Okolo Jasenné

Kam a jak jedeme?

Za start i cíl volíme spodní zastávku busu u motorestu v Jasenné. V dnešním supermrazivém dni nás nejprve čeká půlkolečko po kopcích okolo této poměrně veliké valašské dědiny a poté "průzkum" zajímavostí obce. S tím avizovaným arktickým mrazem to naštěstí není až tak strašné, neboť nás čeká putování pod zataženou oblohou a teplota dosahuje nejvýše mínus 8 stupňů. I tak ale prstíky našich rukou co chvíli zbaběle vyhledávají úkryt v kapsách našich oděvů a ustavičně si nás pletou s klokaní matkou. Na zastávce každý rychle zhltneme buchtu a vyrážíme. Napřed k průčelí evangelického kostela a Jana pak spěchá po cestě bočním údolím, aby mohla fotit na potoku ledopády. Já se ještě chvilku zdržím na spodním konci obce. Za kostelem si místní udělali pěkné veřejné kluzišťátko, když pak jdu naproti mezi shluky domů se starými stodolami, vyřítí se na mne mourovaté kotě, hlasitě vrní na celou Jasennou a hrozně se chce mazlit - je vidět, že to zvířátko ve mně poznalo dobrého člověka... Po krátkém flirtu spěchám za manželkou, přistaví u mne dodávka a borec se mne z okýnka ptá, zdali jsem místní a či neznám autodopravu Polách. Musím jej zarmoutit, chlapík se otočí a odjíždí pryč. Chyba - kdyby pokračoval kousek vzhůru údolím, tak by na ni naproti spolku firem s označením JASNO narazil. Pan autodopravce zde má nachystán na odvoz kamion s novými traktory a taky valník s osobními auty, z nichž je ale jedno už "nebožtíkem" - neboť chytlo přímý direkt do čumáku a motoru. Areál firmy je jakousi místní miniprůmyslovou zónou - kromě strojů pro stavebně truhlářskou výrobu a jiných strojařských dílen se zde - podle charakteristické "vůně" - nachází i farma s kravičkami. V minulosti se zdejší obyvatelé živili trochu jinak: kromě rozsáhlé výroby dřevěného náčiní a nářadí dědina Jasenná proslula pěstováním ovoce. Bohatá úroda jablek, hrušek a pochopitelně hlavně trnek - (jsme přece u Vizovic!) - se kupodivu nezpracovávala jen na tolik lahodný tekutý mok, ale vařila se z nich také povidla a velká část ovoce se sušila a následně rozvážela po celém Rakousku - Uhersku!

Předháním Janu, která se z nadšení nad zamrzlým potokem jaksi od něj nemůže odpoutat a za areálem firmy vidím mezi stromy ve svahu kopce jakousi skalku. Neváhám a šplhám po zmrzlém firmu přes luční terásky nahoru prudkým svahem. Skalní výchozek nic moc - jílovitá horní část rozdrobena do podoby cihel na zbořenisku, hlavní skalní stěnka je ale přizdobena ledopádkem. Když se vracím dolů z kopce, vidím, že se mi Jana vydala po mých stopách k úpatí kopce naproti a když ji řeknu, že tudy nejdeme, tak si nahlas oddechne od radosti! Naše trasa - (neznačená, jdeme jen podle mapy) - odbočuje ze silničky vedoucí k ranči s koňmi do svahu vlevo a ač je to zcela neuvěřitelné, tak je prohrnutá a my se nemusíme bořit do krunýře zledovatělého sněhu. Zatáčka vpravo a pak už jen mírné stoupání po okraji hřebene, jehož svah prudce spadá do vidlice údolíček s rančem a rekreačním objektem poblíž. Kolem cesty míjíme zajímavé porosty stromů. Záhy se nám otevře výhled nejen dolů na koně na louce, která hlídá náš známý bílý pes, ale také na nádhernou kopcovitou krajinu a hlavní hřeben. Je odsud dobře vidět Rozhledna na Vartovni. Nejen ona, ale i okolní vršky jsou v zajetí Ledové Královny a vypadají jak pocukrované.

Pokračujeme dál po cestě, která vchází do lesa a prudčeji stoupá. Krátký spočinek na dalších lukách nabízí pohled na údolíčko s velkým včelínem, pak poslední část stoupání lesem, cesta se prudce stočí vlevo a my vycházíme na holý hřeben s úžasným výhledem. Zprava se k nám po chvíli přidá směrem od Vartovni značení Naučné Stezky Portášská. Přicházíme ke dvěma panelům nové NS a také k místu s nejlepším výhledem - (za dobrého počasí bychom se tu snad ufotili, ale dnes tone horizont v mracích nízké oblačnosti.) I tak ale vidíme z tohoto kruhového přírodního výhledu nejen pásmo kopců, klesající k Pozděchovu, údolí Jasenné s protějšími kopečky a vpravo Syrákov, ale především celý hlavní hřeben Vizovických vrchů. To modré pásmo vysokých hor, které nezřetelně vidíme za nimi, už patří k nejvyšší částí Bílých Karpat. S mnoha fotozastaveními scházíme po sněhem zafoukané cestě s místy ledovým příkrovem z prudkého kopce dolů k dědině. Už zdálky vidíme dominantu horní části Jasenné - katolický kostel - a na stráni nad údolím také jakési valašské dřevěnice a stodoly.

