Naučný chodník Súľovské skály a ještě něco k tomu

Kam a jak jedeme?

O Súľovských skalách, označovaných občas jako slovenské Dolomity, už někdy slyšel snad každý správný turista. A ten, který je někdy – byť jen z dálky a ze sedla kola nebo sedadla automobilu – zahlédl, většinou pocítil nutkavou potřebu je navštívit. Koneckonců se jedná o dopravně poměrně dobře dostupné unikátní slepencové skalní město, nacházející se nedaleko měst Bytča i Žilina. Ale hlavně máme v tomto případě před sebou nádhernou národní přírodní rezervaci, tvořenou převážně skalními věžemi, jehlami, bradly, homolemi, hřiby, bránami, okny, říčními kaňony i jeskyněmi. Nechybí ani množství vyhlídek, soutěsek, lezeckých stěn, jedna hradní zřícenina a také ona slavná panoramata. Navíc slepencové skály ani bizarní skalní „termitiště" v Čechách ani na Moravě prostě nenajdeme …

V souladu s předchozími řádky také autor tohoto článku kdysi z bicyklu v dálce zahlédl a ihned silně zatoužil. Trvalo to sice několik let, ale poslední květnový víkend roku 2017 tato událost konečně nastala. Díky tomu jsem se současně podíval do snad nejvýznamnější součásti CHKO Strážovské vrchy i do míst, kde se natáčela zdařilá pohádka Král sokolů (a dravců tady skutečně krouží poměrně dost). Do přírodní rezervace, kde je každá skála – materiálově silně připomínající beton - jiná a každou chvíli září jinou barvou, kterou v drtivé většině případů určuje jen a pouze poloha a síla slunce. Vítězí sice většinou bílá nebo bílošedá (a okolní sytá zeleň), ale kdo chce, dočká se i růžové, oranžové …

Za čím jedeme?

A teď už konečně k samotné výletní trase, která sice rozhodně nepatří k nejdelším (měří přibližně 5 km a po celou dobu nás provází dřevěné, mnohdy však nepříliš dobře čitelné informační tabule o zdejší floře a fauně), ale je tvořena převážně poměrně dosti strmým převýšením. Do Súľova (správně se ale obec jmenuje Súľov – Hradná) jsme dojeli autobusem přes Valmez, Makov a Žilinu a z tamního placeného parkoviště také vyrážíme. A začínáme hned nejprudším stoupáním (jeho sklon se sice různě mění, ale až ke skalnímu hradu to chce určitě alespoň trošku té fyzické kondice - v žádném případě se však nejedná o nějakou likvidační trasu). V této chvíli se pohybujeme po zelené TZ a NCH (u nás NS) Súľovské skály. Díky tomu, že to do kopce není žádný kvapík, nepřehlédneme vyhlídku na největší zdejší skalní bránu, která se díky svému lomenému tvaru nazývá Gotická. Původně touto nádhernou bránou, která je součástí mohutné skalní formace Varhany (Organy), procházela turistická trasa, dnes už ji můžeme vidět jen zdálky. I tak ten pohled rozhodně stojí za to a moc jsme nechápali, proč mnozí návštěvníci skalního města míjí tuto vyhlídku bez povšimnutí.   

Pokračujeme dále a zanedlouho se dostaneme k nejvyššímu bodu naší cesty. Tím je zřícenina (v tomto případě spíše fragmenty či zbytky) skalního Súľovského hradu. Tento strážní hrad nad obchodní stezkou se snad původně jmenoval Roháč, nebyl nikdy dobyt a zničilo jej až zemětřesení na počátku II. poloviny 18. století. Od té doby už jen postupně – a potupně – zarůstal a chátral. Tady je dobré se odměnit vrcholovým panáčkem, plechovkovým pivem a malou svačinkou. Žádný stánek s občerstvením zde ale nečekejte (a i ten podhradní vodní pramen je většinou vyschlý), zkrátka co si nedonesete, to nemáte. Ti odvážnější vystoupají za pomocí žebříků a železných kruhů, zapuštěných do skály, kamenným oknem až na vrchol hradu, kde se jim otevře nádherný 360o výhled do kraje, kterému vévodí hřeben Súľovských skal (rozloha skal je cca 543 ha, v rozšířené variantě asi 800 ha) s vrcholy Roháč a Brada i pohled na Javorníky, Martinské hoľe nebo Veľký a Malý Manín (zajímavých vyvýšených míst s výhledy zde ovšem najdeme mnohem více, ale i zde platí požadavek na opatrnost a dobrou fyzickou kondici). Tabulka o tom, že zde byla nedávno bleskem zabita matka s malým dítětem nám také naznačuje, že jsme na horách a ty že mají své vlastní zákony, které musíme ve vlastním zájmu a beze zbytku poslouchat.

