Podzimní toulání starými kletečenskými cestami.

Po několika mlhavých a sychravých dnech se mi podařilo zastihnout jeden krásný den, tedy lépe spíše krásné odpoledne, ráno 14.10.2014 vůbec nenapovídalo tomu, že by hezky mělo vůbec být, od noci až skoro do poledne pořád cedilo, takže snad i největší optimista musel zaváhat nad tím, zda-li se ještě sluníčko v tento den přes mraky ,,prokouše“. Naštěstí to tak černé nebylo, jak se zprvu mohlo zdát, odpoledne už nepršelo, oblačnost se začala rozpouštět a sluneční paprsky začaly opět čarovat s barvami podzimu, milovník tohoto období, jako jsem například já, nemohl tedy zůstat v klidu a musel vyrazit do přírody si tuto ojedinělou krásu řádně užít.

Svůj start jsem opět, bez výjimky, začal na Hrušovce, za asistence mého věrného společníka, fenky Riny, bez té bych si procházku v tom našem okolí nedokázal představit. Rina by mi to také určitě neodpustila, kdybych ji nevzal sebou.

Už nějaký čas jsem měl v plánu prozkoumat jednu objevenou cestu na jižním svahu Hory Kletečná, o které jsem neměl až do objevení ani tušení. Konečně tedy nastala příležitost k jejímu průzkumu. Jak se ale později ukázalo, zdaleka nešlo jen o jednu cestu. Neměl jsem až do tohoto dne ani tušení, jak je Kletečná protkaná starými cestami, v dnešní době už ale většinou nepoužívaných, jen díky kvalitní práci našich předků jsou ale cesty dodnes v terénu dobře znatelné. Zájem o průzkum starých cest se ve mně probudil už dávno, takže mi stačí jen kousek objevené cesty a jdu, jak je to jen možné, zkoumat, kam dotyčná cesta vede, sice se říká, že všechny cesty vedou do Říma, ale nějak nevím, znám poněkud lepší způsob a kratší, jak se do této italské metropole dostat. Teď už ale zase zpět k nám domů.

Aby průzkum kletečenských cest měl řádný začátek, museli jsme se s Rinou vypravit do vsi Zbožná, při cestě do této vsi mě dělaly velkou radost různorodé podzimní barvy, které jsem musel samozřejmě zvěčnit svým fotoaparátem. Sluníčko dokáže hotové zázraky s barvami podzimu. Kousek za Zbožnou jme se s Rinou konečně dostali na zmíněnou cestu, která je ale v těchto místech nepoužívaná, takže trochu zarostlá, ale v tom jsem problém neviděl, když zkoumám, nějaké drobné chroští mě přece nezastaví. Cesta stoupá do poměrně strmého svahu- v Českém středohoří nic zvláštního.

Po zdárném vyšplhání na horu jsme se s Rinou ocitli na používané části této cesty, jenže chtěl jsem pořídit ještě pár snímků Českého středohoří z míst, kde jsem nikdy nebyl až do dne, kdy jsem cestu objevil, takže jsem musel ještě o kousek výš, sluníčko se ale schovalo za mraky, takže na focení podmínky ideální zrovna nebyly, to mě ale tolik v tento moment netrápilo, horší bylo, že jsme narazili na krávy, které se nahoře pásly. Kdybych byl sám, tak by problém nebyl, mezi těmito tvory se normálně pohybuji na svém pracovišti a žádný problém jsem zatím neměl, podstatný problém byl v nic netušící Rině. Ono je to totiž tak, krávy, zejména když mají telata, což v tomto případě měly, psi mezi sebou moc nesnesou, takže, i když jsem Rinu měl těsně u sebe, nevěděl jsem, co krávy napadne, slyšel jsem totiž vyprávění o tom, co dokážou krávy se psy udělat. Telata naženou do středu, postaví se kolem nich a pak začne nelítostný boj z vetřelci. Když to zkrátím, z toho vyprávění, co jsem slyšel, ty psy nedopadly moc dobře. Zpět ale opět k mému, tedy našemu putování- ještě, že tento článek Rina číst nebude, stejně by to ale nesvedla, i když, člověk nikdy neví….