Za čím jedeme?

U prvního domu stojí za plaňkovou ohradou stejně vysoký pes Baskervilský a vítá nás hlasitým štěkotem. Modlíme se, ať jej nenapadne ten plot přeskočit, neboť v takovém případě by to neskončilo jen pokousáním, ale sežráním jednoho z nás!! Po serpentinách se dostáváme do ulice se zamrzlým potokem a na hlavní silnici. Jana se zasekne u focení ledopádků, já spěchám okolo dvora s obzvláště zuřivým černým čtvernožcem k soše Portáše z roku 1941 a novému informačnímu panelu. Nová modrá značka mne pak chodníkem po louce vyvede ke stěně Mikuláštíkova fojtství a na dvůr s další info tabulí, ze které se dozvídám podstatné informace o této původní zachované památce lidové architektury. ( Že bylo postaveno už v roce 1748, že od té doby téměř nepřetržitě patří rodu Mikuláštíků a že je soukromým muzeem, přístupným v sezóně a jinak na požádání - o tom jsem již psal v kategorii Místa.) Jen tak všeobecně a stručně - fojt byl valašský rychtář, v té jasenské rychtě (fojtství) navíc sídlil pod velením fojta Mikuláštíka sbor portášů, založený napřed na ochranu zemských hranic a později pořádku v kraji, to už zastával funkci četníků - byli to jacísi předchůdci dnešních strážců veřejného pořádku... Ještě taková zajímavost - portáši nebyli v míru ve službě neustále, ale byli rozděleni na polovinu. První půlka byla doma s rodinou, druhá ve službě a po měsíci se vystřídali.

Nádherná stavba fojtství v Jasenné je bohužel natolik utopena mezi okolní zástavbou a sadem, že chybí dostatečný odstup na vyfocení objektu. Dneska bychom se dovnitř do Muzea asi nedostali, ani kdybychom o návštěvu požádali, neboť je sobota 26.1.2013 a volí se náš nový prezident. Proto se musíme spokojit jen s prohlídkou exteriérů. Jaký div, že tato stavba neskončila v rožnovském Skanzenu a dodnes stojí na původním místě! Kolem katolického kostela s vysokou věží bez hodin pak scházíme dolů na hlavní cestu. Janu opět upoutá zamrzlý potok se splavem, já si jdu vyfotit nějaké objekty v pseulidové architektuře v uličce ve svahu. Poté pokračujeme dolů dědinou - míjíme horní zastávku busu a hospodu, další ukázky lidové architektury a to nejen stavení, ale i hospodářské objekty, domy rodinné normální, domy rodinné hodně barevné i ty zcela fádní. Některé jsou celičké až po střechu obloženy kachlíky, což má tu výhodu, že takový barák nemusíte čas po čase namáhavě a draze stříkat, ale stačí vzít před velikonocemi a vánoci kýbl s vodou a houbou a dům je pak opět jako nový! Pomalu se blížíme ke spodnímu konci obce a když vidíme objekt motorestu U Kašparů a věž evangelického kostela, tak víme, že jsem dokončili naše "kolečko" a jsme u cíle.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Oběd jsme si dali v motorestě, ale bylo to nahonem - bus do Zlína nám jel už za necelou půlhodinu, hotovky - (kromě pizzy) - neměli a tak jsme si museli dát minutku. Obsluha byla sice ochotná a rychlá, ale i tak jsme měli na jeho konzumaci jen 13 minut a tak jsme horký pokrm hltali jako psi a nemůžeme tudíž posoudit, jestli bylo dobré nebo ne - naše chuťové buňky totiž dostali z prvních vřících soust kolaps.

V každém případě ale cena jídla odpovídala spíše městu Zlínu a ne valašské dědině u Vizovic.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Dávno předtím, než jsme s manželkou odjeli k domovu, jsme se domlouvali na další návštěvě této oblasti - což svědčí o tom, že se nám v Jasenné a jejím okolím velmi zalíbilo - a na jaře zde nejspíš podnikneme další výlet. Kromě dalších neznámých míst ale určitě nevynecháme vyhlídkový hřeben u panelů NS a tak doufám, že to vyjde a já sem nepotáhnu zbytečně dalekohled...

Ostatní informace

Cenu do soukromého Muzea jsem před fojtstvím - (a ani na internetu) - bohužel nikde nezjistil. Pokud máte zájem o jeho prohlídku, domluvte si návštěvu na telefonním čísle: 732 141 768

(Obec Jasenná získala své jméno podle četných porostů jasanů v okolí a první informaci o její existenci máme z roku 1468, kdy byla majetkem vizovického kláštera. Jasenná má nádherné členité okolí, plné kopců a kopečků, pokrytých lesy, loukami anebo pastvinami - polí zde dnes vidíme už málo - a je dobře přístupná, neboť leží na hlavní silnici z Vizovic do Vsetína. Na nejhořejším konci obce mají koupaliště i lyžařský vlek, okolní terén je velmi vhodný pro běžkaře a pěší turista může využít modrou značku ze Syrákova přes obec na její dolní konec, kde najde psaníčka NS po tělese nedokončené Baťovy trati z Vizovic do Jasenné a odtud do Ubla a k Pozděchovu a centrum horní části obce křižuje trasa NS Portášská. Samozřejmě doporučuji též mnou popsanou procházku.)