jedná se o významnou památku, písemně doloženou již v 16. století, konkrétně v roce 1554. V současné době se nejstarší náhrobek pyšní rokem 1718, ale většina z nich pochází z období II. poloviny 18. století a ze století následujícího. Poslední pohřeb na zdejším hřbitově, u kterého již téměř zanikla ohradní zeď, proběhl v roce 1942. Možná by mohl být tento hřbitov o chloupek lépe udržován, ale svou atmosféru a kouzlo rozhodně má.

Po krátké procházce (nebo spíše nedlouhé prohlídce, kterou nám ještě zkrátila Martinina obava z klíšťat – těch jsme v průběhu května letos i tak „nasbírali“ nadstandardní počet) se vracíme k autu a vyrážíme k poslednímu etapovému cíli – nebo vrcholové prémii – dne. Jedná se o - již rok otevřenou - expozici mohelnického muzea, která je nazvána Pravěk Mohelnicka. Je to určitě výstava pozoruhodnou a originální. Někdejší zapuštěné přízemí – a dnes už hluboký underground – muzejní budovy nabízí nejen archeologické nálezy z různých období, ale také interaktivní prvky. Nejde zde tedy jen o exponáty, ale potěší rozhodně i prostředí. Mohelnické muzeum jsem měl vždy hodně rád a podzemní podoba mu sluší minimálně jako „nadzemnice“.

O expozici alespoň pár základních informací. Pravěk Mohelnicka je umístěn do středověkých sklepních prostor pod dvorní částí muzea. Jedná se celkem o šest místností, z nichž tři jsou gotické, zaklenuté kamennými klenbami. Veškeré stavební úpravy, vyvolané instalací expozice, byly provedeny tak, aby respektovaly dochované historické konstrukce. Kamenné - a z části i cihelné zdivo - tak doplňují podlahy, vydlážděné neglazovanou cihelnou dlažbou. Celou archeologickou expozici zde tvoří výběr z unikátních archeologických sbírek Vlastivědného muzea v Šumperku. Je řazena chronologicky od paleolitu až po období Velké Moravy. Kromě tradičních prosklených vitrín zde uvidíte také aranžované scény s voskovými figurínami, např. Mladečská jeskyně, lovec mamutů, žena drtící obilí nebo vesnice z doby popelnicových polí. A nechybí ani dvě rekonstrukce hrobů; žárový je z doby popelnicových polí, kostrový z období Velké Moravy. Ve vitrínách si můžete prohlédnout různou keramiku, kamenné nástroje, vzácná torza neolitických venuší, náhrdelník z měděných drátků a provrtaných perel z pozdní doby kamenné nebo vzácné měděné nástroje. Celá prohlídka má své grande finále, tedy velkoplošné promítání s audioefekty.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jídlo a pití jsme tentokrát vynechali, a tak nás na závěr čeká ještě krátká procházka po historickém centru Mohelnice. Začneme u zdejší dominanty s vysokou štíhlou věží – tudíž nahlédneme do farního kostela, poměrně vzácně zasvěcenému sv. Tomáši z Canterbury. Kostel je pěkný a své si zde najdou příznivci téměř všech stavebních slohů. Stačí jmenovat gotiku, renesanci, baroko i neogotiku. Poté si prohlédneme krásně opraveného náměstí s mariánským morovým sloupem, litinovou kašnou a užijeme si vodních hrátek u moderní fontány. A najednou je čas na návrat domů. Hodnocení dne je pak při tiskovce na Koupáku jednoduché: velmi příjemné odpoledne, plné zajímavých vjemů různého typu a z různých období.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Celý výlet se velice vydařil, takže do rubriky "líbilo" můžeme dát vše výše uvedené. V Mohelnici mě nepotěšil hlavně boom starých „dobrých“ pokusů o centralizaci, protože smírčí kříž, který býval součástí lapidária na muzejním nádvoří, byl převezen do depozitáře v šumperské robotárně. Možná mu tam je dobře, ale moc lidí už ho asi neuvidí. Celkem by mě zajímalo, který inteligentní člověk s mnoha „rychlými“ tituly (nejen z Plzně) a zkušenostmi z politiky, tuhle blbost – po mnoha dnech a za mimořádné peníze - vydumal.

S mohelnickou pravěkou výstavou mám spojena i další negativa z oblasti „nelíbí“. Nedají se však všechna až tak úplně přičítat muzeu. Tím prvním je fakt, že jsem v auté zapomněl brýle a o některé detaily jsem pak byl ve sklepě ochuzen. Nějaký ten ulovený mamut, na kterého jsme se podle plakátu těšili a kterého bych nepřehlédl ani bez brýlí, chyběl úplně. V muzeu se nesmí fotografovat, čímž Šumperk opět ukázal svou výjimečnost. V dobách, kdy se fotit nesmělo téměř nikde, jsme si v Šumperku užívali „neomezených možností“. Teď se pro změnu může fotit skoro všude, jen ve všech zařízeních šumperského VM platí zákaz. Na protest proti porušování světového míru různými agresory se jej snažím nedodržovat. A navíc jsem v muzeu s manželkou prohrál v pexesu, což jsem „nevydýchal“ dodnes.

Ostatní informace

Do arboreta v Bílé Lhotě jsme přišli, když pokladní prováděl výpravu. Tak jsme si 300 druhů dřevin z Evropy, Asie a Severní Ameriky prohlédli vlastně zadarmo. Platili jsme tedy až při odchodu. Za čestnost jsme dostali drobnou slevu, a tak jsem si koupil i publikaci o arboretu a dva pohledy. Běžné vstupné je však 30,- Kč, děti, mládež a senioři nad 65 let platí polovic. Vstup na židovský hřbitov v Lošticích je volný, takže další investice nás čekala až v Mohelnici. Za expozici Pravěk Mohelnicka zaplatí běžný návštěvník 40,- Kč, poloviční slevu mají tradičně děti, mládež a důchodci. V žádném případě ani místě jsme peněz za vstupenky rozhodně želet nemuseli ...