První východ slunka roku 2021 z hory Kletečná.

Východy slunka miluji a abych je viděl, jsem ochotný udělat i takové kousky, které by mnohé ani nenapadlo. Tím myslím například vydat se za východem slunka na nějaký vrchol, v první den roku, kdy mnozí vyspávají noční veselí přelomu roků.

 

Nikdy jsem nebyl na nějaké slavení Silvestra, ani jsme k tomu nebyli se sestrou nějak vedeni, protože naši rodiče toho také nejsou zrovna příznivci. Nám stačí se sejít v úzkém kruhu rodinném, o půlnoci si připít na nový rok a pak nejpozději v jednu ráno stejně všichni zapadneme do pelechů. Jinak tomu nebylo ani nyní, kdy k nám přijela i má sestra s rodinou. Proto jsem nepovažoval za nepřekonatelné brzké ranní vstávání i v první den nového roku.

 

Ani jsem netušil, že to mé ranní vstávání půjde tak lehce, protože nejsem zrovna druh člověka, který vstane hned na zazvonění budíku. Ovšem tentokrát mě velké lákadlo v podobě prvního východu slunka vytáhlo z postele nezvykle rychle. Stačilo se tedy ještě nasnídat a mohli jsme s mou věrnou parťačkou, fenkou Belou vyrazit za prvním východem slunka i na první výlet nového roku 2021.

 

Již tradičně jsme začali cestu na Hrušovce a k tomu ještě za tmy. Počasí ovšem vůbec neodpovídalo tomu, že by se měl východ slunka vydařit- začalo totiž sněžit a nevypadalo to na to, že by se počasí mělo v krátké době umoudřit. Na malou chvilku jsem si pohrával s myšlenkou všechno vzdát a otočit se zpět domů. Tahle myšlenka měla naštěstí jepičí život a tak jsme pokračovali s Belou dál. Byly dvě možnosti, buď vycházející slunko uvidíme, nebo ne, nic víc nic míň.

 

Když jsme stoupali prudkou cestou, vedoucí ze Zbožné do vsi Kletečná, zažili jsme něco, co by slabší povaha těžko rozdýchala a v té lepší variantě by vzala nohy na ramena a prchala co to dá. Čekáte, co to bylo tak hrůzostrašného, že ano? Nebudu vás víc napínat, bylo to houkání sýčka. Je tak nějak zažito, že houkání sýčka je takové teskné a když se to houkání spojí ještě s tmou a v lese, opravdu by toto asi ne každý chtěl zažít.

Mě ovšem tento zážitek udělal obrovskou radost, protože houkání sýčka mám rád a už vůbec mi nepřipadá teskné. A za druhé, sýčkové sem patří, žel poslední roky už nejsou tak slyšet. Občas ho slyším po setmění směrem od Hrušovského vrchu u nás na dvoře,ale to už je vzácnost, proto jsem málem skákal radostí, když jsem ho při cestě na Kletečnou opět uslyšel a ještě tak blízko. Dle směru,odkud houkání přicházelo, se nejspíš nacházel někde na východním svahu hory Kletečná.

 

Po výšlapu cestou od Zbožné jsme dorazili na rozcestí, které nás dovede do vsi Kletečná, na horu Kletečná, či místní vyhlídku na Skalce. My s Belou jsme se samozřejmě vybrali vpravo na horu Kletečná. Cestou jsme se v těchto nadmořských výškách- přibližně 500 m.n.m. konečně potkali i se sněhem, který dole nebyl. Za chvíli jsme dorazili k lesní školce, podle níž jsme přišli na hlavní cestu, vedoucí od vsi Kletečná. Na ní nám teď zbývala jedna podstatná věc, neminout odbočku k samotnému vrcholu hory Kletečná. Ona totiž není nijak označená. Na vrchol Kletečné nevede žádná turistická značka, v tomto případě naštěstí.

Možná vám to přijde sobecké, ale po zkušenostech, co vyváděli neukáznění turisté dosud na vrcholu, myšlenku oficiální turistické trasy ochranáři zatrhli. Problém byl totiž v tom, že neukáznění turisté na suťovém kamenném moři stavěli v současné době velmi populární kamenné věžičky a na ně samozřejmě používali materiál ze suťového moře a tím narušovali prokazatelně jeho stabilitu.

Touto odbočkou v článku jsem poukázal na tento velký problém, který ale už naštěstí pomalu mizí, jako samotné kamenné věžičky z Kletečné. Teď ale zpět k samotnému výletu.

 

Odbočku jsme s Belou naštěstí neminuli, takže jsme se mohli úzkou serpentinovou pěšinou pomalu vydrápat na samotný vrchol hory Kletečná, kde jsem zjistil, že je určitá naděje, spatřit východ slunka. Oblačnost v této nadmořské výšce byla částečně roztrhána, jen dole seděl mlžný opar. Velkou nadějí byl pro mě dlouhý rudý pruh na východě, který věštil brzký východ slunka- tedy brzký, ono to ještě nějakou chvilku trvalo, než slunko vykouklo, ale ta předehra, co prvnímu východu předcházela, to bylo něco, to se slovy těžko popisuje, to se musí vidět, sami posuďte v přiložených fotografiích. Za to mi stálo i to čekání v té docela slušné zimě- teplý čaj naštěstí vše jistil.

 

A je to tu, první východ slunka roku 2021 se stává skutečností. Rudá koule v podobě slunka se šplhala pomalu na oblohu a už tak rudé nebe se ještě víc vybarvilo- nádhera všech nádher. Vycházející slunko zároveň polilo i krajinu rudou barvou, takže i Milešovka a okolí si užilo té nádhery. Víc k tomu snad už nemám co dodat. Jen asi to, že brzké vstávání se oplatilo, ač jsem předem neměl žádnou jistotu, že tuto nádheru vůbec s Belou zažijeme. Jak vidno, nakonec se ke vší spokojenosti nás obou vydařilo, mě potěšil vydařený východ slunka, první v tomto roce, Belu, že se opět pořádně proběhla.

 

Doufám a věřím, že se i letos budou výlety dařit- to přeji vám všem, milí kamarádi a hlavně ať se vždy v pořádku a ve zdraví vrátíme domů.

 

Vše nejlepší v novém roce 2021 přeje Vítek Mrhal, alias Rychloběžka a Bela. :-)