Potom nás už čeká prudký sestup (slovenský průvodce hovoří o cik-cak způsobu), během kterého se mnozí nepustí železného zábradlí ani na vteřinu a kochání se okolními skalami raději vynechávají zcela. V této chvíli jsme stále na zelené TZ a naučném chodníku, což platí až k rozcestníku Lúka pod hradom. Tady se nám nabízí několik variant pokračování. My z časových důvodů zvolili krátkou procházku po červené TZ, kterou jsme ukončili nedaleko za Sedlom pod Bradou. Cestou jsme objevili ale jen jednu zajímavou vyhlídku a hlavně pozoruhodný „skalní sloup“, který jsme si sami pro sebe okamžitě nazvali Ukřižovaný (viz. samostatný příspěvek).

Stejnou cestou jsme se potom vrátili na Lúku pod hradom a odsud pokračovali po souběhu červené TZ a NCH (zanedlouho se k nám ještě přidala i žlutá TZ) k rozcestníku nazvaném Lúka při kamenom hribe (vedle cesty se však nacházela jen jakási malinkatá kamenná prašivka). Potom už jen mírné klesání po značeném souběhu a nad kostelem odskok na modrou. Je totiž čas zasytit tělo i duši nějakou tou historickou památkou a stravou ve skupenství pevném i kapalném. Takže vstoupíme do samotného Súľova, kde si prohlédneme farní katolický kostel sv. Michala i svatostánek evangelický a poté zajdeme do hospody. Na závěr se už jenom vrátíme k souběhu značení nad kostelem a vydáme se na závěrečný úsek cesty, který nás zavede k autobusu na parkovišti.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se v hospodě v Súľově … a byli jsme zde maximálně spokojeni. Zelňačka, halušky a Zlatý bažant zde přišly na nějakých 7-8 euro a obsluha byla příjemná i pohledná. Sedět se dá venku i uvnitř (na rozdíl od nás zde ještě existuje oddělená část kuřácká a nekuřácká) a je tady prostě příjemně. Předkrmem nám byla již zmíněná konzumace na Súľovském hradě.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Celý pobyt ve skalním městě a jeho okolí byl jedním velkým pozitivem, a to včetně počasí, které bylo právě „tak akorát“. Při vší úctě ke všem mým slovenským přátelům (a i Slovensko jako takové má autor článku velice rád) je třeba zmínit, že tato země pořád ještě v některých aspektech připomíná tak trošku Balkán, a to se všemi plusy i zápory, které z toho vyplývají. Například pohlednici nebo mapku zde koupíte jen na súľovském parkovišti, kde se ovšem pracuje jen asi do 13. hodiny. My nákup odložili a koupili tedy nakonec jen … no však víte. Zajímavé je, že kritika tohoto stavu zněla nad asfaltovou plochou převážně ve slovenštině. Překvapí také naprostá absence odpadkových košů; na druhou stranu je ovšem potřeba uznat, že je na celé trase neobyčejně čisto. A pro mnohé je také potěšující skutečnost, že i zde jsou vzdálenosti na rozcestnících uváděny v časových jednotkách. Následné prudké stoupání či krkolomný sestup pak nikoho ani moc nepřekvapí …

Ostatní informace

Zájezd do unikátních Súľovských skal (materiálovou stavbou se vlastně jedná o slovenské Death Valley) jako takový přišel asi na 600 Kč za osobu. K tomu je potřeba připočíst náklady na jídlo a pití (viz výše), příplatek (10 euro) za plavbu na pltích na Váhu a peníze na dopravu do místa odjezdu, vzdáleného od Šumperka necelých 50 km. V tomto případě však rozhodně nelze litovat ani jedné investované koruny (autor tohoto článku se dokonce kvůli výpravě do skal dobrovolně - a jen s malou slzou v koutku oka - vzdal osobní účasti na pražském Strahově, kde ten den získala fotbalová Slavia po osmi letech další mistrovský titul a kam měl zajištěnou vstupenku) …