Mračouni se rozhodli se úplně nevzdat a dokázat, že sluníčko nad tímto odpolednem pořád nadvládu mít nebude. Při průzkumu sítě cest mi to ale zas tak úplně nevadilo. Cesta, která v tomto příběhu hrála až dosud hlavní roly, se ale ukázala pouze jako cesta, kterou myslivci používají k posedu, na který jsme po chvíli s Rinou narazili. Kudy se ale na tuto cestu dostávají, my také chvíli vrtalo hlavou, cestu dál už očividně nějaký ten Pátek nikdo nepoužil, od Zbožné také cesta zarostlá, jen přibližně asi 300 metrů cesty je očividně používaných, nejspíš se sem myslivci dostávají po loukách na svahu Hory Kletečné. Tuto hádanku jsem ale hodil za hlavu a z Rinou jsme se vypravili za dobrodružstvím v podobě sítě starých lesních cest.

Už ani nevím, kolik křižovatek jsme přešli, o třech vím určitě, takže, když jsme na nějakou narazili, zvažoval jsem, kudy- na horu, či dolů, horní cesta nakonec vyhrála. Tušil jsem asi, kam přibližně dorazíme, takže jsem neměl obavy, že by jsme zabloudili, ta ostuda, kdyby se tak stalo. Tak jako tak, nechal jsem našemu průzkumu volný průběh, z Říma se dá když tak pokaždé nějak dostat, že…. Na starých kletečenských cestách je opravdu vidět, jak kvalitně je dokázali naši předci budovat, věřím, že i mnoho dalších let ty cesty budou v terénu zřetelné, i když nebudou používané.

Jak je známo, vše jednou končí, ne ale tento příběh, v tomto případě myslím průzkum starých cest. Po nějakém čase se skrz stromy začalo čím dál víc objevovat světlo a za nimi v dálce dlouhé pásmo Krušných hor, v ten moment jsem už začal tušit, kde jsme, následně se to také potvrdilo, ocitli jsme se na severním úpatí Kletečné, na loukách nad vsí Záhoří. Po okraji lesa a následně přímo v lese vede hlavní cesta z Paška Pole do vsi Kletečná značená zelenou turistickou značkou. Bylo mi jasné, kudy dále povede naše toulání podzimní přírodou- ke vsi Kletečná. Jedna věc mě ale mile překvapila, když jsme se v lese toulali s Rinou po starých cestách, sluníčko téměř nevysvitlo, jen jsme ale opustili les a popošli kousek směrem ke vsi Kletečná, sluníčko opět na zem poslalo své hřejivé paprsky, které opět vymalovaly na podzimních barvách nádherné obrazy, jako by to někdo tam ,,na hoře“ načasoval.

Blížil se večer, takže dále už jsme z Rinou naši cestu nasměrovali domů, při cestě jsme se ale ještě museli zastavit opět na Velkém Kameni, po našem na Skalce, výhledy jsou odtud opravdu úchvatné a z mého pohledu i ty nejhezčí v celém Českém Středohoří, vždyť tady na vás vykukují takový velikáni, jako je Milešovka, Lovoš, Hrušovský vrch, Ostrý, Lipská hora…. A tak dál a tak dál. Tohle místo na vás dýchá takovou pohodou, takže když tohle máte ,,za domem“, byl by hřích, nevypravit se sem, třebas jen na krátkou samostatnou procházku. Výhledy za optimálních podmínek jsou odtud opravdu luxusní.

Pár slov závěrem, další objevené cesty jsem na svůj objevitelský účet mohl opět připsat, počasí též přálo, ač to po ránu na to nevypadalo, ale vyčasilo se a to je to hlavní, spokojenost jak mě, tak i Riny je veliká. Dobrá nálada je základ života, co vy na to?