Kaňonem Zemské brány

Kam a jak jedeme?

Do pohoří nebo oblasti, které říkáme Orlické hory jezdím celkem často, však stačí vylézt od nás ne nedaleký „Bluďák“ a může se koukat na Bukovou horu, která není vzdušnou čarou vzdálená víc než 20km. Hora patří do části Orlických hor pojmenované přímo po ní, tedy Bukovohorská hornatina. Paradoxně hlavní vrchol Suchý vrch je o necelých 40 m vyšší (995 m) než Bukovka s 957 m. Není tedy divu, že si sem občas udělám výlet i na kole. Tentokrát je prvotním cílem přehrada Pastviny na Divoké Orlici, ale přeci jen tu mám nějaký časový odstup, tak potom hlavně to, co se odehrává nad přehradou.

Za čím jedeme?

Nad přehradou se samozřejmě odehrává víceméně přirozený tok Divoké Orlice, která je regulovaná velice mírně, respektive tam kde končí lidské osídlení (poblíž rekreačního střediska) je regulací jez s náhonem, dál proti proudu je už řeka ponechána bez viditelnějších lidských úprav.

Ono by to skoro ani pořádně nešlo v poměrně těsném údolí, které dostalo příznačný název Zemská brána.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Samozřejmě před cestou nechyběla povinná zastávka v některé z pastvinských hospod, pro tentokrát to byla osvědčená restaurace U mostu, před závěrem „kaňonu“ pak poprvé navštívená Orlická chata U Rampušáka.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Údolím Divoké Orlice prochází modře značená pěší turistická trasa. Ta je sice primárně určená pěším, ale je vcelku dobře sjízdná, takže potkat tu tu cyklistu není problém. No a projel jsem to tentokrát i na silničce (mám tam takové drahé skoro nezničitelné gumy).

S troškou dávkou fantazie můžeme údolí označit za skoro kaňon, ačkoliv podle prapůvodního hlediska by měl být kaňon vést vápencovou krajinou. Ve skutečnosti (pomineme-li říční usazeniny) se jedná o horniny rulového typu, patřící ke sněžnické skupině krystalinika (však on i ten Kraličák už odtud není tak daleko).

Divoká Orlice má svoji pramennou oblast ve velkém rašelinisšti, Torfowisko pod Źielencem, tedy na polské straně státní hranice. Nemá cenu se dlouho rozepisovat, že tato země je vlastně Kladsko, tedy kdysi dávná část České koruny. Po prohraných válkách v 18. století si území přisvojili Prisové, a ti vlastně poslední válku taky prohráli, tak sem šoupli kus Polska.

Říčka (než se z ní stane řeka) dlouhou dobu provází státní hranici a právě v oblasti vlomu mezi severní část Orlických hor (Deštenská hornatina) se otáčí do českého vnitrozemí a zároveň tak i dělí orlické hory na tu druhou zmíněnou část Bukovohorské hornatině.

Vlastně svůj vstup do Čech řeka provádí dosti efektně. Asistují jí k tomu poměrně mohutné skalní výchozy a bloky na obou stranách toku. Protože turistická trasa se ubírá na pravém břehu, zajímaá turistu hlavně tyto útvary. Největší je asi seskupení skal kolem Ledříčkovy skály. Útvary tu vstupují postupně až 60 m nad řeku. V jedné ze skalních stěn můžeme tušit jakousi díru, jeskyňku, kde se měl ukrývat místně oblíbený zbojník. Jak už to bývá, jistý Ledříček byl samozřejmě normální poberta a násilník a to že bohatým bral a chudým dával si už jen pověst dotvořila, aby tu byl taky nějaký „krajový Jánošík“.

Skalní stěny navštěvují i horolezci ke svému tréninku. Mimo skal ti zaznamenáme i jinou připomínku o možném vstupu do Čech. Tou je samozřejmě jeden z mnoha bunkrů předválečné ochrany, které se bohužel (nebo bohudík) na obraně před agresorem nepodílely.

Nesmíme ale zapomenout i na řeku. Ta je vskutku takřka bez známek regulace. Koryto je navíc poseto většími či menšími balvany, které se tu řítí z okolních skalisek. I díky nim je řeka v podstatě nesjízdná, snad jen za povodní nebo po zimním tání, ale pak jde o ryze divokou vodu, a protože se jedná o území přírodní rezervace, jsou tu podobné aktivity nežádoucí.

Jednou z dalších atrakcí je dřevěná Pašerácká lávka. Pojmenování můstku je dostatečně srozumitelné, takže různí podloudníci tu sem tam nosili nějaký ten kontraband ať už z Čech do Kladska, tak hlavně do Čech, protože to Kladsko a hlavně Slezsko bývalo bohatší, tím pádem více zboží.

Po lávce by se dalo přejít na levý břeh a pokračovat po naučné stezce, ale tentokrát jsem zvolil tu jednodušší pravou část (na té levé se už musí někdy dát kolo na ramena). I tak je tady tras adosti kamenitá a ve štětované části jsem raději použil pěší variantu.

Každopádně mě tak konečně neunikla červená Orlická chata U Rampušáka. Jde o klasickou horskou chatu ještě nepoznamenanou velkou modernizací. Povětšinou jsem ji nacházel ale zavřenou a tím nedostupnou. Naštěstí tentokrát si konečně prohlédnu nejen exteriér ale i kousek interiéru (ačkoli kofolu si dávám venku).

Pak už zbývá to nejdůležitější z celé Zemské brány. Tou samotnou bránou by klidně mohl být kamenný most z l. 1900–1903, pod kterým řeka skutečně vstupuje do Čech (hned za mostem jsou hraniční kameny).

Velký kamenný oblouk tu budovali převážně italští stavitelé. Museli při tom odstřelit i kus skály, ale přiznejme že se jim a projektantovi) podařilo vystavět most, který vypadá, že je tu od nepaměti (a ne stodvacet let). Původní vzhled přeci jen poněkud narušila velká nedávná rekonstrukce, kdy byla rozšířená mostovka. Naštěstí charakter stavby zůstal víceméně zachován.

Řeka pod mostem a dál je ve větší míře lákadlem pro výletníky všeho typu, tedy od klasických turistů, po automobilové paďoury i pokuřujícího motorkáře.

V parném létě lákají k posezení i svlažení velké ploché balvany, kde se dá i slunit a i ta voda není zas tak studená k namočení (což jsem samozřejmě zálibně učinil).

Ostatní informace

Je fakt, že když se den vydaří, tak by se od Zemské brány moc nechtělo, ale zítra je práce. Tkže do kopce, chata na Čiháku už zase nemá nájemce, v Petrovicích je celkem naplněno, takže si dopřeju až chatu na Adamu, kde sice poněkud rozjařená skupina polských občanů, takže malé pokochání pohledem do rozlehlého Mladkovského sedla je zprvu rušené (než odjedou). Zemská brána samozřejmě nic nestojí (nemíníme-li ztrátu potu a úbytek sil). A jaké občerstvení si kde dopřejeme záleží na každého jedince uvážení.