Podzimní procházka kolem Kletečné

Konečně zase nastal den, kdy se udělalo hezké počasí. Pár předchozích dnů pořád pršelo, dokonce i bouřka se na nás přišla podívat. Takže tento den, o kterém píši, už sluníčko opět dostalo šanci. Měl jsem při těch deštivých dnech obavy, aby nebylo ošklivo moc dlouho a při tom se neztratily typické podzimní barvy. Naštěstí k tomu nedošlo, jak jsem se následně přesvědčil.

Klasicky, jako po většinu předchozích putování zdejší přírodou, jsem vyrazil z Hrušovky za samozřejmého doprovodu psa Riny na okružní procházku kolem Hory Kletečná (706 m.n.m.). Vzali jsme t o ,,zleva“ na Zbožnou, kde jsem se trochu ,,zakecal“ se známými. Pak už jsme ale z Rinou pokračovali v procházce a v užívání si krásných podzimních barev nasvícené sluníčkem. Po nějakém čase jsme dorazili na místní vrchol Paškapole, kde jsme se ale potkali s kravami. Šli jsme totiž cestou, která vedla přes jejich pastvinu. Při vší úctě jsem ale z Rinou zamířil za ohradník. Člověk nikdy neví, co toto zvíře napadne. Pak jsem si je vyfotil. Jenže i tak jsem zavelel k rychlému ústupu, protože jeden býk měl asi obavy o své svěřenkyně, tak si to namířil za mnou. I když byl v cestě ohradník, tak jsem jistotu neměl, jestli měl špatnou náladu ten býk tak by mu v cestě za mnou ani ohradník s proudem nezabránil. Tak jsme z Rinou raději zamířili do lesa. Tam už jsem pak našel známou cestu, kterou jsme pokračovali v okružní procházce kolem Kletečné. Jenže najednou se sluníčko nedobrovolně schovalo za mraky. Z toho jsem měl velké obavy, protože podzimní barvy neosvícené slunečními paprsky tolik nevyniknou. Tentokrát se to ale nepotvrdilo. Výrazných barev podzimu už bylo tolik, že i přes schované sluníčko docela hezky vynikaly, zejména červené listy javoru a třešně.

Ještě, než jsme úplně opustili Paškapole, tak se v dáli mezi kopci vynořily Krušné Hory. Byly docela hezky vidět. Pak už jsme šli z Rinou dále. Množství úžasných podzimních barev sem tam ještě osvítilo sluníčko, které se snažilo přes ty mračouny prodrat, než zapadlo za kopce a vládu přenechalo měsíci. Ten si už pak v noci vesele svítil, neohrožován téměř žádnými mraky.

Po průchodu lesem jsme pak došli na jeho okraj a po chvíli i do vsi Kletečná. Hora Kletečná se na nás dívala tentokrát z druhé strany- to byl důkaz, že jsme z Rinou nikde nezabloudili. Nechci se chlubit, ale to by se mi tu v okolí snad nemohlo vůbec stát, musel bych se propadnout hanbou. Ze vsi Kletečná jsme pak pokračovali zpět na Hrušovku. Ale, abychom si ten pomalu končící hezký den z Rinou nějak ještě zpestřili, tak jsme to vzali nejdřív po louce podle silnice na Hrušovku, když louka skončila, tak jsme vlezli do lesa, z něho pak na další louky, no jednoduše tímto blbnutím jsme dorazili až na cestu vedoucí do osady Malá Chotiměř s dvěma obytnými domy. Malou Chotiměří jsme prošli až dolů na silnici vedoucí do lomu Dobkovičky a dále jsme pak šli po louce směr ves Dobkovičky- to už nás zdravila další dominanta Českého středohoří Lovoš, kterému se také říká lev, podle svého tvaru. Mám dojem, jestli si to dobře pamatuji, že ho tak nazval Eduard Štorch v jedné jeho knížce, kterou jsem kdysi četl, ale její název si už nevybavuji.

Ale do Dobkoviček ani na Lovoš jsme z Rinou nešli, protože naším cílem byla Hrušovka, prošli jsme sadem, kde jsme ale skončili z Rinou jak obalené řízky. V trávě se nacházeli takové malé lepiky a ty nás oba pěkně obalili. Tak jsme to ze sebe museli sundat, nejdřív jsem tak učinil já, pak jsem očistil Rinu, která se sama snažila zuby ze sebe tu polízanici sundat, ale nedařilo se jí to. Po očištění nás obou jsme pak už zdárně dorazili zpět na Hrušovku.

A zase jedna procházka za námi. Tentokrát podzimní, ale byla hezká, podzim je mé oblíbené období, i přes to, že po něm přijde zima, která ne každému vyhovuje. Těm, co zima není příjemná, dávám jednu radu, zazimujte se jako medvědi a na svět vylezte zase až na jaře, kdy se opět příroda probouzí.