Toulky domovem

Letošní podzim je, co týče počasí, poněkud aprílový (zvláštní to ale spojení), alespoň tady u nás v Českém středohoří. Plány, že bych vzal konečně na vetší výlet naši fenku Belu, mi počasí, nebo zaměstnání dost často rozvrátili. Když jsem byl doma, počasí stálo za houby (kdyby ty alespoň tady u nás rostly). Za to kolikrát, když jsem byl v práci, byl den jako malovaný. Člověka to může dopalovat, ale měl by si zase umět říct, že není všem hezkým dnům konec a že se to jednou konečně podaří, jen mít trpělivost.

Jeden takový den konečně nastal a to sobota 16.11.2019. Ale to by bylo, aby se mi do toho nezamotala alespoň noční služba. Do večera jsem měl ovšem čas, takže jsme se mohli s Belou někam vypravit. Někam je dost výstižné popsání situace. Neměl jsem totiž přesně naplánováno, kam. Někam dál to nešlo, abych si zase neubral moc energie do práce. Ovšem ve mně se ten den zahnízdila taková povznášející nálada, až poetická a ta mě dovedla k tomu, že vyrazíme, kam nás nohy a psí packy potáhnou- jednoduše, rozhodnu se až při cestě. Bela tohle stejně neřeší, hlavně, že někam vyrazíme.

Začátek cesty jsme začali hned za plotem našeho hospodářství na Hrušovce. Došli jsme kousek výše k rozcestí, kterému tu místně říkáme U kdoule, protože tu kdoule roste. Tak co, vlevo, rovně, či vpravo. Vyhrála ta levá varianta, takže jsme sešli k jednomu z místních rybníků a za ním se přes místo, zvané Boule, vypravili směrem ke vsi Zbožná.

Podzim už pomalu končí svoji vládu, což je vidět i na samotné krajině, už je taková víc do šeda, ale ne tak úplně, ještě se nějaké to barevné místo přeci jenom našlo při našem putování mým milovaným domovem. A slunko tomu dodalo ještě ten patřičný šmrnc. Fotoaparát do pozoru a hurá zdokumentovat pomalu končící podzim.

Po pořízení nějaké té fotky na Bouly jsme s Belou pokračovali dál ke Zbožné, ovšem do vsi jsme přímo nešli, vzali jsme to vpravo od ní. Po průchodu lesem se před námi rozprostřel pěkný výhled na horu Kletečnou a vlevo na královnu Českého středohoří Milešovku. Slunko svítilo a hřálo v rámci svých možností a dokreslovalo tu hezkou atmosféru pozdního podzimu a dobré nálady. Bela byla jak u vytržení ze všech možných pachů a její občasné tendence zdrhnout za zvěří jsem ji raději napomenutím zatrhl, naštěstí už poslouchá, což byl dřív tak trochu problém, holt trochu divočejší puberta, u lidí to nebývá jinačí.

Na pastvině, kde jsme se ocitli, opět došlo k rozhodování, kam- vpravo k naším loukám a sadům, či rovně na tzv. kletečenské louky, rozprostírající se na jihozápadním úbočí hory Kletečná. Varianta druhá vyhrála a to hlavně kvůli nádherným výhledům z těchto luk na panorama Českého středohoří. Kvůli tomu jsme ale s Belou museli překonat poměrně prudké stoupání, v tom jsem ale problém žádný nespatřoval a Bela očividně také ne.

Po překonání svahu se před námi začaly rozprostírat úchvatné výhledy, takže opět mě toto místo nezklamalo, to jsem ale věděl už předem díky několika předchozím návštěvám. Nejvíc tomu všemu kraluje se vší svou pompézností královna Milešovka s jejími 837 metry nad mořem. Vedle ní se vyjímá její věrný sluha Milešovský Kloc s nadmořskou výškou 674 m. Těch kopečků je tu ale tolik, že vyjmenovat je všechny by bylo na samotný článek. Ale tu nejde ani tak o to, jak se jaký kopec jmenuje, jako o tu nádheru, co všichni vytvářejí- nádherné panoráma Českého středohoří.

Po pokochání krajinou a pořízení několika fotek jsme se s Belou vydali ještě výše, až na samotný vrcholový okraj luk, tam, odkud se až k samotnému vrcholu Kletečné nachází už jen les. Zde jsem si sedl a jen tak, v klidu, se kochal nádhernou krajinou mého domova. Za chvíli tak učinila i Bela a i ona jakoby si vychutnávala tu nádheru. Vypadá to, že i zvířata dokáží vnímat nádheru krajiny a přírody.

Blížilo se poledne, tedy čas oběda, takže jsme se s Belou vydali opět dolů na Hrušovku. Nádherné dopoledne jsme měli za sebou. Všechna ta nádhera, co nás potkala, mě ještě víc usvědčila v tom, že pokaždé člověk nemusí mít předem vytyčený cíl cesty, stačí se prostě vydat někam a nechat se překvapit, co nám následující chvilky nabídnou. Stojí to určitě za to, vždyť od toho jsou i ta překvapení.