Na polské straně podhůří Kralického Sněžníku (Miedzylesie – Miedzygórze – Nowa Wies – Králíky)
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Za kulturou • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Cílem našeho letošního prvního srpnového výletu se tak trošku neplánovaně stala polská strana podhůří masivu Kralického Sněžníku. Tedy jednoho z našich nejkrásnějších pohoří, o které se právě s Poláky tak nějak bratrsky dělíme. Na samotném vrcholu už také člověk potká Poláka častěji než našince, což je možná dáno tím, že mají blíž turistickou chatu s občerstvovnou. Všechny naše cíle se však nacházely o několik stovek výškových metrů níže. Důvod i směr výletu byl jednoduchý. Protože se naši zlínští přátelé Franta s Janou rozhodli zvolit jako hlavní bod své letošní dovolené východočeské městečko Králíky, bylo jasné, že něco společně podnikneme. Vždyť do Králík běžně zajíždíme na kole, takže autem je to opravdu jen „na skok“. Výběr toho, co bychom mohli vidět, jsem nechal na Frantovi (přece jen to sem mají dál a my - lid sudetský – jsme přátelští a k hostům vstřícní), ale počítal jsem s tím, že můj návrh na výlet do Polska rádi přijmou. Už jen proto, že jsou pro ně naši severní sousedé hůře dosažitelní. Nemýlil jsem se. A byl to výlet vydařený, který nám představil čarokrásnou přírodu, podhorské vesničky i zajímavé městečko Miedzylesie s jeho – převážně sakrálními – památkami. A bylo toho k vidění opravdu nemálo.
Před osmou hodinou ranní přijíždíme na hlavní náměstí v Králíkách, přivítáme se se zlínskou polovinou výpravy a rychle vyrazíme k nedalekým polským hranicím. První zastávku máme v městečku Miedzylesie, které – bohužel – většina obyvatel šumperského a jesenického okresu zná pouze z oken autobusu jako průjezdní místo při nákupních výpravách na polské tržnice. Já však ještě před centrem města odbočím doleva a vydám se směrem k železniční trati. Poté už následuje prudké stoupání a neskutečný „tankodrom“ místo silnice. Krásný smírčí kříž mezi Lesicí a Miedzylesie prostě musím konečně vidět. Po chvíli hledání se povedlo a já byl náležitě pyšný na to, že mohu Frantovi (Jana zůstala u auta) ukázat přibližně 130 cm vysokého „giganta“. Lepší úvod jsem si ani přát nemohl.
Za čím jedeme?
A ve stejném duchu se tento výlet nese i nadále. Barokní sousoší Nejsvětější Trojice a Korunování Panny Marie z roku 1719 vystřídá zámecký komplex na mezileském náměstí. Poprvé se mi tak naskytne příležitost podívat se do jiných částí interiéru, než je otevřená zámecká restaurace. Vše je ve stádiu rekonstrukčním, ale první výsledky už jsou viditelné. K tomu jakási výstavka moderního umění s erotickou tematikou, nějaká ta kachlová kamna (tipoval bych na kopie, ale kdo ví) a rekonstrukční plány zobrazující zámek upravený na hotelový komplex. Nečekaný a o to příjemnější bonus. Poté se vydáme kolem zámeckého rybníku ke kostelu Božího těla s kazatelnou v podobě plachetnice. Díky právě ukončené bohoslužbě se nám podaří vniknout i do interiéru chrámu, bohužel ale jen na chviličku, protože po mši následuje jen velmi krátká pauza a hned následují zase jakési rozpravy o slovu božím. Nechceme rušit, a tak pokračujeme dál na náměstí, kde si prohlédneme – mimo jiné - mariánský morový sloup z roku 1698 a Franta si do deníčku zakreslí mapku okolí.
Poté již vyrazíme směrem na klimatické lázně Miedzygórze, vybudované ve stylu švýcarských nebo tyrolských alpských hotýlků. Za svůj rozvoj toto místo vděčí především holandské – a po svatbě také pruské - princezně Marianně. Naším hlavním cílem je však zdejší vodopád na řece Wilczce (Wodospad Wilczki), což je dnes druhý největší vodopád v Sudetech. Se svými 22 metry je však jasným králem v oblasti masivu Kralického Sněžníku. Hodně zajímavé místo, kde příjemně překvapí udržované přístupové komunikace s železným mostkem nad vodopádem a vyhlídkovými plošinami po obou stranách strmé rokle. O to více potěší volný vstup i okolní čistota. U vodopádu necháme Janu jejímu osudu (kvůli bolavé noze se jí nechce nikam šplhat a tak zůstane tady … a zřejmě díky tomu se pak chlubí nejlepšími fotkami) a dobrovolně se vydáme po strmých schodech kamsi vzhůru. Tam nás čeká mohutná skála Baszta s kapličkou, což Frantu evidentně potěší. Nad námi je sice ještě hora Igliczna a poutní mariánský kostel, ale z časových důvodů se vydáme rovnou na procházku lázeňskou obcí, která svou podobou dala této oblasti přezdívku Slezské nebo Kladské Švýcarsko. Penzionům alpského typu vévodí bývalé sanatorium a skutečný gigant Gigant. Vidět zde můžete také dva kostely; dřevěný barokní, zasvěcený sv. Josefovi a kamenný neorománský, patřící sv. Kříži.
