Lichtenštejnové na Šternberku

Kam a jak jedeme?

Víkend před polovinou července 2019 přinesl proměnlivější počasí a tím i více deštivo a bouřkovo. Takže místo do hor tentokrát volím směr více do nížiny, přesněji do Hornomoravského úvalu a k úpatí Nízkého Jeseníku. Na silničním kole jsem ve Šternberku celkem rychle, i s uničovskou zastávkou to bylo něco kolem 2 hodin (inu od Libiny je to z kopce).

Za čím jedeme?

Už při vstupu do „nového“ íčka zjišťuju, že jsem ve Šternberku nebyl snad 5 let, protože dříve bývalo informační centrum někde u Hlavního náměstí, teď je hned pod klášterním kostelem, tím i vlastně blízko zdejšího hradu. Ne že bych se chystal zrovna na nějakou prohlídku, tu nechám na nějaké škardější období, nakonec do Šternberka od nás není doprava zvlášť komplikovaná.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Po té co tedy zevrubně prozkoumám IC, pořídím pár fotek kostela s mariánským sloupem, odložím bicykl u vchodu Restaurace Knor, která chválabohu je stále na svém místě, tedy na Horním náměstí (tam co je ten sloup a nad ním monumentální klášterní kostel Zvěstování Panny Marie. Tam mám sice taky nějaké resty, ale i tuto atrakci nechávám na další období, až nebude tělo tak sloužit…

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Další kroky tedy směřují ku hradu. Ten je od Horního náměstí víceméně ani ne za rohem, tedy do kopcovité ulice Na Valech a tam to každý musí najít (pokud tedy nepřehlédne bránu s dvěma oblouky a nějakými erby. I s tím jsem se stačil setkat v inkriminovaném dni. Na hradě Šternberk jsem snad kdysi byl, ale je to tak dávno, že si to ani nepamatuju. Současná pokladna je přístupná po schodišti z dolního předhradí, tedy od zmíněné ulice Na Valech. Dříve se chodívalo právě shora, tedy se hrad více obcházel. Kolo jsem nechal jen tak opřené u jedné z podhradních budov, že tedy navštívím pokladnu a kouknu na nějaké suvenýry, mezi tím ovšem začalo krápat. Co tedy, prohlídka je až někdy za půl hodiny a to se mi tedy moc čekat nechce. Naštěstí mají hned naproti pokladny stálou výstavu o posledních majitelích a obětovat 40 Kč mi nepřipadá zas tak drastické.

Nejdřív ovšem pár slov o samotném hradu. Ten byl založen asi v polovině 13. století a za zakladatele se považuje Zdeslav z Chlumce a Šternberka. Původně šlo jen o obranný hrad, ale takový biskup Albert II. ze Šternberka užíval hrad i jako rezidenci (inu když už byl šlechtic a k tomu biskup, bylo těch příjmů jaksi víc). V 16. století patřil hrad Berkům z Dubé a Lipé, v držení hradu se vystřídal i jiné rodiny, sídlo značně utrpělo za Třicetileté války, důležitý je rok 1699, kdy hrad koupil Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna (něm. Liechtenstein). Původně rakouskému, usedlému moravskému rodu pak hrad patřil až do roku 1945. Dnešní vzhled hradu je ale dílem doby relativně nedávné po přestavbě z roku 1886 (a následujících). Projekt vídeňského architekta Karla Gandolpha Kaysera odpovídal tehdejší módě romantického historismu. Za přestavbou stál tehdy kníže Jan II., který si tu vybudoval jeden ze svých reprezentativních objektů.

Dnes si většinou vybavujeme Lichtenštejny v souvislosti s unescovým areálem u Valtic a Lednice, ovšem za dobu svého rozmachu měl rod více větví a různí bratři, bratranci, strýcové či tetišky sídlili i jinde. V tehdejší monarchii se myslely země rakouské ale i české. V Česku to byla hlavně Morava, kde v dobách před různými pozemkovými reformami vlastnili až pětinu území. A právě na tuto pro někoho překvapivě neznámou historii se zaměřuje stálá expozice Liechtensteinská dominia střední Moravy.

Výstava skutečně nijak zvlášť nevyzdvihuje jihomoravské končiny, ale skutečně se zaměřuje na blízké okolí. Tedy název Střední Morava neevokuje celé panství, co tu měli k dsipozii, ve skutečnosti se Lichteštejnské državy dotýkaly samotné zemské hranice Moravy tedy té co probíhá od Králického Sněžníku přes hřebeny Hrubého Jeseníku.

