Hluk, Vlčnov a rozkvetlé Slovácko aneb luhačovický výlet čtvrtý

Kam a jak jedeme?

Popisovaný výlet mě zavedl do těch míst Slovácka, která nejvíce proslavily tradiční Jízdy králů, dnes již součást všech možných seznamů UNESCO. Ta letošní se v Hluku koná 6. července, a protože jsem zde byl 13. března, rozhodl jsem se ve finále, že tak dlouho čekat nebudu. Stejně jsem měl jen pár hodin času a program relativně bohatý. Díky fantastické osůbce na informačním centru v Hluku se mi ještě trošku nahustil, a to jsem již předem – a s těžkým srdcem – vypustil návštěvu města Uherský Ostroh. Začněme však postupně.

Uherským Brodem tentokrát jen projedu, i když počasí k pořizování panoramatických fotografií města přímo vybízí. Času je však málo a nezbývá mi než věřit, že se sem ještě podívám v den, kdy mi bude dělat doprovod modrá obloha, sem tam nějaký ten dramatický mráček a slunce v zádech. Myslím, že mohu klidně – a nepřekvapivě - hned prozradit, že takové počasí jako onen inkriminovaný den mi už nevyšlo a pan Murphy i starý Satanáš si mohli spokojeně zamnout ruce.

Za čím jedeme?

Mou první zastávkou je tedy až městečko Hluk. Stávám se tak na chvílí členem společenství o počtu asi 4.500 hlav. Hluk je neoddělitelným článkem okresu Uherské Hradiště a Zlínského kraje. Město je poprvé písemně zmiňováno v roce 1294 a najde se zde několik památek, které určitě stojí za bližší prozkoumání. Nejprve se vydám k tzv. památkovým domkům, tedy do uličky se zajímavým názvem Rajcovňa. Žádnou erotiku však neočekávejte, název je odvozen od rajtování koní. Jedná se o pět menších skromných příbytků z nepálených cihel (tzv. kotovic), které původně obývali místní rolníci se svými početnými rodinami. V interiéru se nachází různé ukázky dobového mobiliáře i místních krojů. Nikdo ale není doma, a proto – i když bych si mohl prohlídku telefonicky ihned dohodnout – se spokojím s několikaterým nakouknutím okénkem a přesouvám se do centra městečka … a veškerého dění.

Auto zaparkuji pod kostelem a jdu se podívat nejprve na zdejší tvrz. Tedy ne, že bych Hluk tak důvěrně znal, ale mířil jsem do místního infocentra a adresa obou těchto „atrakcí“ je stejná. Gotická stavba z konce 14. století se po poškození Uhry (tedy Maďary, nikoliv vyrážkou) dočkala renesanční přestavby. Dnes zde sídlí různé instituce od informačního centra přes muzeum (bohužel otevírají až v sezóně) až po dva vinné sklípky. Mně ke štěstí stačila bývalá fotografka v „íčku“, která mi poskytla různé materiály, umožnila prohlídku několika historických sálů (např. sál se středovým sloupem, který slouží také jako oddací síň, určitě stojí za vidění), vstup do věže, ukázku tureckých krojových šátků a hlavně – však to všichni známe z pohádky Třetí princ – udělila pár důležitých rad. V manželství je asi neuplatním, ale památkovou rezervaci Vlčnovské búdy jsem díky tomu viděl. Ale nepředbíhejme.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Po koupi několika pohledů s razítkem (jako poděkování za ochotu jsem si vzpomněl i na pány Š+G, připlatil a část zboží nevzal) jsem se rozloučil a pokračoval dál. Přesněji k jednolodnímu kostelu sv. Vavřince. Jedná se o zajímavou barokní stavbu z I. poloviny 18. století. Bohužel měli u Vavřinců zavřeno, a tak jsem si chrám, postavený podle projektu stavitele Antona Erharda Martinelliho, alespoň obešel. Potom jsem si ještě prohlédl – v brzké době asi opravdu jen – ruiny Penkova dvora, což byl původně liechtensteinský statek z přelomu 17. a 18. století. No a pak už je čas nasednout znovu do vozu a přemístit se do Vlčnova.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Vzhledem k tomu, že si cestu do třítisícové obce prodloužím přes Dolní Němčí, začnu svůj vlčnovský pobyt u zdejšího kostela sv. Jakuba Staršího. Přesto, že se jedná o novostavbu z let 1928 až 1929, zůstal zde zachován raně gotický portál, pocházející z původní stavby. A pak již přišel čas na přesun na protější stráň, kde se nachází zdejší velká atrakce, a to památkový soubor vinných búd. A k tomu méně hodnotná skupina dvou rozhleden. Vlčnovské búdy jsou nejrozsáhlejším souborem památkově chráněných vinohradnických staveb v České republice, který charakterizuje bílé vápno s modrou „obrovnávkou“. Pod búdami odstavím auto a vyrazím k pěkné stylové kapličce před nimi. Za búdami se pak nacházejí zmíněné rozhledny, z nichž jedna je celoročně volně přístupná. Žádné exkluzivní výhledy zde ovšem neočekávejte.

Ostatní informace

Stihl jsem všechno, do jedné z búd jsem nahlédl a do jedné dokonce i vstoupil. Pořídil jsem podrobnou fotodokumentaci a díky nedostatku času jsem se při návratu také lehce proběhl. Při zpáteční okružní jízdě mě opět zamrzely ony výhledy na uherskobrodská panoramata, protože slunce se posunulo do ještě výhodnější pozice. A zcela na závěr musím zmínit ještě jeden důležitý fakt. Celou dobu mi dělala průvodce Velká turistická encyklopedie Zlínského kraje, kterou jsem pořídil před časem v Levných knihách. A nebýt jí, také bych během svých výletů po této oblasti mnoho zajímavostí přehlédl. Ještě, že našinec je konzervativní a upřednostňuje stále ještě slovo tištěné …