Čas rychle utíká a Franta má obavu, že bude manželkou peskován za to, že ji nechal dlouho bezprizorní. Rychle si ještě ve zdejším infocentru koupím povinný pohled a vracíme se k vodopádu. Chceme utratit nějakou tu zlotku za polské pivo, ale většinou tady točí Litovel. To je sice dnes už dobré pivo, ale člověk by měl ochutnat nějakou tu místní specialitu. Naštěstí ve vnitřní restauraci se nějaký ten Zywiec našel, a tak jsem mohl Martině – coby řidič – nepokrytě závidět. Po přesunu na parkoviště (hned u vodopádu je placené, pár stovek metrů před ním bezplatné) jsme všichni posvačili, pokochali se okolní krajinou i pohledem na pasoucí se koně na louce pod parkovištěm a vyrazili dál. Čekala nás obec Nová ves, tedy po domácku Nowa Wies, s dominantním monumentálním barokním poutním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, vybudovaným v letech 1701 až 1715. Kromě kostela se zde nachází také např. starý hřbitov s kaplí a lapidáriem náhrobků, lehce se rozpadající renesanční panský dvůr, zajímavá socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1726 nebo kamenolom.
Čeká nás závěrečná – a skutečně horská - etapa. Nekvalitní strmou silnicí, kde mnozí z předjížděných cyklistů již pouze tlačí, dojedeme do vesnice Jodlów. Stejně jako v celé této oblasti se jedná převážně o volný shluk chalup a hospodářských stavení. Uděláme krátkou zastávku u zajímavého hřbitovního kostela sv. Jana Křtitele, Jana si nafotí nějaké ty koně a my přes Pisary s až překvapivě monumentálním kostelem sv. Václava zamíříme zpět ke státní hranici. Nějací policisté se na bývalém hraničním přechodu Boboszów – Dolní Lipka sice vyskytují, ale nás si nevšímali. Takže opět Králíky, pozdní oběd a debata o všem možném. Hlavně o turistice a Turistice. No a abych vypité pivo řádně odboural, zajdeme ještě k místnímu muzeu. Zavírá celkem brzy, takže máme smůlu. Rozloučíme se se zlínskými s tím, že se pozítří opět uvidíme a vyrazíme s Martinou na prohlídku zdejšího farního kostela sv. Michaela Archanděla. Tento chrám vznikl jako renesanční trojlodní stavba v roce 1577, jeho současná podoba je však výsledkem barokní přestavby z let 1768 až 1788. A jeho interiér bývá většinou volně přístupný, což rozhodně potěší. Pak ještě krátká procházka po Velkém náměstí, nasednout do auta a přes Červenou Vodu a Kocandu se vydat k Šumperku.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Veškeré naše náklady dne „padly“ na pohonné hmoty pro auto, řidiče a spolujezdce. Kromě podezřele nelevného benzinu to bylo pivo u vodopádu Wilczki, nějaká ta svačinka cestou a pozdní oběd v Králíkách. Zvolili jsme tradičně restauraci „U Lípy“ (o tom, že se jedná o slušný podnik, vypovídají nejlépe červenobílé hodiny s pootočenou hvězdou) na Malém náměstí (které ovšem říkáme „U čápa“) a já tady mohl v klidu zavzpomínat na časy, kdy jsme tady s Bobem trávívali nejednu chvilku v rámci někdejších slavných Kralických rockových slavnostní. A že to byla významná akce; vždyť jsme zde poprvé viděli takové světové hvězdy, jako jsou finské skupiny Apocalyptica a Waltari nebo slovinští Laibach …
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Výlet to byl opravdu vydařený, takže bych nerad vyzvedával něco konkrétního. Pro Frantu, Janu i Martinu bylo v podstatě vše premiérou, takže já bych z tohoto úhlu pohledu pochválil asi nejvíce zajímavou a všestrannou procházku po Miedzygórze i možnost vstoupit do interiérů zámeckého komplexu v Miedzylesie. A samozřejmě onen krásný smírčí kříž, který nás čekal hned na úvod. Negativa bych viděl snad jen dvě. Počasí nám slibovali naši moudří meteorologové – i pro tuto oblast – podstatně lepší než nakonec bylo (ale nezmokli jsme). A kvalita polských silnic na mnoha úsecích předčila i komunikace u nás. Bohužel v tom negativním slova smyslu … a často výrazně.
Ostatní informace
My jsme sice kombinovali Dopravu automobilem s pěší turistikou, ale celá trasa je bez větších problémů absolvovatelná i na kole. A vstupné jsme nikde neplatili, jenom do kasičky v kostele v Králíkách jsem hodil nějaké drobné, i když pár starých pohledů zde nabízejí zcela bezplatně.