Seznámíme se tak stručně se samotnou historií rodu a jejími významnými členy ( i současnými, kteří už u nás nežijí).

Převážná část výstavy je tvořena textovými panely s několika věcnými artefakty. Právě v oblasti střední Moravy se činnost rodu projevila relativně výrazně. Stěžejní místo samozřejmě zaujímá hrad Šternberka dokumentace jeho romantické přestavby, ale hned na dohled (kdyby zrovna nebylo zataženo) je Litovelské Pomoraví a tím i krajinný areál v okolí Nových Zámků. Samotné Nové Zámky sice Lichtenštejnům nesloužily k trvalému obývání, ale zůstaly tu po nich stále viditelné (i neviditelné stopy). Tisíce výletníků od jara do podzimu (i zimy) zavítá k obelisku, Templu (Chrámu přátelství) nebo vyleze ke zbytkům Rytířské síně. Takový Čertův most je taky stále k vidění, někdy se dá i vlézt do umělé jeskyně Podkova pod vrchem Třesín (to je drobný výčet areálu mezi Novými Zámky a Mladčí).

Poněkud výstředně působí nedokončený zámek u rybníka v Plumlově, který díky základům na skále působí jako takový zámecký mrakodrap. Když se zase obrátím k severu, jak putujeme údolím Moravy zahlédneme východně od Mohelnice zámek (z části i hrad) Úsov. Zámek je sídlem loveckolesnické expozice. Zde tedy poznáme, že panstvo se sice staralo o lesy, ale celkem úspěšně i nahrazovalo vyhubené predátory. Z dnešního pohledu se tak jeví i problematické výlety do exotických zemí, kde se nechávali lovci zvěčnit u zabitých šelem i jiné zvěřiny.

Velké Losiny si sice spojujeme se Žerotíny, ale ti jeje prodali v roce 1806, takže Lichtenštejnům patřil zámek více než 200 let. Tím jsme se přiblížili k horám, ale nesmíme zapomenout na lázně, které se začaly rozšiřovat právě v lichtenštejnském období. Tady bysme mohli odskočit k Moravskému Berounu (tedy zas ke Šternberku), kde začali stáčet minerální vodu pojmenovanou po osadě Ondrášov…

Zpět do hor, jedno ze sídel panských úředníků bylo na hradozámku Kolštejn (Branná) a na skok tedy na pořádnou túru je to na Vozku a Keprník, kde vzniklo jedno z prvních chráněných území v Jeseníkách (NPR Šerák-Keprník). Ve své době probíhala akce na zvýšení horní hranice lesa, takže za Lichtenštejnů proběhlo poněkud problematické vysazování zde nepůvodní kleče, kterou se v současnosti snaží Správa CHKO omezit. V horách něco zbylo i pro turisty. Z původních salaší vznikly horské chaty Švýcárna nebo Ovčárna (to už je ale velký hotel). Bohužel zanikla Vřesovka i na Králickém Sněžníku Lichtenštejnova chata po které zůstalo jen slůně (a upravený pramen Moravy). Autoři zmiňují i rozhlednu na Sněžníku, tu ale měli na svědomí přeshraniční majitelé z tehdejšího pruského Slezska. No i tak je toho na Moravě po Lichtenštejnech dost.

Závěr výstavy tvoří samozřejmě zmínky o současnosti příslušníků rodu. Hlavní sídlo je tedy malé knížectví mezi Rakouskem a Švýcarskem, právě i v těchto sousedních zemích mají doposud i další majetky (neměli znárodnění). Majetkové spory s Liechtensteiny (tady už píšu jako o cizincích) sice komplikovaly náš vstup do EU, ale i tak by společná historie měla spíš spojovat a přinášet inspiraci do budoucna.

Ostatní informace

Prohlídka není zvlášť náročná, záleží na zvídavosti a pozornosti čtenáře, zběžně se dá absolvovat za 20–30 minut (podrobněji samozřejmě i déle). Výše zmíněné vstupné 40,- Kč není přehnaně vysoké. Pak než přestane pršet se nakonec i exteriér hradu dá zčásti prozkoumat za použití nějaké pláštěnky. No a podle hradního webu jde o výstavu dlouhodobou, takže bude k vidění i v dalším období.